22 C 54/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 10 843,57 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do zaplacení částky 5 302 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 117,31 Kč od 24. 7. 2019 do zaplacení, s úrokem v částce 1 163,50 Kč a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 6 419,31 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 541,57 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 541,57 Kč od 24. 7. 2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 1. 12. 2021 uplatněné nároky představují dle tvrzení žalobkyně částku ve výši 10 843,57 Kč, kterou byla žalovaná povinna zaplatit spolu s jejím příslušenstvím v podobě zákonného úroku z dlužné částky ve výši uvedené ve výroku rozsudku, a dále sjednaného úroku v částce 1 163,50 Kč a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 6 419,31 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdce [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], uzavřel s žalovanou po prověření její schopnosti úvěr splácet dne 27. 6. 2019 smlouvu [číslo] na základě které půjčil žalované částku 7 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit společnosti poskytnutou částku, sjednané poplatky v celkové výši 5 302 Kč (v žalobě zjevná chyba v součtu), a příslušenství řádně a včas, dohodnutým způsobem, což neučinila a žalovaná částka a její příslušenství tak tvoří jejich nedoplatek, když na poskytnutou částku a poplatek zaplatila celkem 1 458,43 Kč (rozdíl mezi celkovou částkou k zaplacení ve výši celkem 12 302 Kč a jejich nárokovanou výší uvedenou v žalobě v celkové výši 10 843,57 Kč). Žalobkyně zároveň v žalobě uvádí, že žalovaná uhradila na smlouvu 912 Kč, avšak vzhledem ke shora uvedeným a vyčísleným nárokům shledal soud jako zjevnou chybu, neboť v opačném případě by nesouhlasily nároky žalobkyně, dokládané listinami (výší nesplacené jistiny). Právní předchůdce následně dlužnou pohledávku za žalovanou postoupil žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována a žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení žalované částky a jejího příslušenství, které žalobkyně nárokuje jako dlužnou jistinu ve výši 6 419,31 Kč, dlužnou část poplatku ve výši 4 424,26 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 163,50 Kč (úrok ve výši 29,00 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 6 419,31 Kč od 8. 5. 2020, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 18. 12. 2020), zákonný úrok z prodlení ve výši 916,53 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 10,00 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 6 419,31 Kč od 24. 7. 2019, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou do 18. 12. 2020), a dále úrok ve výši 29,00 % ročně a zákonného úroku z prodlení ve výši z dlužné jistiny 6 419,31 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, když žalovaná na tyto pohledávky přes zaslanou předžalobní výzvu ničeho dalšího neuhradila. K výzvě soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyně svým podáním ze dne 7. 3. 2022 písemně doplnila svou žalobu, že právní předchůdce prověřoval před uzavřením smlouvy o zápůjčce osobní a majetkové poměry žalované, k čemuž odkázala na kartu zákazníka a oznámení o změně výše dávky sociální podpory žalované.

2. Žalovaná zůstala po celou dobu neaktivní a k jednání se nedostavila. Z jednání se omluvila též žalobkyně a soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků a rozhodl jen na základě předložených listin žalobkyně, které učinila obsahem spisu (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

3. Z provedených důkazů učinil soud následující skutkové závěry.

4. Ze zákaznické karty ze dne 27. 6. 2019 (na č. l. 30) soud zjistil, že žalovaná sdělila právnímu předchůdci žalobkyně bezprostředně před uzavřením požadované zápůjčky ve výši 7 000 Kč své osobní a majetkové poměry, zejména že žije v nájemním bytě, bez partnera, se čtyřmi vyživovanými osobami, má základní vzdělání, je svobodná, má jediný měsíční příjem od úřadu práce, který dokládá výměrem (viz dále) a její odhad měsíčních výdajů je 8 400 Kč (bez jejich doložení). Z přiloženého oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory ze dne 5. 6. 2019 (na č. l. 23), tedy před uzavřením smlouvy, pak soud zjistil, že příjmem žalované byla skutečně částka 14 800 Kč, ale že se jedná o jedinou platbu, která zbývá k vyplacení žalované z celkové částky rodičovského příspěvku 220 000 Kč, po odpočtu všech již vyplacených částek rodičovského příspěvku, který tím bude vyčerpán.

5. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 27. 6. 2019, [číslo] připojených smluvních podmínek (na č. l. 31-32), soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]), po uzavření této smlouvy s žalovanou, této poskytl v hotovosti při jejím podpisu částku 7 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit v 45 týdenních splátkách ve výši 304 Kč, resp. 276 Kč pro poslední splátku, a to v hotovosti pracovníku právního předchůdce, přičemž ve splátkách jsou zahrnuty další platby ve výši celkem 5 302 Kč, které představují úrok za dobu standardního splácení úvěru (úrok) ve výši 932 Kč za dobu trvání smlouvy, odměny za zpracování a doručení ve výši 2 728 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 642 Kč, za zvolený hotovostní režim splátek, tj. celkem částku 12 302 Kč (včetně poskytnutého plnění – jistiny). Uvedené částky, včetně ujednání o jejich splácení jsou uvedeny na první straně smlouvy. Na dalších stranách smlouvy jsou pak uvedeny pod podpisem žalované smluvní podmínky, z nichž soud pokládá za pro věc nejpodstatnější sjednání úrokové sazby po řádném trvání smlouvy ve výši 29 % z nesplacené jistiny pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy, přičemž výše úroku je součástí vlastního ujednání smlouvy. Obsahem smlouvy bylo též prohlášení žalované, že právní předchůdce před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil její schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Z tabulky umoření ze dne 12. 1. 2021 (na č. l. 41) soud pak zjistil, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, vykazuje nesplacenou jistinu z popsané smlouvy ve výši 6 419 Kč a způsob splácení zápůjčky.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 (na č. l. 33-39) soud zjistil, že touto postoupil právní předchůdce na žalobkyni (viz výpis z obchodního rejstříku) pohledávky ze shora popsané smlouvy, jak to plyne ze seznamu postoupených pohledávek, což bylo žalované oznámeno oznámením o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2021 včetně informace o zpracování osobních údajů, které bylo žalované odesláno dne 25. 1. 2021 (viz podací lístek). Soud má oznámení za doručené nejpozději dnem 28. 1. 2019 (3. pracovní den od odeslání). Součástí informování o postoupení bylo též informování žalované o dlužné pohledávce a výzva k jejímu zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení.

7. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 9. 11. 2021 (na č. l. 43-45) žalobkyně vyzvala žalovanou dne 10. 11. 2021 (viz podací lístek) k zaplacení žalovaných pohledávek.

8. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) s žalovanou jednal o uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] jejíž součástí jsou smluvní podmínky, a na jejím základě dne 27. 6. 2019 žalované poskytl částku 7 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit v 45 týdenních splátkách ve výši 304 Kč, resp. 276 Kč pro poslední splátku, a to v hotovosti pracovníku právního předchůdce, přičemž ve splátkách jsou zahrnuty další platby ve výši celkem ve výši celkem 5 302 Kč, které představují úrok za dobu standardního splácení úvěru (úrok) ve výši 932 Kč za dobu trvání smlouvy, odměny za zpracování a doručení ve výši 2 728 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 642 Kč, za zvolený hotovostní režim splátek, tj. celkem částku 12 302 Kč (včetně poskytnutého plnění – jistiny); součástí smlouvy bylo též sjednání úrokové sazby po řádném trvání smlouvy ve výši 29 % ročně z nesplacené jistiny do konce trvání smlouvy. Pohledávky ze sjednávané smlouvy o zápůjčce byly postoupeny žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dne 18. 12. 2020, když tímto oznámením byla žalovaná zároveň vyzvána k zaplacení pohledávky z popsané smlouvy ve lhůtě 10 dnů. Soud vzal dále za prokázanou skutečnost z negativního tvrzení žalobkyně, že žalovaná nezaplatila celé pohledávky, ale pouze co do výše 1 458,43 Kč, když žalovaná v řízení netvrdila ani nedoložila, že by na žalovanou pohledávku uhradila více a uvedené dále vyplynulo též z vlastní evidence žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, o umoření pohledávky.

