22 C 91/2024

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 32 882 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 32 882 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), podanou u soudu dne 7. 11. 2023, domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí 32 882 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdce“), uzavřel s žalovaným po prověření jeho schopnosti úvěr splácet jednak dne 30. 6. 2020 smlouvu č. , hodnota, , na základě které půjčil žalovanému částku 20 000 Kč, a dále dne 5. 1. 2021 smlouvu č. , hodnota, , na základě které půjčil žalovanému částku 25 000 Kč, přičemž obě částky vyplatil právní předchůdce žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci poskytnuté částky, sjednané poplatky a příslušenství řádně a včas, dohodnutým způsobem, což neučinil, když zaplatil dle tvrzení žalobkyně na v pořadí 1. spotřebitelský úvěr pouze 35 390 Kč a na 2. pouze 16 818 Kč a žalovaná částka a její příslušenství tak tvoří jejich nedoplatek. Právní předchůdce následně dlužné pohledávky za žalovaným postoupil žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován a žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení žalované částky a jejího příslušenství.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu neaktivní a přes výzvu soudu se k žalobě ani v jednom případě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 8. 4. 2024, č. j. 22 C 91/2024-60, kterým žalobu zamítl, neboť neměl z předložených kopií smluv o spotřebitelském úvěru za řádně prokázané, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky, popřípadě jakým způsobem, jejichž vrácení s příslušenstvím a adhezními pohledávkami se žalobkyně v tomto řízení domáhala. K odvolání žalobkyně, ke kterému ta předložila originály smluv o spotřebitelském úvěru, Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 6. 2024, č. j. , spisová značka, , popsaný rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve svém usnesení pak odvolací soud vyslovil jednak, že soud nemohl učinit svůj závěr z prostých kopií smluv, a dále se vyslovil, že v dalším řízení soud prvního stupně doplní dokazování, především ohledně splnění povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně přezkoumat úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím obou úvěrů. Odvolací soud v této souvislosti připomněl, že skutečnost, že úvěry byl žalovaným splácen ještě sama o sobě neznamená, že právní předchůdce žalobkyně povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného řádně splnil.

4. Žalovaný se k jednání soudu se ani v jednom případě nedostavil, stejně jako se k nařízenému jednání nedostavila žalobkyně, která se z nařízeného jednání v obou případech omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”, jen na základě předložených listinných důkazů a listinných důkazů opatřených soudem ve smyslu § 120 odst. 2 zákona o. s. ř.

5. Z listinných důkazů učinil soud i po doplnění následující skutková zjištění podstatná pro posouzení věci:

6. Z kopie a následně předloženého originálu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 6. 2020 (na č. l. 28-29, resp. č. l. 71) a smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 1. 2021 (na č. l. 32-33, resp. č. l. 71) soud zjistil, že obě smlouvy byly uzavřeny mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, přičemž na jejich podkladě se zavazoval právní předchůdce poskytnout žalovanému peněžité plnění, v prvním případě ve výši 20 000 Kč a v druhém případě 25 000 Kč a žalovaný se zavazoval toto peněžité plnění vrátit právnímu předchůdci spolu se sjednanými poplatky a příslušenstvím řádně a včas, dohodnutým způsobem. Co se týče poskytnutí peněžitého plnění, tak to bylo v obou smlouvách sjednáno v bodu 1.2 tak, že „Jistina bude v celkové výši předána Zákazníkovi v hotovosti při podpisu Smlouvy, pokud není mezi Smluvními stranami dále dohodnuto refinancování staršího úvěru.“. Refinancováním úvěru se pak ve smlouvách zabývá bod 9.1, kde jsou v těchto formulářových smlouvách připravena vpisovací pole pro určení čísla úvěru, jehož zůstatek má být z čerpaného spotřebitelského úvěru zaplacen, dále v jaké výši bude čerpaný spotřebitelský úvěr použit na zaplacení dřívějšího zůstatku a jaká částka bude při podpisu smlouvy vyplacena v hotovosti. V obou případech předložených kopií smluv o spotřebitelském úvěru pak tato vpisovací pole obsahovaly relikty po kopírování, ze kterých mohlo plynout, že při kopírování smluv nemusel být obsah těchto vpisovacích polí řádně zkopírován a neodpovídá tak originálu smluv. V předložených originálech však bylo zřejmé, že vpisovací pole pod bodem 9.1 jsou nevyplněná a smlouvy tedy potvrzují převzetí částek v prvním případě ve výši 20 000 Kč a v druhém případě 25 000 Kč v hotovosti při podpisu smluv.

