22 C 61/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného o zaplacení 17 209,87 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 473 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 816 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 15. 2. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 393,87 Kč s náhradami nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 600 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 510 Kč od 1. 10. 2022 do 14. 2. 2023 a z částky 694 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 589,91 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Předmětem řízení, jak byl uplatněn žalobou podanou dne 17. 8. 2023, ve znění jejího pozdějšího doplnění, byl nárok žalobkyně na zaplacení 17 209,87 Kč s příslušenstvím v podobě úroku a nákladů na uplatnění pohledávky. Dle žalobkyně tento nárok vznikl z titulu spotřebitelského úvěru, když žalovaný dne 23. 1. 2022 uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, , , Anonymizováno, , , adresa, , Francie, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Obchodním soudem v Paříži pod c. , tel. číslo, (, Anonymizováno, ), jednající v České republice prostřednictvím , právnická osoba, , IČO: , IČO, (dále jen „právní předchůdce“), smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl právní předchůdce žalovanému jistinu ve výši 17 689 Kč na financování nákupu spotřebního zboží, kterou právní předchůdce zaplatil za žalovaného zprostředkovateli úvěru, jako kupní cena zboží či služby, kterou se žalovaný zavázal právnímu předchůdci vrátit formou 15 pravidelných měsíčních anuitních splátek se splatností 1. splátky ke dni 17. 3. 2022, když celková měsíční splátka úvěru byla sjednána ve výši 1 273 Kč, z čehož částka ve výši 1 179 Kč představovala anuitní splátku úvěru a částka ve výši 94 Kč představovala platbu pojistného. Celkově se tak žalovaný zavázal právnímu předchůdci, splatit částku ve výši 19 095 Kč, na kterou však splatil pouze 1 873 Kč. Právní předchůdce žalobkyně proto využil svého smluvního oprávnění a úvěr na základě odstoupení od úvěrové smlouvy prohlásil ke dni 30. 9. 2022 za splatný. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 7. 10. 2022 došlo s účinností ke dni 11. 10. 2022 k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyně. Žalobkyně se tak domáhá na žalovaném zaplacení jistiny 17 809,87 Kč sestávající z nesplacené jistiny ve výši 16 510 Kč; nesplacené smluvní pokuty ve výši 229,87 Kč; nesplacených měsíčních poplatků za sjednané pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 470 Kč; nesplacených poplatků za odeslání písemných upomínek žalovanému ve výši 600 Kč (spolu s nesplaceným pojistným označeno v žalobě jako kapitalizovaný úrok ve výši 1070 Kč); a dále příslušenstvím pohledávky sestávajícím z dalších nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a zákonného úrok z prodlení z částky 16 510 Kč od 1. 10. 2022 do zaplacení ve výši 15 %.

2. Podáním doručeným soudu dne 31. 3. 2025 žalobkyně vzala svou žalobu částečně zpět co do částky ve výši 473 Kč představující požadované náklady spojené s uplatněním pohledávky, a to bez dalšího odůvodnění, a proto soud řízení postupem ve smyslu § 96 o. s. ř. řízení tímto rozsudkem (výrok I.), co do částky 473 Kč částečně zastavil a dále se těmito nároky v odůvodnění rozsudku nezabýval.

3. Žalovaný zůstal po celou dobu neaktivní a přes výzvu soudu se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud ve věci nařídil jednání na den 28. 4. 2025, na které se žalovaný, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil a žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, jen na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”).