9. Naopak soud nevzal za prokázaná konkrétní tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě ohledně prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, když z předložených listinných důkazů soud zjistil toliko obecné konstatování žalované ve smlouvě o zápůjčce, že právní předchůdce před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil její schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Ze zákaznické karty pak soud zjistil, že žalovaná uvedla, že žije v nájemním bytě, bez partnera, se čtyřmi vyživovanými osobami, má základní vzdělání, je svobodná, má jediný měsíční příjem od úřadu práce, který doložila výměrem v jednorázové a konečné výši 14 800 Kč, z období předcházejícího uzavření smlouvy, přičemž dalších příjmů nikterak nedoložila, a uvedla svůj odhad měsíčních výdajů ve výši 8 400 Kč (bez jejich doložení). Je tak zřejmé, že na základě těchto informací právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr, aniž by zjevně zohlednil, že doložila pouze příjem ve výši jednoho měsíce, a to ještě z období před uzavřením smlouvy, nedoložila dalších příjmů, a to vše při uvedení nedoložených výdajů a 4 vyživovacích povinností, tedy postupoval zjevně bez náležité odborné péče. Žalobkyně se nad to vzdala svou neúčastí na jednání dobrodiní výzvy o nedostatcích svých tvrzení a jejich doložení ohledně prověření schopnosti žalované spotřebitelské úvěr řádně splácet (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), když jinak tyto skutečnosti v žalobě alespoň obecně uvedla a musela si tedy být vědoma povinnosti tato tvrzení také prokázat, a to vzhledem ke svému odbornému zastoupení advokátem i s přihlédnutím k předchozí výzvě soudu (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).

10. Při právním hodnocení věci soud vycházel z následujících právních předpisů a tyto na zjištěný skutkový stav aplikoval následovně:

11. Dle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.”, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

12. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Aktivní legitimace žalobkyně tak vyplývá z platně uzavřené smlouvy o postoupení, resp. z oznámení právní předchůdce žalobkyně adresovaného žalovanému.

13. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Při posuzování úvěruschopnosti žalované, tzn. její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

16. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

17. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 – nejprve zkoumal, zda žalobkyně – její právní předchůdce, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

18. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

20. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

21. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

22. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

23. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

24. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

25. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

26. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z. jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

27. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele), a to pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem.

28. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

29. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

31. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

32. Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně, resp. její právní předchůdce, který ji dotčenou pohledávku postoupil (§ 1879 o. z.), nedostála povinnosti stanovené ZSÚ, resp. žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by jim dostál, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnuté finanční prostředky, když vzhledem ke skutkovým závěrům soudu zřejmě nezkoumal schopnost žalované finanční prostředky splácet, nebo z případného zkoumání nevyvodil správný závěr o neschopnosti žalované úvěr splácet. Nadto, i kdyby bylo žalobkyní tvrzeno prověření schopnosti žalované úvěr splácet, nebylo by lze vzhledem k faktickému nedoložení příjmů (do budoucna) dovodit, že by v řádném prověření této své schopnosti obstála. S ohledem na shora uvedené je tak nutno na dotčenou smlouvu hledět jako na neplatnou.

33. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena platně, když právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet poskytnuté zápůjčky, ale bylo prokázáno, že žalované byla poskytnuta částka celkem 7 000 Kč, má právní předchůdce žalobkyně, resp. nyní žalobkyně, za nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši podle § 2991 odst. 2 o. z. Protože žalovaná již na zápůjčky zaplatila částku celkem 1 458,43 Kč, soud uložil žalované žalobkyni zaplatit rozdíl, tedy částku 5 541,57 Kč a ve zbytku neodůvodněném bezdůvodným obohacením na straně žalované (zbytku žalované jistiny a poplatků z neplatného smluvního závazku) žalobu jako nedůvodnou zamítl.

34. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o zápůjčce mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nebyla platně uzavřena, nemohla být ani stanovena splatnost vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Žalovaná tak byla povinna dle § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byla o plnění věřitelem (právním předchůdcem žalobkyně) požádána, resp. do data, který byl věřitelem v žádosti stanoven. Ode dne následujícího je tak žalovaná v prodlení a je povinna hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalovaná byla účastna (neplatného) právního jednání a bylo jí tak známo, že poskytnuté finanční prostředky má žalobkyni vrátit nejpozději do určené lhůty splatnosti poslední splátky, a proto jí soud po její splatnosti uložil též zákonný úrok z prodlení od uvedeného data ze základu nesplaceného bezdůvodného obohacení a ve zbytku bylo žalované příslušenství (úrok, nepřiznaná část úroku z prodlení) jako nedůvodné též zamítnuto.

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná byla ve věci procesně úspěšnější (při vyčíslení příslušenství pohledávek k datu rozhodnutí), avšak z obsahu spisu vyplývá, že jí žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

36. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.