22 C 40/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Martina Chládka a přísedících Zdeňka Balcara a Jaroslava Borovičky ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o zaplacení 53 560 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o zaplacení částky 53 560 Kč se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 21. 1. 2021, která byla zdejšímu soudu doručena dne 27. 1. 2021, se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru u žalované ze dne 1. 9. 2020 a zaplacení částky 53 560 Kč s příslušenstvím jako náhrady ušlé mzdy za měsíce září až říjen 2020, když pracovní poměr neskončil okamžitě k 31. 8. 2020, jak bylo ve výpovědi uvedeno, neboť ta je pro nedostatek odůvodnění absolutně neplatná – nicotná a pracovní poměr tak skončil až k 31. 11. 2020, uplynutím výpovědní lhůty, jelikož žalobkyně neměla zájem na pokrčování pracovního poměru a nedohodla se s žalovanou na jiném datu ukončení pracovního poměru, a to aniž by jí za měsíce, kdy plynula výpovědní doba, byla vyplácena mzda, jejíhož vyplacení se domáhá, ve výši určené za období, které předcházelo podání neplatné výpovědi.

2. Žalovaná k žalobě uvedla, že trvá na výpovědi podané žalobkyni jako na platné a okamžité, když důvodem pro tuto výpověď bylo závažné porušení pracovních povinností žalobkyně s odkazem na Úřední záznam o podaném vysvětlení u Policie ČR, Obvodní oddělení Trnovany ze dne [datum], a proto pracovní poměr žalobkyně skončil tak, jak bylo uvedeno ve výpovědi, a nevznikl jí nárok na náhradu mzdy, a žaloba by proto měla být zamítnuta.

3. Ve věci se konalo jednání dne 14. 7. 2021. Při jednání označili účastníci za nesporné, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 6. 2020, když práci zde vykonávala fakticky kalendářně od 11. 6. 2020 do 31. 8. 2020, a dále již nikoliv. Listina žalované, označená jako„ Výpověď ze zaměstnání“ ze dne 1. 9. 2020 byla žalobkyni doručena dne 2. 9. 2020.

4. Následně soud ve věci provedl předložené důkazy, z nichž učinil následující dílčí skutková zjištění, která nebyla mezi účastníky v zásadě sporná.

5. Z pracovní smlouvy ze dne 11. 6. 2020 (na č. l. 8, 33-34), soud zjistil a ověřil, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 6. 2020, a to od 11. 6. 2020 do 11. 6. 2021 (na dobu určitou), v rozsahu 40 hodin týdně, bez sjednání zkušební a výpovědní doby. Za žalovanou při uzavírání pracovní smlouvy i při dalších jednáních jednal jako zástupce [jméno] [příjmení], který byl a je jejím jednatelem, jak soud zjistil z výpisu z obchodního rejstříku žalované ze dne 22. 1. 2021 (na č. l. 7).

6. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 1. 10. 2020 (na č. l. 36-37) soud zjistil, že jednatel žalované do tohoto uvedl, že žalobkyně pracovala pro žalovanou na pozici asistentka od 12. 6. 2020 a v provozovně [ulice] v [obec], kde se starala o pokladnu, o odesílání zboží a jeho fakturaci a pronájem přívěsných vozíků. V provozovně s ní pracoval též sám jednatel, jenž se staral o čistění vozidel. Dne 2. 8. 2020 odjel jednatel na dovolenou do [země] s tím, že žalobkyně v provozovně zůstala sama. Čištění vozidel po dobu jeho dovolené nemělo být na provozovně pro zákazníky prováděno. Po příjezdu však jednatel zjistil z účetní evidence, že čistění vozidel bylo žalobkyní zákazníkům prováděno a fakturováno s tím, že část fakturované částky byla vyplacena příteli žalobkyně [jméno], který čištění vozidel na místo jednatele v provozovně žalované prováděl. Tento však nebyl v žádném pracovním ani jiném poměru vůči žalované, a proto jednatel žalované oba vyzval k navrácení částky 13 160 Kč, představující rozdíl mezi fakturovanými a žalované předanými prostředky, což oba odmítli, a to jednatel žalované shledal trestným jednáním, vedle potencionálního poškození jména žalované neodborně prováděným čištěním vozidel.

7. Žalovaná jako zaměstnavatel doručila nejpozději dne 2. 9. 2020, jak to bylo účastníky učiněno nesporným, žalobkyni jako zaměstnankyni listinu ze dne 1. 9. 2020 (na č. l. 10, 35), označenou jako„ Výpověď ze zaměstnání“, která obsahovala vedle identifikace stran sdělení, že:„ Organizace dává výpověď ze zaměstnání ke dni 31. 8. 2020 z důvodu § 52 písm. g) – pracovní poměr se ruší okamžitě pro závažné porušení pracovních povinností. Výpověď byla sepsána ve dvou vyhotoveních, z nichž jedno převzal zaměstnavatel a jedno zaměstnanec.“ Dále listina obsahovala dataci dnem 1. 9. 2020 a podpis za zaměstnavatele; podpis žalobkyně jako zaměstnankyně listina neobsahuje.

