29 C 211/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Karlem Šemíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 63 650 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25.650 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 38.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 11,75 % ročně zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne [datum] a se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 63 650 Kč s úrokem z prodlení a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě půjčila a poskytla žalobkyně žalovanému částku ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal předmětnou částku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 38 000 Kč, a to v 78-ti týdenních splátkách po 1 000 Kč. Žalovaný žalobkyni nepravidelně uhradil celkem částku ve výši 14 350 Kč, tedy k úhradě zbývá částka ve výši 63 650 Kč s příslušenstvím. Do prodlení se splácením peněžitého dluhu se žalovaný dostal ke dni [datum].

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Jelikož se žalovaný, ač řádně obeslán, k jednání nedostavil, neomluvil se a nepožádal ani z důležitého důvodu o odročení, soud věc projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti žalovaného, vycházeje přitom z provedených důkazů a z obsahu spisu (§ 101 odst. 3 občanského soudního řádu).

4. Na základě provedených listinných důkazů (smlouvy o spotřebitelském úvěru, evidenční karty klienta, splátkového kalendáře, doplnění žaloby a dalších listinných důkazů) dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku 40 000 Kč, a to v 78 týdenních splátkách po 1.000 Kč. Žalobkyně žalovanému uvedenou částku poskytla v hotovosti v den uzavření smlouvy, žalovaný však porušil své smluvní povinnosti, když ve lhůtě splatnosti dlužnou částku celou neuhradil, čímž se ocitl v prodlení. Žalovaný pak ve věci na dluh uhradil pouze částku 14 350 Kč, poslední splátku uhradil dne [datum]. Na poskytnuté jistině tak žalovaný žalobkyni dluží částku 40 000 Kč – 14 350 Kč = 25 650 Kč. Tuto částku pak soud žalobkyni výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku přiznal, a to včetně zákonného úroku z prodlení dle žaloby, tj. od [datum] v zákonné výši. Protože dle původního splátkového kalendáře měl žalovaný duh splatit do 546 dnů (78 splátek x 7), tj. nejpozději do [datum], má žalobkyně právo od tohoto dne právo požadovat úroky z prodlení z celé dlužné částky jistiny. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobkyni přiznal též úroky z prodlení z rozsudkem přiznané jistiny.

5. Při právním posouzení soud vycházel zejména z příslušných ustanovení občanského zákoníku, zejména § 2395 a následující občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. upravujících úvěrovou smlouvu. Věc soud právně posoudil podle § 2395 a následující občanského zákoníku dle smlouvy o úvěru, pokud jde o příslušenství pohledávky, § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Podle § 2395 obč. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 platí, že úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

6. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud shledal, že nárok žalobkyně je v rozsahu výroku I. rozsudku důvodný a podložený příslušnými důkazy. Dle výše uvedeného tedy soud shledal, že pokud jde o nárok žalobkyně, odpovídá výši dluhu tak, jak žalovanému vznikl na jistině dluhu z úvěru, tj. 25 650 Kč, když žalovaný žalobkyni část dluhu uhradil a tyto úhrady žalovaného soud započetl na úhradu dlužné jistiny. V tomto směru byl nárok žalobkyně shledán po právu a soud ho žalobkyni výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku přiznal, včetně odpovídajícího příslušenství, tj. zákonného úroku z prodlení.

7. Dále soud žalobu co do částky ve výši 38 000 Kč (souhrnný poplatek) zamítl (výrok II. tohoto rozsudku). Žalobkyně dle soudu nesplnila řádně a plně svou zákonnou povinnost ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr.

8. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.

9. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru (obdobně též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 3. 2014 ve věci C -565/12 či rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]).

10. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.

