22 C 77/2026

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: Anonymizováno Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 27 447,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 417 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 417 Kč od 29. 3. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 030,84 Kč s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 11 853,82 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 713,90 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 853,82 Kč od 18. 3. 2022 do 28. 3. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 436,82 Kč od 29. 3. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 24. 7. 2025, ve znění jejího pozdějšího doplnění ze dne 31. 3. 2026, domáhala po žalovaném zaplacení částky 27 447,84 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně odůvodnila žalobu tím, že dne 29. 6. 2020 uzavřel žalovaný po prověření jeho schopnosti úvěr splácet s právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě mu byla poskytnuta částka 12 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s příslušenstvím a poplatky sjednanými ve smlouvě, které byly specifikovány jako poplatek ve výši 10 400 Kč, a to formou 52 týdenních splátek, když 51 splátek bylo sjednáno ve výši 431 Kč a poslední splátka ve výši 419 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 28. 6. 2021, což žalovaný neučinil, když celkem uhradil toliko částku 583 Kč, přičemž část této platby ve výši 146,18 Kč byla použita na částečnou úhradu jistiny a zbývající část platby ve výši 436,82 Kč byla použita na částečnou úhradu poplatku. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení nesplacené jistiny ve výši 11 853,82 Kč, poplatků za poskytnutí a správu úvěru ve výši 9 294,02 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč, sankčních poplatků ve výši 300 Kč, jakož i kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 713,90 Kč, dále smluvního úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 11 853,82 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 853,82 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou ze dne 28. 1. 2022, jak bylo žalovanému oznámeno. Dle tvrzení žalobkyně její právní předchůdkyně splnila v případě popsané spotřebitelské smlouvy svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, informací z registrů a databází a skóringového modelu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal v řízení pasivní. Soud ve věci nařídil jednání na 27. 4. 2026 a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”, když žalovaný se k jednání, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil a nepožádal o odročení jednání, a žalobkyně se z jednání omluvila.

3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění podstatná pro posouzení věci:

4. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 6. 2020 (na č. l. 37) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ) uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaný si zvolil převzetí částky spotřebitelského úvěru v hotovosti. Žalovaný se zavázal zaplatit za tento spotřebitelský úvěr poplatek ve výši 10 400 Kč, tedy celkem částku 22 400 Kč, a to v 52 týdenních splátkách, z nichž 51 splátek mělo činit 431 Kč a poslední splátka 419 Kč. Uvedené částky, včetně ujednání o jejich splácení, byly obsahem smluvní dokumentace. Obsahem smlouvy bylo též obecné prohlášení, že spotřebitelský úvěr byl žalovanému nabídnut na základě posouzení jeho úvěruschopnosti. Ze Standardních informací o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 6. 2020 (na č. l. 38) soud zjistil, že žalovanému byly před uzavřením smlouvy předloženy standardní informace o spotřebitelském úvěru vztahující se ke smlouvě č. , hodnota, a odpovídající základním parametrům sjednávaného spotřebitelského úvěru.

5. Ze Zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 29. 6. 2020 (na č. l. 33) soud zjistil, že žalovaný žádal právní předchůdkyni žalobkyně o spotřebitelský úvěr, přičemž v zákaznické kartě byly uvedeny údaje o tom, že žalovaný je muž narozený , rodné přijmení, , Datum narození žalovaného, , svobodný, bydlí jako nájemník, má učňovské vzdělání, není majitelem auta a účelem úvěru měly být neočekávané výdaje. Jako zdroj příjmů byl uveden plný úvazek, zaměstnání mělo být ověřeno potvrzením o příjmu, čistý příjem žalovaného byl uveden ve výši 16 842 Kč měsíčně a počet zdrojů příjmu žalovaného byl uveden jako jeden. Odhadované měsíční výdaje žalovaného byly uvedeny ve výši 4 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že nemá kreditní kartu ani zápůjčku u jiné společnosti. V části ověřených dokumentů bylo vyznačeno předložení pracovní smlouvy a potvrzení o příjmu, tyto listiny však soudu předloženy nebyly. Součástí zákaznické karty bylo též prohlášení žalovaného, že proti němu není veden výkon rozhodnutí ani exekuční řízení a že si není vědom toho, že by mu výkon rozhodnutí či exekuce hrozily.