5. Ze sdělení Ministerstva vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky ze dne 12. 2. 2024 (na č. l. 10) soud zjistil, že žalovaný je jako státní občan Slovenska evidován na adrese , adresa6. Z žádosti/smlouvy o klasickém úvěru č. , hodnota, (na č. l. 23-24), informací o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru (na č. l. 22 p.v.) a rámcové smlouvy o poskytování bankovních produktů a služeb č. , hodnota, ze dne 23. 1. 2022 (na č. l. 26) soud zjistil, že žalovaný požádal právního předchůdce žalobkyně prostřednictvím jeho zprostředkovatele, společnosti , právnická osoba, , Anonymizováno, , o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 17 869 Kč, který se zavázal právní předchůdce poskytnout a poskytl (viz sdělení , Anonymizováno, na č. l. 25 a dopis žalovanému – schválení úvěru a podrobnosti o úvěru ze dne 21. 2. 2022 na č. l. 27) za žalovaného zprostředkovateli za účelem financování kupní ceny zboží – výpočetní techniky – v prodejní ceně 20 689 Kč, na kterou žalovaný zaplatil 3 000 Kč přímo poskytovateli v den dodání zboží. Žalovaný se zavázal právnímu předchůdci splácet spotřebitelský úvěr ve splátkách po 1 273 Kč, z čehož částka ve výši 1 179 Kč představovala anuitní splátku úvěru a částka ve výši 94 Kč představovala platbu pojistného, ke kterému žalovaný též přistoupil. Součástí uzavřené smlouvy byl též formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, vzor ze dne 8. 9. 2021 (na č. l. 21-22).

7. Žalovaný v žádosti o spotřebitelský úvěr uvedl ke svým osobní a majetkovým poměrům, že se aktuálně zdržuje na adrese , adresa, , v nájmu, je svobodný, bezdětný; pracuje jako řidič/závozník s čistým měsíčním příjmem 20 006 Kč, má celkové náklady domácnosti 8 000 Kč a nemá žádné finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, úvěrových karet apod.).

8. Z tabulky informace o bonitě klienta (na č. l. 61) soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně zřejmě dne 1. 2. 2022 učinil dotaz na žalovaného ohledně jeho úvěrového zatížení, a to s negativním výsledkem.

9. Z údajů ČSÚ: Spotřební výdaje domácností podle postavení osoby v čele domácnosti pro rok 2022 (na č. l. 65) soud zjistil, že průměrné výdaje domácností v roce 2022 činily 15 279 Kč.

10. Z výpisu zahájených exekučních řízení žalovaného z Rejstříku zahájených exekucí (na č. l. 66-71) soud k věci zjistil, že žalovaný byl již od 3. 11. 2021 v exekučním řízení pro vymáhání peněžitého plnění, které bylo dne 6. 11. 2021 zapsáno do RZE a skončeno až dne 18. 5. 2023; dále od 16. 12. 2021 v exekučním řízení pro vymáhání dalšího peněžitého plnění, které bylo dne 18. 12. 2021 zapsáno do RZE a skončeno až dne 21. 11. 2023; a dále od 31. 1. 2022 v exekučním řízení pro vymáhání dalšího peněžitého plnění, které bylo dne 1. 2. 2022 zapsáno do RZE, a které nebylo doposud skončeno, tedy na žalovaném byly k počátku únoru evidovány a exekvovány tři pohledávky, a to v celkové výši 113 645,36 Kč bez příslušenství. Posléze je k žalovanému v RZE evidováno ještě pět dalších exekučních řízení na peněžité plnění.

11. Z přehledu čerpání a splácení úvěru (na č. l. 29) soud ověřil úhradu spotřebitelského úvěru právním předchůdcem za žalovaného ve výši 17 809,87 Kč a úhradu žalovaného na spotřebitelský úvěr ve výši 1 873 Kč.

12. Z odstoupení o úvěrové smlouvy ze dne 26. 8. 2022 (na č. l. 28) soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně využil svého sjednaného práva a odstoupil od úvěrové smlouvy, když zároveň prohlásil celý úvěr ke dni 30. 9. 2022 za splatný.

13. Z potvrzení o provedení transakce ze dne 11. 10. 2022 (na č. l. 30) a seznamu postoupených pohledávek (na č. l. 32) soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky ze shora popsané úvěrové smlouvy žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 10. 2022 (na č. l. 31) s výzvou k úhradě ze dne 19. 10. 2022 (na č. l. 33), když oznámení o splatnosti pohledávky bylo žalovanému odesláno dne 21. 10. 2022 na adresu uvedenou v žádosti o spotřebitelský úvěr, jak soud zjistil z podacího archu ze dne 21. 10. 2022 (na č. l. 37).