7. Soud doplnil před prvním rozhodnutím ve věci dokazování o obdobné kopie smluv, a to o kopii smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 27. 10. 2020 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a paní , jméno FO, (na č. l. 53-54), kopii smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 1. 2021 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a paní , jméno FO, (na č. l. 51-52), kopii smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 4. 2019 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a paní , jméno FO, (na č. l. 55-56) a kopii smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 7. 7. 2019 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a paní , jméno FO, (na č. l. 57-58), které jsou soudu známé z rozhodovací činnosti v obdobných věcech. Z popsaných kopií smluv pak soud poznal, že vpisovací pole buď obsahují uvedené částky, resp. číslo předchozích úvěrových smluv, popřípadě jsou prázdná, ve všech případech však bez kopírovacích reliktů. Když tato zjištění se s ohledem na předložené originály smluv (viz shora) ukázala následně pro posouzení věci jako nepodstatná.

8. K prokázání, jakým způsobem zkoumal právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného spotřebitelské úvěry splácet před jejich poskytnutím (úvěruschopnost), jak soudu určil soud odvolací, provedl soud litinami: karta zákazníka ze dne 30. 6. 2020 (na č. l. 30-31) a karta zákazníka ze dne 5. 1. 2021 (na č. l. 34-35). Z první listiny soud zjistil, že touto listinou žalovaný požádal právního předchůdce žalobkyně dne 30. 6. 2020 o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 20 000 Kč v hotovosti; uvedl své identifikační údaje; dále že je ženatý, bez vzdělání/se základním vzděláním, od listopadu 2019 bydlí na uvedené adrese v nájemním bytě s manželkou a jiným rodinným příslušníkem, když má dvě 2 nezaopatřené děti. Ke svým majetkovým poměrům žalovaný uvedl, že jeho zdrojem hlavních příjmů je od července 2019 hostinská činnost jako OSVČ (což nebylo ověřováno); žalovaný uvedl, že v současnosti nemá u právního předchůdce žalobkyně ani jinde zápůjčku nebo úvěr. Ke své finanční situaci žalovaný dále uvedl, že vedlejší příjem za 5 měsíců je 44 651 Kč, když jiné příjmy ani hlavní příjem neuvedl, jako výdaje uvedl výdaje na bydlení 2 250 Kč, osobní výdaje ve výši 12 000 Kč, a další výdaje ve výši 20 000 Kč. Uvedené informace měly být dle zaškrtávacích polí doloženy bankovními výpisy, fakturami za energie, nájemním smlouvou a výpisy EET (tyto listiny nebyly soudu předloženy). V listině dal žalovaný souhlas se zpracováním svých údajů pro marketingové účely a registru REPI, a dále prohlásil, že proti jeho osobě nejsou vedeny exekuce. Z druhé listiny soud zjistil, že touto listinou žalovaný požádal právního předchůdce žalobkyně dne 5. 1. 2021 o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 25 000 Kč v hotovosti; uvedl své identifikační údaje; dále že je ženatý, má středoškolské učňovské vzdělávání, od listopadu 2018 bydlí na uvedené adrese v nájemním bytě s manželkou, když má dvě 2 nezaopatřené děti. Ke svým majetkovým poměrům žalovaný uvedl, že jeho zdrojem hlavních příjmů je od července 2019 hostinská činnost jako OSVČ (což nebylo ověřováno); žalovaný uvedl, že v současnosti má u právního předchůdce žalobkyně úvěr 20 000 Kč, když jinde nemá zápůjčku nebo úvěr. Ke své finanční situaci žalovaný dále uvedl, že má hlavní příjem 29 966 Kč, když jiné příjmy neuvedl, jako výdaje uvedl výdaje na bydlení 2 243,50 Kč, osobní výdaje ve výši 7 500 Kč, výdaje na splátky úvěru ve výši 2 600 Kč, a další výdaje ve výši 8 000 Kč. Uvedené informace měly být dle zaškrtávacích polí doloženy fakturami za energie, nájemním smlouvou a výpisem ze živnostenského rejstříku (tyto listiny nebyly soudu předloženy). V listině dal žalovaný souhlas se zpracováním svých údajů pro marketingové účely a registru REPI, a dále prohlásil, že proti jeho osobě nejsou vedeny exekuce.

