22 C 86/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 9 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 10. 4. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 9%, od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 9,5%, od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,75%, od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 10,5%, od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 10,75%, od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25%, od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,5%, od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8%, od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75%, od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,5%, od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05%, od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,5%, od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8%, od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 ve výši 8,75%, od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 ve výši 9%, od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 ve výši 7,25%, od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 7,5%, od 1. 1. 2022 do 22. 6. 2022 ve výši 10,75% a dále do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 5 391 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 10. 4. 2006 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 564,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Rozsudek je odůvodněn v souladu s § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a proto odůvodnění rozsudku obsahuje pouze vymezení předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Předmětem řízení je totiž nárok žalobkyně na zaplacení nedoplatku jistiny 9 000 Kč,„ souhrnného poplatku“ ve výši 5 391 Kč, na který je však nutno pohlížet jako na úrok (k tomu blíže v právním odůvodnění rozsudku), a úroku z prodlení, tedy příslušenství pohledávky, ke kterému se při posuzování možnosti odvolání nepřihlíží (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).

2. Dle žaloby podané dne 30. 11. 2021 nárok vznikl z titulu nesplacené půjčky poskytnuté žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], na základě smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 1. 10. 2005, podle níž byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 9 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a zavázal se částku vrátit ve výši 14 931 Kč (půjčka ve výši 9 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 5 391 Kč), když půjčka měla být splácena v hotovosti v 39 pravidelných týdenních splátkách po 369 Kč, splácených v hotovosti, tj. do 1. 7. 2006, když však žalovaný na poskytnutou půjčku ničeho neuhradil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka postoupena žalobkyni, což bylo oznámeno žalovanému, po kterém žalobkyně nárokuje částku odpovídající poskytnuté jistině, jak jí byl dluh postoupen po započítání provedených plateb na jistinu a na souhrnný poplatek, tedy jistinu požaduje zaplatit dlužnou jistinu ve výši 9 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 5 391 Kč a zákonný úrok z prodlení od 10. 4. 2006 z obou částek do zaplacení, který žalobkyně vyčíslila za období od 10. 4. 2006 do 18. 12. 2020 částkou 17 328,48 Kč, když žalovaný přes předžalobní výzvu ničeho nezaplatil.

3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k jednání se ač řádně předvolán bez omluvy nedostavil. Z nařízeného jednání se omluvila též žalobkyně, a proto soud jednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”).

4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 1. 10. 2005 písemně smlouvu o půjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 9 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 391 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit původní věřitelce půjčenou částku spolu s poplatkem, tj. celkem 14 931 Kč, ve 39 pravidelných týdenních splátkách po 369 Kč, splácených v hotovosti, první splátka byla splatná 7. den od uzavření smlouvy. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka postoupena žalobkyni, žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky oznámila oznámením ze dne 6. 1. 2021, odeslaným 1. 2. 2021. Na pohledávku nebylo žalovaným ničeho zaplaceno, když žalovaný neuvedl ani neprokázal, že by na žalovaném nároku něčeho zaplatil, a to přes výzvu žalobkyně před podáním žaloby ze dne 11. 11. 2021, kterou vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné pohledávky identifikované s podepsanou smlouvou do 26. 11. 2021. Dle časových řad ARAD vedených ČNB, činily průměrné úroky spotřebitelských úroků v daném období 13,04 % ročně.

5. Pro hmotněprávní posouzení vztahu mezi účastníky a další úvahy soud postupoval podle úpravy účinné do 31. 12. 2013, a to s ohledem na okamžiku vzniku právního poměru mezi účastníky před tímto datem (srov. § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

6. Podle § 657 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

7. Podle § 658 odst. 1 obč. zák., při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

8. Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

9. Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

10. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 dospěl k závěru, že:„ občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky současně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (srov. § 253 trestního zákona) Dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná (§ 39 obč. zák.), když je v rozporu se zákonem.

11. V dané věci soud dospěl k závěru, že sjednaná výše úroků ve smlouvě o půjčce byla v rozporu s dobrými mravy, vycházel zejména ze skutečnosti, že je poměrně nejasné, co částka označená jako„ souhrnný poplatek“ ve skutečnosti představuje, a je proto nutné jej právně hodnotit jako cenu půjčky - úrok. Z těchto závěrů pak lze dovozovat, že půjčka byla sjednána se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši blížící se 60 % ročně (přesně 59,9 % půjčené jistiny na období 39 týdnů), a to bez bližšího odůvodnění výše tohoto úroku. Dále má soud za to, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce by bylo takové jednání věřitele, které by vedlo k sjednání úroků s přiměřenou výší a to i v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Soudy ve své rozhodovací praxi pak dovodily, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

12. Soud pro další závěry vycházel z toho, že je obecně známé, že výše úroků u krátkodobých spotřebitelských úvěrů v zásadě dosahovala v době uzavření smluv průměrně 13,04 % ročně, dle časových řad ARAD ČNB. V projednávané dohodnutá výše úroků (60 % ročně) podstatně přesahuje horní hranici této obvyklé úrokové míry, což vede soud k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.

13. Podle ustanovení § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

14. Soud v daném případě dospěl k závěru, že ujednání o úrocích s ohledem na formulaci celé smlouvy a její podobu nelze oddělit od ostatního obsahu a je třeba mít za to, že neplatnou je celá smlouva.

15. S ohledem na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný převzal částku 9 000 Kč a z této částky ničeho neuhradil, má soud za to, že je třeba dospět k závěru, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši poskytnuté částky.

16. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

17. Žalovaný přijal plnění z neplatného právního úkonu, svou povinnost toto plnění vydat v částce 9 000 Kč nesplnil a v této částce soud shledal podanou žalobu důvodnou, ve zbytku pak byla žaloba s ohledem na shora uvedené závěry jako nedůvodná zamítnuta.

18. Pokud jde o příslušenství, soud s ohledem na neplatnost celé smlouvy dospěl k závěru, že žalovaný si byl přes neplatnost smlouvy vědom, do kdy má žalobkyni poskytnutou částku zcela splatit, a nejpozději se splatnostní poslední splátky se tak dostal z celou poskytnutou částkou do prodlení s plněním dlužné částky, a proto soud přiznal žalobkyni od tohoto dne zákonný úrok z dlužné částky, kterou žalovaný nesplatil a ve zbytku (úrok požadovaný ze souhrnného poplatku) úrok z prodlení jako nedůvodný zamítl, spolu se sjednaným úrokem – souhrnným poplatkem.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 564,80 Kč, přičemž tato částka představuje 25,08 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,54 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37,46 %, při vyčíslení předmětu řízení k datu rozhodnutí). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 9 000 Kč sestávající z částky 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Výši odměny za zastupování určil soud podle § 14b odst. 1 a. t., neboť žalobkyně, jíž byla přiznána náhrada nákladů řízení, podala návrh na zahájení řízení na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak je soudu známo z rozhodovací praxe, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč.

20. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.