22 C 89/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 6 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení v částce 739,73 Kč, a dále ve výši 10 % ročně z částky 6 000 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 708,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), a proto soud uvádí pouze stručný popis předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

2. Předmětem řízení, jak byl uplatněn žalobou podanou dne 22. 12. 2021, doplněnou k výzvě soudu podáním ze dne 4. 5. 2022, byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 8 700 Kč s příslušenstvím v podobě úroku a nákladů na uplatnění pohledávky. Dle žalobkyně tento nárok vznikl z titulu spotřebitelského úvěru, když žalovaná dne 6. 2. 2020 uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce“), smlouvu o úvěru [číslo] místě obchodní sítě zprostředkovatele úvěru [právnická osoba] a.s., IČO [číslo], kde zároveň při podpisu smlouvy obdržela požadovanou výši jistiny úvěru ve výši 4 000 Kč, což stvrdila podpisem smlouvy, kterou se zavázala právnímu předchůdci vrátit spolu s příslušenstvím dohodnutým způsobem do 7. 3. 2020, když následně dne 18. 2. 2020 uzavřela žalovaná dne 18. 2. 2020 dodatek k této smlouvě, na základě kterého bylo žalované poskytnuto na účet dalších 2 000 Kč, kterou měla shodně vrátit právnímu předchůdci žalobkyně s příslušenstvím dohodnutým způsobem do 7. 3. 2020, což neučinila, a proto jí vznikla povinnost vedle zákonného úroku z prodlení (vyčíslený za dobu od 8. 3. 2020 do 14. 6. 2021 částkou 739,73 Kč, a dále požadovaný z dlužné jistiny od 15. 6. 2021 do zaplacení) právnímu předchůdci též zaplatit sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení, jak jí žalobkyně v žalobě vyčíslila ve výši 2 700 Kč, dále sjednaný úrok vyčíslený ve výši 150 Kč, přičemž žalobkyně dále též nárokovala náklady na uplatnění pohledávky ve výši 434 Kč, a to za odchozí dopis 39 Kč, odchozí dopis doporučený 50 Kč, odchozí telefonický hovor 72 Kč a osobní návštěvu 217 Kč. K prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr před jeho poskytnutím žalobkyně uvedla, že tyto skutečnosti není schopna doložit. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky z uzavřené úvěrové smlouvy na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021 s účinností ke dni 14. 6. 2021, o čemž byla žalovaná informována přípisem ze dne 25. 6. 2021.

3. Podáním ze dne 4. 5. 2022 žalobkyně zároveň vzala svou žalobu částečně zpět co do smluvní pokuty ve výši 2 700 Kč a úroku vyčísleného částkou 150 Kč, a to s odůvodněním, že tak učinila po revizi žalovaných částek, a proto soud řízení postupem ve smyslu § 96 o. s. ř. řízení usnesením ze dne 11. 5. 2022, č. j. 22 C 89/2022-26, co do částky 2 700 Kč s úrokem v částce 150 Kč částečně zastavil a dále se těmito nároky v odůvodnění rozsudku nezabýval.

4. Žalovaná zůstala po celou dobu neaktivní a přes výzvou soudu se k žalobě nevyjádřila.

5. Soud ve věci nařídil jednání na den 20. 6. 2022, na které se žalovaná ač řádně předvolána bez omluvy nedostavila a žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, jen na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

6. Na základě zjištění učiněných z provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

7. Žalovaná dne 6. 2. 2020 uzavřela s právním předchůdcem žalobce smlouvu o úvěru [číslo] místě obchodní sítě zprostředkovatele úvěru [právnická osoba] a.s., IČO [číslo], kde zároveň při podpisu smlouvy obdržela požadovanou výši jistiny úvěru ve výši 4 000 Kč, což stvrdila podpisem smlouvy, kterou se zavázala právnímu předchůdci vrátit spolu s příslušenstvím dohodnutým způsobem do 7. 3. 2020, když následně dne 18. 2. 2020 uzavřela žalovaná dne 18. 2. 2020 dodatek k této smlouvě, na základě kterého bylo žalované poskytnuto na účet dalších 2 000 Kč, kterou měla shodně vrátit právnímu předchůdci žalobkyně s příslušenstvím dohodnutým způsobem do 7. 3. 2020, což neučinila, když ničeho takového v řízení netvrdila ani neprokázala.