9. Protože soud nepokládal doložení zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobkyně za dostatečné a žalobkyně se neúčastí na jednání vzdala dobrodiní výzvy ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění svého důkazního břemena, doplnil soud dokazování z informačního systému soudu o listiny z dalších řízení žalovaného, svědčících o jeho majetkové situaci. Z výpisu řízení žalovaného u Okresního soudu v Ústí nad Labem (na č. l. 82-83) pak soud zjistil, že ke dni rozhodnutí je pro žalovaného evidováno u zdejšího soudu evidováno 29 řízení, z nichž je 13 řízení exekučních a z nichž minimálně čtyři mají význam pro posuzovanou věc. K nim pak soud zjistil z žádosti o pověření a nařízení exekuce ze dne 27. 6. 2020 (na č. l. 84-85), že proti žalovanému byl 16. 4. 2020 vydán elektronický platební rozkaz, vykonatelný dne 5. 5. 2020, a to na pohledávku ve výši 3 590 Kč s příslušenstvím, splatnou dne 25. 3. 2019, když následně došlo ve vztahu k této pohledávce k pověření soudního exekutora ze dne 3. 7. 2020, pod č. j. , spisová značka, (na č. l. 86) a exekuční řízení bylo zahájeno 26. 6. 2020). Z žádosti o pověření a nařízení exekuce ze dne 16. 11. 2020 (na č. l. 87-88), že proti žalovanému byl dne 14. 7. 2020 vydán výkaz nedoplatku, vykonatelný dne 21. 7. 2020, a to na pohledávku ve výši 23 888 Kč s příslušenstvím, když následně došlo ve vztahu k této pohledávce k pověření soudního exekutora ze dne 23. 11. 2020, pod č. j. , spisová značka, (na č. l. 89) a exekuční řízení bylo zahájeno 12. 11. 2020. Z žádosti o pověření a nařízení exekuce ze dne 9. 1. 2021 (na č. l. 90-91), že proti žalovanému byl 12. 6. 2020 vydán elektronický platební rozkaz, vykonatelný dne 1. 7. 2020, a to na pohledávku ve výši 1 550 Kč s příslušenstvím, splatnou dne 11. 6. 2019, když následně došlo ve vztahu k této pohledávce k pověření soudního exekutora ze dne 13. 1. 2021, pod č. j. , spisová značka, (na č. l. 92) a exekuční řízení bylo zahájeno 7. 1. 2021. Z žádosti o pověření a nařízení exekuce ze dne 18. 8. 2022 (na č. l. 93-94), že proti žalovanému byl 10. 6. 2022 vydán rozsudek, vykonatelný dne 12. 7. 2022, a to na pohledávku ve výši 13 930 Kč s příslušenstvím, splatnou částečně již dne 1. 9. 2020, když následně došlo ve vztahu k této pohledávce k pověření soudního exekutora ze dne 31. 8. 2022, pod č. j. , spisová značka, (na č. l. 95) a exekuční řízení bylo zahájeno 15. 8. 2022.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 (na č. l. 41-45) soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil touto smlouvou žalobkyni (viz výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, na č. l. 27) mj. pohledávky za žalovaným ze smluv č. , hodnota, a č. , hodnota, (viz seznam postoupených pohledávek, na č. l. 46-49), když žalobkyně právnímu předchůdci zaplatila cenu postoupených pohledávek (viz příloha smlouvy č. 7, potvrzení o úhradě ze dne 7. 6. 2023, na č. l. 50). Postoupení pohledávek pak právní předchůdce žalovanému oznámil oznámením o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2023 (na č. l. 39), když žalovaný byl zároveň informován o zpracování osobních údajů žalobkyní (viz informace o zpracování osobních údajů ze dne 26. 6. 2023, na č. l. 39 p.v.), přičemž tyto zásilky byly žalovanému odeslány dne 23. 6. 2023 (viz podací lístek ze dne 23. 6. 2023, na č. l. 40).

11. Výzvou k plnění ze dne 29. 9. 2023 (na č. l. 36-37) pak žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky s příslušenstvím před podáním žaloby, když výzvu žalovanému odeslala dne 2. 10. 2023 (viz podací lístek ze dne 2. 10. 2023, na č. l. 38).

12. Na základě zjištění učiněných z provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

13. Ve věci bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně této postoupil smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 pohledávky ze spotřebitelských smluv uzavřených dne 30. 6. 2020 pod č. , hodnota, , a dále dne 5. 1. 2021 pod č. , hodnota, , na základě kterých právní předchůdce žalovanému poskytnul částku 20 000 Kč, resp. částku 25 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci poskytnuté částky, sjednané poplatky a příslušenství řádně a včas, dohodnutým způsobem, což neučinil, když zaplatil na v pořadí 1. spotřebitelský úvěr 35 390 Kč a na 2. částku 16 818 Kč, tj. celkem 52 208 Kč (žalovaný v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by na tyto pohledávky zaplatil něčeho jiného než tvrdila žalobkyně). Postoupení pohledávek žalobkyni bylo právním předchůdcem žalovanému oznámeno oznámením o postoupení pohledávek ze dne 23. 6. 2023, když žalobkyně výzvou ze dne 29. 9. 2023 vyzvala žalovaného k zaplacení žalovaných pohledávek před podáním žaloby.