11. Dále, dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III.ÚS 4129/18 pak dále plyne, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soudu uvedl, že podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková… Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli 12. Výkladem ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, lze dovodit, že dostatečnými nejsou informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Dle názoru soudu, v daném případě žalobkyně nedostála řádně povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86), resp. toto žalobkyně neprokázala, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, vyšla-li dle svých tvrzení z ničím neověřených informací žalovaného poskytnuté při uzavírání smlouvy (čestné prohlášení), resp. pouze provedla obecné a nedoložené kontroly v obecných rejstřících či ničím nedoloženou kontrolu zaměstnání (jejíž obsah není ani zřejmý, resp. prokázaný), aniž jakkoliv skutečně posoudila schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, resp. toto soudu nedoložila (ani položka doplňující/upřesňující informace konkrétní zjištěné skutečnosti neprokazuje, byť se zaškrtnutým údajem výplatní páska - ověřeno). Ani k výzvě soudu žalobkyně k prokázání řádného posouzení úvěru schopnosti žalovaného podrobnější tvrzení nedoplnila a důkazy k této skutečnosti nedoložila. Navíc, soudem bylo zjištěno, že žalovanému bylo v roce 2010 schváleno oddlužení ([insolvenční spisová značka]), ani tuto skutečnost žalobkyně nijak nezohlednila. Naopak, z karty klienta plyne, že žalovaný měl v době sjednání úvěru 2 nezaopatření děti, 3 členy domácnosti. Životní minimum pak činilo 9 090 Kč, dle karty klienta pak činily výdaje domácnosti 12 890 Kč a disponibilní zůstatek pouhých 9 920 Kč. Disponibilní zůstatek byl tak pro žalovaného s ohledem na počet členů domácnosti velmi nízký. Za dané situace, kdy při poskytnutí úvěru ve výši 40 000 Kč se splatností částky celkem 78 000 Kč, tj. poplatky v celkové výši 38 000 Kč, činil úrok 63,33 % a RPSN 171,95 %, lze posoudit ujednání o souhrnných poplatcích včetně úroku (za poskytnutí a zpracování úvěru 12 000 Kč, za hotovostní inkaso 12 800 Kč a úrok 13 200 Kč) také jako neplatné pro svou nepřiměřeně vysokou výši (absolutně i relativně k jistině úvěru, když souhrn úroku a poplatků činí téměř 96 % jistiny) rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3oobč.z.). Navíc, do výpočtu RPSN, předloženého žalobkyní, nebyly do výpočtu (zahrnujícího doplňující služby) výše uvedené služby/poplatky včetně poplatku za hotovostní inkaso a za pracování a poskytnutí úvěru zohledněny. Tyto poplatky nebyly zohledněny v RPSN, třebaže se tak mělo stát, pročež je soud na podkladě této skutečnosti toho názoru, že žalobkyni na úhradu těchto poplatků poplatku s poukazem na § 110 odst. 3 z.č. 257/2016 Sb. nevznikl nárok. Celková výše RPSN je pro spotřebitele jedním ze stěžejních hledisek při rozhodování o tom, zda požádá určitý subjekt o poskytnutí peněžních prostředků. Pakliže žalobkyně do celkové výši RPSN nezahrnula náklady na poplatky za inkasní službu či zpracování úvěru, ačkoliv tak dle soudu měla nesporně učinit, nelze v tomto konkrétním případě postup žalobkyně vyhodnotit jinak, než se jedná o postup, jenž není v souladu s § 110 odst. 1 tohoto zákona. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyní (resp. z dalších důvodů výše uvedených), je třeba, aby k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédl i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalované jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše).

14. Na podkladě uvedených zjištění soud uzavírá, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, resp. ho splácet ve sjednaných splátkách (a dalších důvodů, viz výše), a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z., neplatná, a to v části týkající se úroku a poplatků; k této neplatnosti přihlédl bez návrhu (§ 588 o. z.). Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným nebyla platně uzavřena (co do ujednání o úroku a poplatků), a žalobkyně soudu netvrdila ani neprokázala jinou obvyklou výši úroku z úvěru či případné bezdůvodné obohacení žalovaného ohledně poskytnutých služeb u poplatků, když k jednání soudu se nedostavila a sama se tak zbavila možnosti být příslušným způsobem soudem procesně poučena, nemohl soud žalobkyni část nároku dle výroku II. rozsudku přiznat. Jelikož, jak výše uvedeno, žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, co do výše (obvyklého) úroku či případnému jiného bezdůvodnému obohacení žalovaného, soudu nezbylo než žalobu co do zbývající části (tj. co do částky 38.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 11,75 % ročně) zamítnout (výrok II.).

15. Podle § 1970 obč. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Zákonný úrok z prodlení tak byl žalobkyni přiznán dle § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.

17. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně byla z větší části ve věci neúspěšná, žalovanému však dle spisu náklady řízení nevznikly.

19. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.