6. Z Výpisu z RZE žalovaného (na č. l. 76-83) soud zjistil, že ve vztahu k žalovanému byla evidována řada exekučních řízení jako vůči povinnému. Již před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru dne 29. 6. 2020 bylo proti žalovanému zahájeno exekuční řízení dne 15. 11. 2017 pro pohledávku , právnická osoba, v částce 36 660 Kč s příslušenstvím a exekuční řízení dne 25. 9. 2018 pro pohledávku 4 000 Kč s příslušenstvím. Další exekuční řízení byla zahájena v letech 2022, 2023 a 2024. V době uzavření smlouvy tedy měl žalovaný nejméně dvě zahájená exekuční řízení jako povinný, což bylo v rozporu s jeho prohlášením v zákaznické kartě, že proti němu exekuční řízení vedeno není.

7. Z listiny ČSÚ: Spotřební výdaje domácností podle počtu vyživovaných dětí rok 2020 (na č. l. 84-85) soud zjistil, že průměrné spotřební výdaje domácností v roce 2020 činily u domácností celkem 149 810 Kč na osobu ročně, tj. 12 484,17 Kč měsíčně, u domácností bez dětí 171 693 Kč na osobu ročně, tj. 14 307,75 Kč měsíčně, a u domácností s dětmi celkem 130 650 Kč na osobu ročně, tj. 10 887,50 Kč měsíčně.

8. Z Výpočtu – smluvní pokuty ke dni 1. 2. 2022 (na č. l. 65-66) soud zjistil, že žalobkyně vyčíslila smluvní pokutu z prodlení žalovaného se splácením jednotlivých splátek, přičemž výpočet vycházel ze splátkového kalendáře od 6. 7. 2020 do 28. 6. 2021, z jediné platby žalovaného ve výši 583 Kč ze dne 29. 7. 2020 a ze smluvní pokuty počítané z částek jednotlivých neuhrazených splátek; žalobkyně v řízení uplatnila smluvní pokutu ve výši 6 000 Kč.

9. Z Výpočtu – zákonného úroku z prodlení ke dni 1. 2. 2022 (na č. l. 67-68) soud zjistil, že žalobkyně vyčíslila zákonný úrok z prodlení z prodlení žalovaného s úhradou jednotlivých splátek, přičemž výpočet vycházel ze splátkového kalendáře, z jediné platby žalovaného ve výši 583 Kč ze dne 29. 7. 2020 a z prodlení s jednotlivými splátkami; žalobkyně v řízení uplatnila kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení v částce 713,90 Kč.

10. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 včetně přílohy č. , hodnota, a doložky konverze dokumentu obsaženého v datové zprávě (na č. l. 39-64), z Oznámení o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2022 (na č. l. 69 p. v.) a z Potvrzení podání ze dne 11. 2. 2022 (na č. l. 70) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na společnost , právnická osoba, ., nyní , Anonymizováno, , Jméno žalobkyně, ., soubor pohledávek, mezi nimiž byla v příloze postupní smlouvy identifikována též pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. , hodnota, , a že postoupení této pohledávky bylo žalovanému oznamováno zásilkou podanou dne 11. 2. 2022 k poštovní přepravě na adresu žalovaného , adresa, . Z oznámení soud dále zjistil, že dluh ze smlouvy č. , hodnota, byl k 1. 2. 2022 vyčíslován částkou 28 161,74 Kč včetně příslušenství.

11. Z Výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022 (na č. l. 69) soud zjistil, že žalobkyně, resp. , právnická osoba, ., vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ze smlouvy č. , hodnota, , která byla ke dni 1. 2. 2022 vyčíslena na 28 161,74 Kč, a to do 17. 3. 2022.

12. Z Výzvy k úhradě dluhu – předžalobní upomínky ze dne 21. 3. 2025 (na č. l. 71) soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 63 796,27 Kč a dále narůstajícího příslušenství ve lhůtě 7 dnů od datace této výzvy. Z Potvrzení podání ze dne 24. 3. 2025 (na č. l. 71) soud zjistil, že tato výzva byla dne 24. 3. 2025 podána k poštovní přepravě na adresu žalovaného , adresa, (adresa uvedená v zákaznické kartě jako adresa výběru – doručovací).

13. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci, a to po zhodnocení provedených důkazů podle § 132 o. s. ř., tedy každého důkazu jednotlivě i všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, při přihlédnutí ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ) se žalovaným dne 29. 6. 2020 uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalovanému poskytla částku 12 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 10 400 Kč, tedy celkem částku 22 400 Kč, v 52 týdenních splátkách, z nichž 51 splátek mělo činit 431 Kč a poslední splátka 419 Kč. Žalovaný uhradil toliko částku 583 Kč (když žalovaný netvrdil ani nedoložil, že by na žalovanou pohledávku uhradil více). Pohledávka ze sjednané smlouvy o spotřebitelském úvěru byla postoupena žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci pod tehdejší obchodní firmou, což bylo žalovanému oznamováno. K zaplacení žalované částky byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 21. 3. 2025, podanou k poštovní přepravě dne 24. 3. 2025.

14. Naopak soud nevzal za prokázaná konkrétní tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě a jejím doplnění ohledně řádného prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Z předložených listinných důkazů soud zjistil toliko obecné konstatování ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, a dále údaje zachycené v zákaznické kartě. Ze zákaznické karty však soud zjistil pouze údaje o příjmech a výdajích žalovaného, když pracovní smlouva ani potvrzení o příjmu, jejichž předložení bylo v zákaznické kartě vyznačeno, soudu předloženy nebyly. Výdaje žalovaného ve výši 4 000 Kč měsíčně nebyly doloženy ničím a soud je shledal nevěrohodně nízkými ve vztahu k údajům , právnická osoba, o spotřebních výdajích domácností v roce 2020. Zároveň byly údaje žalovaného o tom, že proti němu není vedena exekuce, v rozporu se zjištěnými exekučními řízeními žalovaného vedenými již před uzavřením smlouvy. Žalobkyně nepředložila žádné konkrétní výstupy z registrů, databází ani skóringového modelu, z nichž by bylo možno ověřit, jaké konkrétní skutečnosti právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy zjistila a jak je vyhodnotila. Při hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti proto soud uzavřel, že obecná tvrzení žalobkyně o řádném posouzení úvěruschopnosti nebyla prokázána.

15. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zák. č. 257/2016 Sb.“).

16. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

21. Smyslem právní úpravy dle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. je princip odpovědného úvěrování, tedy zabránit tomu, aby byl úvěr poskytnut spotřebiteli, u něhož jsou důvodné pochybnosti o schopnosti jej řádně splácet. Ustanovení § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb. je přitom třeba vykládat eurokonformně. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie, zejména z rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, plyne, že poskytovatel sice může při posouzení úvěruschopnosti vycházet i z údajů sdělených samotným spotřebitelem, avšak jen tehdy, jsou-li tyto údaje dostatečné a podložené příslušnými doklady. Nepostačují tedy ničím nepodložená prohlášení spotřebitele. Současně z rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 plyne, že soud je povinen splnění této zákonné povinnosti zkoumat z úřední povinnosti a vyvodit z jejího porušení důsledky stanovené vnitrostátním právem, aniž by vyčkával na procesní obranu spotřebitele.

22. Tomu odpovídá i ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ten v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, zdůraznil, že věřitel nedostojí požadavku odborné péče, spokojí-li se pouze s objektivně nepodloženým osobním prohlášením spotřebitele o jeho příjmech, výdajích a majetkových poměrech. Údaje sdělené spotřebitelem je nutno kriticky vyhodnotit, ověřit a posoudit v jejich souvislostech, zejména ve vztahu k jeho pravidelným příjmům, běžným výdajům, vyživovacím povinnostem, dalším závazkům a celkové finanční situaci. Nestačí tedy mechanicky převzít údaje uvedené žadatelem o úvěr, aniž by byly objektivně podloženy nebo alespoň konfrontovány s dalšími dostupnými informacemi.

23. Současně však podle novější judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pro závěr o neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. nepostačuje samotné zjištění, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti pochybil. Sankce neplatnosti se uplatní teprve tehdy, je-li postaveno najisto, že v době uzavření smlouvy zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, tedy že při řádném posouzení úvěruschopnosti neměl být úvěr vůbec poskytnut.