14. Naopak ve věci nebyla prokázána tvrzení žalobkyně, že právní předchůdce žalobkyně řádně a s náležitou péčí před poskytnutím spotřebitelských úvěrů prověřil schopnosti žalovaného poskytované úvěry splácet (jeho úvěruschopnost), když z předložených karet klienta vyplývá, že žalovaný v žádostech uváděl údaje, které se při porovnání s informacemi z jeho řízení u zdejšího soudu nezakládají na pravdě, zejména stran dalších pohledávek po splatnosti a zahájených exekučních řízení, z čehož lze též mj. dovodit, že právní předchůdce řádně nelustroval žalovaného v příslušných rejstřících plátců a exekučních řízení, ale spokojil se pouze s tvrzeními žalovaného, které dále neověřoval, když lze nad to též poukázat na rozdílná tvrzení žalobce o jeho osobních a majetkových poměrech v jednotlivých úvěrových případech, které zjevně nebyly právním předchůdcem nikterak konkrétně zohledněny. Soud pak postrádal též konkrétní důkazy svědčící o způsobu vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a důkazy o jejich doložení právnímu předchůdci žalobkyně.

15. Žalobkyně se pak svojí neúčastí na jednání sama dobrovolně vzdala možnosti být řádně poučena podle § 118b o. s. ř., o povinnosti uvést rozhodná tvrzení a navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení do konce prvního jednání nebo ve lhůtě soudem dodatečně určené, jakož i výzvy a poučení podle § 118a o. s. ř. k doplnění chybějících tvrzení a k označení důkazů k prokázání svých tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně řádně a s náležitou péčí před poskytnutím spotřebitelských úvěrů prověřil schopnosti žalovaného poskytované úvěry splácet (jeho úvěruschopnost), a následně být řádně poučena ohledně následků nesplnění této výzvy. V této souvislosti soud uvádí, že § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 831, 832 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2848/2010).

16. Při právním hodnocení věci soud vycházel z následujících právních předpisů a tyto na zjištěný skutkový stav aplikoval následovně:

17. Dle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.”, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

18. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Aktivní legitimace žalobkyně tak vyplývá z platně uzavřené smlouvy o postoupení, resp. z oznámení právní předchůdce žalobkyně adresovaného žalovanému.

19. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů – dále jen „ZSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

22. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

23. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 – nejprve zkoumal, zda žalobkyně – její právní předchůdce, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

24. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

25. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

26. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

27. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

28. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

29. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

30. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

31. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

32. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z. jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

33. Dále soud k uvedené problematice uvádí, že Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024 spis. zn. C-755/22 uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Na základě shora prezentované judikatury Evropského soudního dvora je zřejmé, že již pouhý závěr soudu o tom, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, vede k neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru. Při posouzení úvěruschopnosti by měl poskytovatel vycházet především z porovnání doložených příjmů, doložených výdajů spotřebitele a dosavadních dluhů, měl by postupovat v souladu s odbornou péčí, kterou je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení např. prostřednictvím potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatních pásek, výpisu z účtu apod. Krajský soud v této souvislosti odkazuje na konstantní judikaturu, ze které výše uvedená povinnost poskytovatele úvěru vyplývá, např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4129/18, příp. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39. Rovněž je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který deklaroval, že součástí odborné péče je i taková obezřetnost, která vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.) V případě, že by se soud nezabýval tím, zda byla úvěruschopnost věřitelem dostatečně posouzena zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (k tomu více nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

34. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele), a to pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem.

35. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

36. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

37. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

38. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

39. Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně, resp. její právní předchůdce, který jí dotčenou pohledávku postoupil (§ 1879 o. z.), nedostál povinnosti stanovené ZSÚ, resp. žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by jim dostál, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky, když vzhledem ke skutkovým závěrům soudu zřejmě nezkoumal schopnost žalovaného finanční prostředky splácet, nebo z případného zkoumání nevyvodil správný závěr o neschopnosti žalovaného úvěr splácet. Nadto, i kdyby bylo žalobkyní tvrzeno prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, nebylo by lze vzhledem k soudem zjištěným dalším již v rozhodné době i exekučně vymáhaným dluhům žalovaného možno předpokládat, že by v řádném prověření této své schopnosti obstál. S ohledem na shora uvedené je tak nutno na dotčenou smlouvu hledět jako na neplatnou.

40. Vzhledem k tomu, že smlouvy o zápůjčce nebyly uzavřeny platně, když právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet poskytnuté zápůjčky, resp. spotřebitelský úvěr, ale bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka celkem 45 000 Kč, měl právní předchůdce žalobkyně, resp. nyní žalobkyně, obecně nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši podle § 2991 odst. 2 o. z. Protože však žalovaný na zápůjčky doposud již zaplatil celkem 52 208 Kč, tedy více, než mu bylo právním předchůdcem žalobkyně poskytnuto, neuložil již soud žalovanému k náhradě žádné bezdůvodné obohacení a žalobu jako celek pro nedůvodnost zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení v prvním i ve druhém stupni rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení byl zcela úspěšným žalovaný, kterému však v souvislosti s řízením zjevně žádné náklady řízení nevznikly.