30 C 140/2026

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Bílým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 34.838,19 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do částky 10.538,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 34.838,19 Kč od 16.12.2025 do zaplacení zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24.300,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1.498,63 Kč, k rukám zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne 19.2.2026 domáhala na žalovaném zaplacení 34.838,19,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , Anonymizováno, , s žalovaným uzavřela dne 4.7.2025 smlouvu, na jejímž základě mu byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 34.838,19 Kč, které byl žalovaný povinen vrátit nejpozději do 15.12.2025. Žalovaný však ničeho nevrátil, třebaže byl vyzván ke zjednání nápravy. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Ta se tak podanou žalobou domáhala zaplacení jistiny ve výši 34.838,19 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení byl pasivním.

3. Soud ve věci nařídil jednání na 28.5.2026. Žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal o odročení nařízeného jednání. Žalobkyně se z nařízeného jednání řádně a včas omluvila. Soud za této situace postupoval dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), pročež věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.

4. Z provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění a skutkový závěr:

5. Dne 4.7.2025 měla právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřít listinu označenou jako Úvěrová smlouva. Na podkladě této listiny byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 22.600,- Kč, resp. ve výši 1.700,- Kč (proof of payment). Žalovaný ničeho nevrátil/nezaplatil, třebaže byl vyzván ke zjednání nápravy.

6. Soud však již nemá za zjištěné (za prokázané), že (by) právní předchůdkyně žalobkyně u žalovaného ověřovala jeho schopnost splácet případně poskytnuté peněžní prostředky. Žalobkyně v řízení nepředložila žádné důkazy k prokázání příjmů a výdajů žalovaného. Z předložených listin lze toliko zjistit, že měsíční příjem (mzda) žalovaného měla činit 35.000,- Kč. K této listině (k tomuto tvrzení) však již nebyl přiložen žádný doklad, např. výplatní páska, která by prokazovala, že měsíční mzda žalovaného skutečně činí tvrzených 35.000,- Kč.

7. Soud byl připraven poskytnout žalobkyni při jednání poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. Jelikož se žalobkyně k nařízenému jednání nedostavila, sama se připravila o možnost, aby jí soud při jednání poskytl poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. o nutnosti označení a předložení důkazů ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného.

8. Po právní stránce soud věc posoudil následujícím způsobem:

9. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, tj. povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně totiž v tomto směru soudu nepředložila žádné listiny, z nichž by vyplývalo, že právní předchůdkyně žalobkyně relevantním a současně i prokazatelným způsobem ověřovala úvěruschopnost žalovaného předtím, než mu poskytla peněžní prostředky.

12. Žalobkyně nepředložila žádný podklad, z něhož by bylo možno dovodit, že právní předchůdkyně žalobkyně měla před poskytnutím peněžních prostředků k dispozici výsledek posouzení úvěruschopnosti žalovaného, z něhož by vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet poskytnuté peněžní prostředky. Naopak – následné nesplnění (nevrácení) poskytnutých peněžních prostředků závěr o existenci takových pochybností podporuje.

13. Pakliže právní předchůdkyně žalobkyně postupovala tak, jak bylo naznačeno v předchozích odstavcích, má tato skutečnost za následek, že právní předchůdkyně žalobkyně jednala v rozporu s § 86 odst. 1 ZSÚ, a že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, jakožto poskytovatelem peněžních prostředků, a žalovaným, jakožto spotřebitelem, nebyla platně v písemné formě uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“). Smlouva, jež byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je v důsledku rozvedených skutečností dle § 87 odst. 1 ZSÚ neplatná, přičemž se jedná o absolutní neplatnost smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední činnosti.

14. Právě uvedené znamená, že jestliže právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 24.300,- Kč, přičemž tyto byly žalovanému poskytnuty (od počátku) bez platného právního důvodu, potom tato okolnost dále znamená, že na straně žalovaného došlo ve smyslu § 2991 odst. 1 NOZ k bezdůvodnému obohacení ve výši 24.300,- Kč, které je žalovaný povinen vydat, neboť se o částku v této výši obohatil. Soud nezjistil, že by u žalovaného byl dán spravedlivý důvod, na jehož podkladě by žalovaný nebyl povinen peněžní prostředky, o něž se obohatil, vydat.

15. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, plyne, že samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).

16. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

17. S ohledem na pro nižší soud závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem je zjevné, že žalovaný se ještě nemohl ocitnout v prodlení s vrácením dlužné jistiny ve výši 24.300,- Kč, když teprve soud za použití § 87 odst. 1 ZSÚ s přihlédnutím k přiměřeným možnostem žalovaného určí dobu, v níž bude žalovaný povinen částku ve výši 24.300,- Kč žalobkyni zaplatit. Jedině tehdy, když by žalovaný dlužnou částku v takto stanovené době nezaplatil, by bylo možno uvažovat o tom, že se žalovaný ocitl v prodlení ve smyslu § 1968 NOZ – nikoliv však dříve.

18. Pokud se žalobkyně již nyní domáhala na žalovaném zaplacení úroku z prodlení z celé částky ve výši 34.838,19 Kč, domáhala se tohoto nároku s poukazem na § 87 odst. 1 ZSÚ předčasně, a tedy i nedůvodně.

19. Soud za použití § 87 odst. 1 ZSÚ při zohlednění výše dlužné částky shledal, že bude v přiměřených možnostech žalovaného, když soud vezme v potaz, kdy byla dotyčná částka žalovanému poskytnuta, aby žalobkyni dlužnou částku ve výši 24.300,- Kč zaplatil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

20. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, žádné skutečnosti o svých nepříznivých majetkových či sociálních poměrech netvrdil, když v řízení byl zcela pasivním, a ze spisu nevyplynuly okolnosti, pro které by nebylo přiměřené uložit mu povinnost k zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

21. Vzhledem k výše uvedenému soud výrokem II. tohoto rozsudku žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 24.300,- Kč, jež koresponduje výši bezdůvodného obohacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

22. Výrokem I. soud zamítl žalobu co do částky 10.538,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 34.838,19 Kč od 16.12.2025 do zaplacení, když zaplacení této částky se žalobkyně s ohledem na absolutně neplatnou smlouvu o úvěru domáhala nedůvodně, když smluvní úroky ani další poplatky nelze s ohledem na neplatnost smlouvy žalobkyni přiznat, jakož i zamítl veškerý uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení, když žalovaný ještě není v prodlení se splácením peněžitého dluhu.

23. Žalobkyně byla aktivně legitimována k podání žaloby na základě smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1879 a násl. NOZ).

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná jen částečně, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.498,63 Kč, přičemž tato částka představuje 39,5 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69,75 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 30,25 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.394, Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 34.838,19 Kč sestávající z částky 700, Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., z částky 700, Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a.t. a z částky 700, Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100, Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a.t.

25. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.