8. Naopak soud nevzal za dostatečná konkrétní tvrzení žalobkyně uvedená ohledně prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a taková nevyplynula ani z provedeného dokazování, když z předložených listinných důkazů soud zjistil toliko obecné konstatování žalované ve smlouvě o zápůjčce, že s ohledem na své poměry uvedené v žádosti je schopna sjednané splátky hradit. Žalobkyně dále neprokázala vynaložení částky 434 Kč na vymáhání dlužné pohledávky, stejně jako skutečnosti, ze kterých by vyplynula účelnost takového vymáhání. Žalobkyně se vzdala svou neúčastí na jednání dobrodiní výzvy o nedostatcích svých tvrzení a jejich doložení ohledně schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).

9. Po právní stránce soud vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený smlouvou hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o zápůjčce dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ.

10. Dle § 2390 o. z., přenechá-li zápůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Aktivní legitimace žalobkyně tak vyplývá z platně uzavřené smlouvy o postoupení, resp. z oznámení právní předchůdce žalobkyně adresovaného žalovanému.

12. Podle ustanovení § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle ustanovení § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Dle ust. § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Při posuzování úvěruschopnosti žalované, tzn. její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

17. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

18. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdce, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

19. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

20. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

21. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

22. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

23. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

24. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

25. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

26. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

27. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z., jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

28. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

29. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

30. Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně, resp. její právní předchůdce, který ji dotčenou pohledávku postoupil (§ 1879 o. z.), nedostála povinnosti stanovené ZSÚ, resp. netvrdila ani neprokázala, že by jim dostál, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnuté finanční prostředky, když vzhledem ke skutkovým závěrům soudu zřejmě nezkoumal schopnost žalované finanční prostředky splácet, nebo z případného zkoumání nevyvodil správný závěr o neschopnosti žalované úvěr splácet. S ohledem na shora uvedené je tak nutno na dotčenou smlouvu hledět jako na neplatnou.

31. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena platně, když právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet poskytnutou půjčku, ale bylo prokázáno, že žalované byla poskytnuta částka 6 000 Kč, má právní předchůdce žalobkyně, resp. nyní žalobkyně, nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši podle § 2991 odst. 2 o. z. Protože žalovaná na zápůjčku doposud ničeho nezaplatila (ničeho takového v řízení netvrdila ani neprokazovala), uložil soud žalované povinnost k zaplacení odpovídající výši poskytnuté celkové finanční částky, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Soud při tom vzal v úvahu, že pohledávka mohla narůst o příslušenství, když sice smlouva o zápůjčce mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou nebyla platně uzavřena, a nemohla být ani stanovena splatnost vrácení poskytnutých peněžních prostředků, ale žalovaná tak byl povinen dle § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán, resp. do data, který byl věřitelem ve smluvní dokumentaci stanoven, s ohledem na skutečnost, že se jednalo o jednoznačnou povinnost vrátit celou poskytnutou částku do stanoveného data dne 7. 3. 2020. Ode dne následujícího tak byla žalovaná v prodlení a byla by povinna hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

32. S ohledem na shora uvedené tak soud uložil tímto rozsudkem žalované k zaplacení žalobkyni, jako právnímu nástupci původní věřitele, částku odpovídající bezdůvodnému obohacení se zákonným úrokem ve výši, v jaké byl požadován (z poskytnuté jistiny od data následujícího po její celkové splatnosti). Naopak soud zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 434 Kč jako nákladů účelně vynaložených na uplatnění pohledávky, když tyto sice mohou obecně ve smyslu § 513 o. z. tvořit její příslušenství, avšak vzhledem k nedostatkům tvrzení žalobkyně a především prokázání účelnosti takových nákladů a jejich vynaložení, shledal soud v této části žalobu nedůvodnou. Jediným účelným a doloženým nákladem na vymáhání pohledávky pak soud shledal zaslání předžalobní výzvy, jejíž zaslání zohlednil dále v nákladovém výroku.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 708,20 Kč, přičemž tato částka představuje 38,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69,12 % a úspěchu žalované v rozsahu 30,88 %, při vyčíslení příslušenství k datu rozhodnutí), když soud přihlédl též k části předmětu řízení, ohledně kterého bylo řízení zastaveno jako k neúspěchu žalobkyně, která svou žalobu vzala zpět v důsledku přehodnocení svých nároků. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 8 700 Kč (s hledem na předmět řízení k datu činění úkonů právní služby), sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za podání představující doplnění žaloby a částečné zpětvzetí žaloby, když toto neshledal z hlediska náhrady nákladů řízení za účelné.

34. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.