8. Z dopisu žalobkyně ze dne 3. 9. 2020 včetně obálky (na č. l. 11) soud zjistil, že tímto žalobkyně sdělovala žalované především, že trvá na udržení pracovního poměru, a to po celou dobu výpovědní lhůty, když výpověď nebyla oficiálně podána, a proto žádá o dodržení zákonných náležitostí. Dopis byl téhož dne odeslán žalované.

9. Ze mzdového listu za rok 2020 žalobkyně (na č. l. 9) soud pro věc zjistil, že žalobkyně za červen až srpen odpracovala u žalované celkem 456 hodin, a to za celkovou mzdu 47 718 Kč.

10. Z dopisu zást. žalobkyně žalované ze dne 17. 12. 2020, včetně detailu datové zprávy jako dokladu o dodání zprávy do DS žalované dne 31. 12. 2020, (na č. l. 12) soud zjistil, že tímto vyzvala žalobkyně žalovanou k později žalovanému plnění před podáním žaloby.

11. Z provedeného dokazování a nesporných skutečností pak soud učinil skutkový závěr podstatný pro rozhodnutí ve věci, totiž, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 6. 2020, a to od 11. 6. 2020, bez sjednání zkušební a výpovědní doby, jak plyne z pracovní smlouvy, a vykonávala pro žalovanou práci fakticky kalendářně od 11. 6. 2020 do 31. 8. 2020, a dále již nikoliv, když nejpozději dne 2. 9. 2020, jak vyplývá z nesporných tvrzení, ale též z následného dopisu žalobkyně, žalovaná ukončila pracovní poměr s žalobkyní, a to tak, že okamžitě, když toto v právním jednání ukončujícím pracovní poměr výslovně uvedla, a dále datovala ukončení pracovního poměru k 31. 8. 2020, tj. ke dni předcházejícímu právnímu jednání směřujícímu k ukončení pracovního poměru. Obsah právního jednání směřujícího k ukončení pracovního poměru, který je zjevně vadný (viz dále), je zřejmý z listiny, na které je zachyceno, označené„ Výpověď ze zaměstnání“, přičemž vadnost tohoto právního jednání byla též zřejmě žalobkyni známa již bezprostředně po jeho doručení, jak plyne z jejího dopisu ze dne 3. 9. 2020, kde uvádí, že výpověď nebyla oficiálně podána, a proto žádá o dodržení zákonných náležitostí, byť tato skutečnost nebyla zcela prokázána, neboť taková formulace může mít vícero důvodů, např. ke způsobu doručení právního jednání. Ukončení pracovního poměru předcházelo minimálně v očích jednatele žalované trestné jednání ze strany žalobkyně, jak jej popsal v předloženém úředním záznamu.

12. Jako kruciální soud ve skutkových závěrech zhodnotil závěr o obsahu právního jednání směřujícího k ukončení pracovního poměru, kde soud vyšel z obsahu zachyceného v listině, jako zcela zjevného vyjádření vůle právně jednající osoby, k tomu viz dále.

13. Soud věc následně posoudil též po právní stránce, a to především dle zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce – dále jen„ z. p.“, a zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen„ o. z.”, kde z. p. nelze použít (§ 4 z. p.).

14. Dle § 52 písm. g) z. p., zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z těchto důvodů vyjmenovaných, konkrétně v daném případě, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

15. Dle § 51 z. p., byla-li dána výpověď, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby. Výpovědní doba musí být stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance a činí nejméně 2 měsíce. Výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce.

16. Dle § 55 odst. 1 z. p., zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, (a) byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než 1 rok, nebo byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně 6 měsíců, (b) porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

17. Dle § 60 z. p., v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

18. Dle § 72 z. p., neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

19. Dvouměsíční lhůta k uplatnění žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (bez významu, v čem důvod neplatnosti spočívá) počíná běžet (obvykle) dnem, kdy měl pracovní poměr skončit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 258/2003).

20. Byla-li žaloba podána opožděně, soud ji zamítne, i kdyby šlo skutečně o neplatné právní jednání. Po marném uplynutí lhůty právo na určení neplatnosti právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru zanikne, a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního jednání, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 131/2003).