24. V poměrech projednávané věci soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně této povinnosti nedostála. Žalobkyně předložila toliko zákaznickou kartu zachycující zaznamenané údaje a tvrdila, že příjem žalovaného měl být ověřen pracovní smlouvou a potvrzením o příjmu, tyto listiny však soudu předloženy nebyly. Výdaje žalovaného nebyly dokládány ani ověřovány vůbec. Přitom již z údajů zachycených v zákaznické kartě bylo zřejmé, že žalovaný bydlí v nájmu, má pouze jeden zdroj příjmu ve výši 16 842 Kč měsíčně a tvrdí měsíční výdaje pouze ve výši 4 000 Kč, ačkoli průměrné spotřební výdaje domácností podle dat , právnická osoba, v roce 2020 činily výrazně vyšší částky. Již tento rozpor měl vést právní předchůdkyni žalobkyně k důslednému ověření pravdivosti a úplnosti tvrzených údajů, k čemuž však nedošlo. Vedle toho soud zjistil, že žalovaný měl v době poskytnutí spotřebitelského úvěru nejméně dvě evidovaná exekuční řízení jako povinný, ačkoli v zákaznické kartě prohlásil opak. Žalobkyně přitom neprokázala, že by její právní předchůdkyně tyto skutečnosti zjistila prostřednictvím obvyklých veřejných či soukromých registrů, ani že by jinak zkoumala dosavadní platební morálku žalovaného. Jestliže za těchto okolností právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z tvrzení o příjmu 16 842 Kč, zjevně nízkých měsíčních výdajů 4 000 Kč a současně nijak nereflektovala existenci předchozích exekučních řízení, nemohla při řádném a odborném posouzení dospět k rozumnému závěru, že žalovaný bude schopen úvěr řádně splácet. V projednávané věci tak nešlo jen o formální nedostatky v procesu posouzení úvěruschopnosti, ale bylo postaveno najisto, že v době uzavření smlouvy zde existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

25. Soud proto uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného neposoudila, čímž nedostála požadavku § 86 zák. č. 257/2016 Sb., a smlouva je proto neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 téhož zákona. Jelikož byla smlouva uzavřena dne 29. 6. 2020, je třeba důsledky této neplatnosti posuzovat právě podle citovaného ustanovení.

26. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, představuje § 87 zák. č. 257/2016 Sb. zvláštní právní úpravu vůči obecnému režimu bezdůvodného obohacení. Z této úpravy plyne, že poskytovateli spotřebitelského úvěru v případě neplatnosti smlouvy nevzniká nárok na sjednané úroky, poplatky ani jiná smluvní plnění, nýbrž toliko na vrácení dosud nesplacené jistiny. Právní vztah mezi účastníky je tudíž třeba vypořádat jako vztah vrácení plnění bez právního důvodu podle § 2991 a § 2993 o. z., se zvláštní úpravou splatnosti podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb.

27. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, poskytla žalovanému částku 12 000 Kč, zatímco žalovaný uhradil toliko 583 Kč. Veškerá plnění, která žalovaný na základě neplatné smlouvy poskytl, bylo třeba zohlednit jako částečné plnění na poskytnutou jistinu, nikoli jako úhradu jednotlivých smluvních poplatků či úplat. Žalobkyně má tudíž právo pouze na vrácení dosud neuhrazené části jistiny ve výši 11 417 Kč.

28. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že pohledávka byla dne 28. 1. 2022 postoupena na žalobkyni. Podle § 1879 o. z. může věřitel pohledávku postoupit i bez souhlasu dlužníka a podle § 1880 o. z. s ní přechází i její příslušenství a práva s ní spojená; podle § 1884 o. z. však dlužníku zůstávají zachovány námitky, které měl proti pohledávce v době postoupení. Žalobkyně je tedy v řízení aktivně věcně legitimována, avšak pouze v tom rozsahu, v jakém pohledávka v době postoupení skutečně existovala. Byla-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., přešla na žalobkyni pouze pohledávka na vrácení dosud nesplacené části jistiny, nikoli právo na sjednané úroky, poplatky, smluvní pokuty, sankční poplatky či jiná plnění odvozená od neplatné smlouvy.

29. Zvláštní úprava obsažená v § 87 zák. č. 257/2016 Sb. se promítá i do otázky splatnosti této pohledávky. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a usnesení ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem a prodlení s jejím vrácením nelze bez dalšího dovozovat již z pouhé jednostranné výzvy věřitele. Teprve marným uplynutím doby odpovídající možnostem spotřebitele může vzniknout prodlení a s ním spojený nárok na zákonný úrok z prodlení.