14. Z oznámení o předání do advokátní kanceláře ze dne 23. 11. 2022 (na č. l. 34) soud zjistil, že tímto žalobkyně oznámila žalovanému předání věci postoupené pohledávky svému zástupci.

15. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 31. 1. 2023 (na č. l. 35) soud zjistil, že touto výzvou vyzvala žalobkyně před podáním žaloby k zaplacení později žalované pohledávky, a to do 14. 2. 2023, když výzva byla žalovanému odeslána dne 2. 2. 2023 na adresu uvedenou v žádosti o spotřebitelský úvěr, jak soud zjistil z podacího archu ze dne 2. 2. 2023 (na č. l. 38)

16. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky ze dne 24. 4. 2023 (na č. l. 36) soud pro věc nezjistil ničeho podstatného, neboť žalobkyně vzala žalobu v této části zpět.

17. Soud neprováděl důkaz na spol. , právnická osoba, ., neboť to s ohledem na již provedené dokazování za nadbytečné.

18. Na základě zjištění učiněných z provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

19. Žalovaný dne 21. 2. 2022 uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o úvěru prostřednictvím jeho zprostředkovatele, společnosti , právnická osoba, , Anonymizováno, , na základě které právní předchůdce uhradil za žalovaného 17 869 Kč zprostředkovateli, jako části kupní ceny výpočetní techniky, kterou se zavázal žalovaný právnímu předchůdci vrátit spolu s příslušenstvím dohodnutým způsobem, což neučinil, když uhradil pouze 1 873 Kč, a dále již ničeho, přičemž nic takového v řízení netvrdil ani neprokázal. Smlouvou o postoupení pohledávek postoupil právní předchůdce pohledávku z popsané úvěrové smlouvy žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno oznámením ze dne 19. 10. 2022, odeslaného žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě dne 21. 10. 2022. Výzvou odeslanou dne 2. 2. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné pohledávky do 14. 2. 2023.

20. Naopak soud nevzal za dostatečná, dostatečně konkrétní a dostatečně doložená tvrzení žalobkyně ohledně prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a takové skutečnosti nevyplynula ani z provedeného dokazování, když z předložených listinných důkazů soud zjistil pouze údaje uváděné žalovaným v žádosti o spotřebitelský úvěr a dotaz právního předchůdce žalobkyně na úvěrové zatížení žalovaného, přičemž naopak z provedeného dokazování plyne, že uvedené výdaje žalovaného jsou výrazně nižší než dle údajů ČSÚ a žalovaný byl v době schválení spotřebitelského úvěru exekvován již ve třech exekucích o celkovou částku 113 645,36 Kč bez příslušenství. Z dokazování naopak nevyplynulo, že by právním předchůdcem žalobkyně byla jakkoliv zkoumána platební morálka žalovaného, např. nahlédnutím do RZE či obdobné databáze, či jím uvedené osobní a majetkové poměry, které nadto byly v rozporu s údaji ČSÚ, tedy soud musel tuto otázku uzavřít se skutkovým závěrem, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal řádně schopnosti žalovaného žádaný úvěr splácet před jeho poskytnutím. Žalobkyně dále neprokázala vynaložení částky 600 Kč na vymáhání dlužné pohledávky svým právním předchůdcem, stejně jako skutečnosti, ze kterých by vyplynula účelnost takového vymáhání. Žalobkyně se vzdala svou neúčastí na jednání dobrodiní výzvy o nedostatcích svých tvrzení a jejich doložení ohledně schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet a vynaložení resp. účelnosti nákladů nárokovaných ve spojení s vymáháním pohledávky (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a to přes předchozí písemné upozornění soudu.

21. Po právní stránce soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o zápůjčce dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ.

22. Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

23. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Aktivní legitimace žalobkyně tak vyplývá z platně uzavřené smlouvy o postoupení, resp. z oznámení právní předchůdce žalobkyně adresovaného žalovanému.