21. Pro rozhodnutí soudu bylo tak zásadním posouzení, kdy měl na základě právního jednání žalované, které bylo zjevně vadné pro absenci vylíčení jeho důvodu tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným (§ 60 z. p.), skončit pracovní poměr žalobkyně, neboť lhůta dle § 72 z. p. počíná běžet dnem, kdy měl pracovní poměr skončit (viz shora). Tedy zda měl skončit okamžitě, k datu uvedenému v právním jednání, tj. ke dni 31. 8. 2020, resp. 2. 9. 2020, kdy bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno žalobkyni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 19. 3. 1971, 3 Cz 4/71), nebo uplynutím výpovědní lhůty podle § 51 z. p., když nebyla sjednána výpovědní lhůta delší, tj. ke dni 31. 11. 2020.

22. V tomto případě se musel soud přiklonit k závěru, že projev vůle dle svého obsahu zcela zjevně směřoval k okamžitému zrušení pracovního poměru, vyjádřenému výslovně v právním jednání naprosto srozumitelně slovem i uvedením data, které neponechává pochyby o tom, k čemu vůle žalované jako zaměstnavatele směřovala. Právní jednání se při tom posuzuje právě primárně dle svého obsahu (§ 555 o. z.), nikoliv formálního označení, když i v případě, že má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. V tomto případě musel pak být úmysl, význam právního jednání žalované jako zaměstnavatele, zcela zřejmý dle své formulace i zaměstnanci obecně, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 o. z.), totiž ukončit pracovní poměr okamžitě, vzhledem k formulaci, která lze vyložit vzhledem k dataci právního jednání a data ukončení pracovního poměru v obecné mluvě též jako„ včera bylo pozdě“, a musel tak být zcela zřejmý i žalobkyni jako druhé straně, resp. adresátce tohoto jednostranného právního jednání, jak se podle toho i žalobkyně zachovala či musela zachovat, když přestala vykonávat práci, která jí ani nebyla přidělována a namísto toho adresovala žalované dopis, kde požadovala možnost zachovat pracovní poměr do konce výpovědní„ lhůty“.

23. Vzhledem ke shora vyřčenému nezbylo soudu než vycházet z toho, že žalovaná ukončila pracovní poměr s žalobkyní okamžitě, byť pro nedostatek odůvodnění vadně, a to již soud odhlíží od skutečnosti, že nezkoumal a ani nemohl zkoumat validnost důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru, jak vyplynuly např. z předloženého úředního záznamu. To rovněž znamená, že dvouměsíční doba pro podání žaloby na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru (§ 72 z. p.) počala běžet v den, kdy měl pracovní poměr dle tohoto právního jednání skončit, tj. dnem 2. 9. 2020, kdy bylo toto jednostranné právní jednání doručeno žalobkyni (viz shora), a prekludovala dnem 2. 11. 2020, vzhledem k tomu, že žaloba na neplatnost rozvázání pracovního poměru byla soudu doručena až dne 27. 1. 2021. S ohledem na to, že žaloba na neplatnost rozvázání pracovního poměru byla podána po uplynutí prekluzivní lhůty, nezbylo soudu než hledět v souladu s § 72 z. p. a rozhodovací praxí na jinak zjevně neplatné okamžité zrušení pracovního poměru jako na platné, bez možnosti jeho věcného přezkumu, a proto soud žalobu na určení jeho neplatnosti zamítl. S ohledem na fikci správnosti rozvázání pracovního poměru ke dni 2. 9. 2020 soud zamítl i nárok žalobkyně na doplacení mzdy za měsíce září až listopad 2020, jako na doplatek mzdy za trvání výpovědní doby, byť ten by byl správně zažalován i vyčíslen pro případ, kdy by byla shledána neplatnost rozvázání pracovního poměru, resp. by byla žaloba na jeho neplatnost podána před uplynutím prekluzivní doby.

24. Pro úplnost soud podává, že žalobkyni mohl vzniknout nárok na náhradu mzdy za den 1. 9. 2020, kdy nevykonávala práci a mohlo k tomu dojít na základě překážky na straně zaměstnavatele, který jí práci nepřidělil (§ 208 z. p.), avšak pro takový nárok absentovala žalobní tvrzení i důkazní návrhy, a proto se jím soud více nezabýval, byť se mohl překrývat s nároky žalovanými, když soud v tomto případě ani nepoučoval žalobkyni odborně zastoupenou advokátem o možnosti odlišného posouzení této části nároku, neboť rozhodnutí při prvním jednání s aplikací § 72 z. p., vzhledem ke zřejmému plynutí času, nepokládal za překvapivé či nepředvídatelné (§ 118a odst. 2 a 4 o. s. ř.), a to i s přihlédnutím k tomu, že účastníky před vlastním rozhodnutím upozornil, že dle rozhodovací praxe soudů je nutno hledět na právní jednání primárně z hlediska jejich zjevného smyslu - obsahu, nikoliv formálního označení, což se vztahuje i na listinu, kterou žalovaná směřovala zjevně ke zrušení pracovního poměru okamžitě.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že nepřiznal náhradu nákladů, neboť zcela procesně úspěšná žalovaná se náhrady nákladů výslovně vzdala.