30. V projednávané věci však žalovaný zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní, k žalobě se nevyjádřil, netvrdil žádné skutečnosti o své aktuální příjmové, majetkové ani sociální situaci a soudu nepředložil žádné důkazy, z nichž by bylo možno dovodit, že jeho nynější poměry odůvodňují stanovení delší lhůty k vrácení jistiny nebo její splácení ve splátkách. Soud měl k dispozici toliko skutková zjištění o poměrech žalovaného v době uzavření smlouvy, ta však sama o sobě bez dalšího nevypovídají o jeho aktuálních možnostech v době rozhodování. Za této procesní situace soud neměl žádný podklad pro určení jiné, pro žalovaného příznivější doby plnění. Proto v poměrech projednávané věci považoval za dobu přiměřenou možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. lhůtu odpovídající předžalobní výzvě ze dne 21. 3. 2025, která byla podána k poštovní přepravě dne 24. 3. 2025 a při fikci jejího dojití (§ 573 o. z.) došla žalovanému dne 27. 3. 2025, přičemž splatnost nároku z bezdůvodného obohacení byla určena uplynutím jednoho dne po doručení této výzvy, tedy dnem 28. 3. 2025, který se též shodoval se lhůtou určenou ve výzvě. Nejde přitom o to, že by splatnost nesplacené jistiny plynula přímo z této výzvy, nýbrž o to, že soud při absenci jakýchkoli tvrzení a důkazů o aktuálních poměrech žalovaného právě tuto lhůtu samostatně posoudil jako odpovídající jeho možnostem.

31. Marným uplynutím takto určené doby k vrácení nesplacené části jistiny se žalovaný dne 29. 3. 2025 dostal do prodlení. Teprve od tohoto okamžiku proto žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. Ke dni vzniku prodlení činila zákonná sazba úroku z prodlení 12 % ročně. Žalobkyni proto náleží zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 417 Kč od 29. 3. 2025 do zaplacení. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 417 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 29. 3. 2025 do zaplacení.

32. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zamítnuta byla jednak část žalované jistiny, resp. jistiny a smluvních plnění, ve výši 16 030,84 Kč, neboť tato částka nepředstavovala neuhrazenou část poskytnuté jistiny, nýbrž plnění odvozená od neplatné smlouvy, případně část původně tvrzené jistiny, která již byla při právním posouzení věci zohledněna jako úhrada na poskytnutou jistinu. Konkrétně žalobkyni nevznikl nárok na poplatky za poskytnutí a správu úvěru ve výši 9 294,02 Kč, smluvní pokutu ve výši 6 000 Kč ani sankční poplatky ve výši 300 Kč, neboť smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná a tato plnění nemohou být z neplatné smlouvy přiznána. Rozdíl mezi žalobkyní tvrzenou nesplacenou jistinou 11 853,82 Kč a soudem přiznanou částkou 11 417 Kč, tedy částka 436,82 Kč, byl zamítnut proto, že platba žalovaného ve výši 583 Kč musela být v důsledku neplatnosti smlouvy započtena celá na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli zčásti na poplatky. Zamítnut byl dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 713,90 Kč, neboť byl vypočten z prodlení se splátkami podle neplatné smlouvy, a nikoli z prodlení s vrácením dosud nesplacené části jistiny v době přiměřené možnostem žalovaného podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. Zamítnut byl rovněž smluvní úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 11 853,82 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, neboť žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikl nárok na žádný smluvní úrok. Zamítnut byl i zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 853,82 Kč od 18. 3. 2022 do 28. 3. 2025, neboť žalovaný se do prodlení s vrácením dosud nesplacené části jistiny dostal až dne 29. 3. 2025. Od 29. 3. 2025 do zaplacení byl zákonný úrok z prodlení přiznán pouze z částky 11 417 Kč a v zákonné výši 12 % ročně; proto byl zamítnut též požadavek na zákonný úrok z prodlení z částky 436,82 Kč od 29. 3. 2025 do zaplacení, jakož i jakékoli příslušenství přesahující zákonný úrok z prodlení přiznaný z částky 11 417 Kč.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení úspěšnější (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 67,22 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 32,78 %, při vyčíslení předmětu řízení k datu rozhodnutí částkou 39 655,76 Kč, z nějž bylo žalobkyni přiznáno pouze plnění 12 899,65 Kč), dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

34. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.