24. Podle ustanovení § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Podle ustanovení § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Dle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Při posuzování úvěruschopnosti žalované, tzn. její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

29. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

30. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdce, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

31. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

32. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

33. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

34. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

35. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

36. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

37. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

38. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

39. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z., jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

40. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

41. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

42. Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně, resp. její právní předchůdce, který ji dotčenou pohledávku postoupil (§ 1879 o. z.), nedostál povinnosti stanovené ZSÚ, resp. žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by jim dostál, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky, když vzhledem ke skutkovým závěrům soudu zřejmě nezkoumal schopnost žalovaného finanční prostředky splácet, nebo z případného zkoumání nevyvodil správný závěr o neschopnosti žalovaného úvěr splácet. S ohledem na shora uvedené je tak nutno na dotčenou smlouvu hledět jako na neplatnou.

43. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena platně, když právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet poskytnutou půjčku, ale bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka 17 869 Kč, má právní předchůdce žalobkyně, resp. nyní žalobkyně, nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši podle § 2991 odst. 2 o. z. Protože žalovaný na zápůjčku doposud zaplatil pouze 1 873 Kč a dále již ničeho (nic takového v řízení netvrdil ani neprokazoval), uložil soud žalovanému povinnost k zaplacení odpovídající výši poskytnuté celkové finanční částky, a to z titulu bezdůvodného obohacení (17 869 Kč - 1 873 Kč = 15 816 Kč). Soud při tom vzal v úvahu, že pohledávka mohla narůst o příslušenství, když sice smlouva o spotřebitelském úvěru mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nebyla platně uzavřena, a nemohla být ani stanovena splatnost vrácení poskytnutých peněžních prostředků, ale žalovaný tak byl povinen dle § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Jak bylo v řízení prokázáno, žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné pohledávky výzvou odeslanou mu 2. 2. 2023, a mohl proto na základě výzvy dobrovolně plnit dne 14. 2. 2023, tj. do lhůty stanovené výzvou. Ode dne následujícího tak byl žalovaný v prodlení a byl povinen hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

44. S ohledem na shora uvedené tak soud uložil tímto rozsudkem žalovanému k zaplacení žalobkyni, jako právnímu nástupci právního předchůdce, částku odpovídající bezdůvodnému obohacení se zákonným úrokem ve výši, v jaké byl odůvodněn výzvou k zaplacení bezdůvodného obohacení. Naopak soud zamítl žalobu v části zákonného úroku z prodlení neodůvodněného z titulu bezdůvodného obohacení, dále v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 229,87 Kč; nesplacených měsíčních poplatků za sjednané pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 470 Kč, neboť tyto adhezní nároky sledovaly osud primárního neplatného závazky a nebyly odůvodněny bezdůvodným obohacením, a dále v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 600 Kč jako nákladů účelně vynaložených na uplatnění pohledávky (ohledně kterých nebyla žaloba vzata zpět), když tyto sice mohou obecně ve smyslu § 513 o. z. tvořit její příslušenství, avšak vzhledem k nedostatkům tvrzení žalobkyně a především prokázání účelnosti takových nákladů a jejich vynaložení, shledal soud v této části žalobu nedůvodnou. Jediným účelným a doloženým nákladem na vymáhání pohledávky pak soud shledal zaslání předžalobní výzvy, jejíž zaslání zohlednil dále v nákladovém výroku.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 589,91 Kč, přičemž tato částka představuje 70,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 85,3 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 14,7 %, při vyčíslení předmětu řízení vč. příslušenství k datu rozhodnutí částkou 24 666,63 Kč, z nějž bylo žalobkyni přiznáno 21 041,78 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 17 209,87 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. ze dne 31. 1. 2023 a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 17. 8. 2023 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za podání představující doplnění žaloby a částečné zpětvzetí žaloby, když toto neshledal z hlediska náhrady nákladů řízení za účelné. Výši odměny za zastupování určil soud podle § 14b odst. 1 a. t., neboť žalobkyně, jíž byla přiznána náhrada nákladů řízení, podala návrh na zahájení řízení na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak je soudu známo z rozhodovací praxe, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč.

46. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.