30 C 490/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Bílým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 18.120, Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do částky 8.120,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14.000,- Kč od 28.4.2024 do zaplacení zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 238,74 Kč, k rukám zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne 2.9.2025 domáhala na žalovaném zaplacení 18.120,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 25.12.2023 a 26.12.2023 smlouvy, na jejichž základech mu byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7.000,- Kč a 3.000,- Kč, které byl žalovaný povinen vrátit nejpozději do 27.4.2024. Žalovaný však ničeho nevrátil, třebaže byl vyzván ke zjednání nápravy. Žalobkyně se tak podanou žalobou domáhala zaplacení jistiny ve výši 10.000,- Kč, smluvního úroku ve výši 4.000,- Kč, smluvní pokuty ve výši 4.120,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení byl pasivním.

3. Soud ve věci nařídil jednání na 27.3.2026. Žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal o odročení nařízeného jednání. Žalobkyně se z nařízeného jednání řádně a včas omluvila. Soud za této situace postupoval dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), pročež věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.

4. Z provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění a skutkový závěr:

5. Dne 25.12.2023 a dne 26.12.2023 měla žalobkyně a žalovaný uzavřít listinu(y) označenou(é) jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na podkladě této listiny byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7.000,- Kč a 3.000,- Kč, tj. celkem 10.000,- Kč (viz sdělení , právnická osoba, . ze dne 21.11.2025, potvrzení o provedených platbách), které měl žalovaný vrátit nejpozději do 27.4.2024. Žalovaný ničeho nevrátil/nezaplatil, třebaže byl vyzván ke zjednání nápravy.

6. Soud však již nemá za prokázané, že (by) žalobkyně u žalovaného ověřovala jeho schopnost splácet případně poskytnuté peněžní prostředky. Žalobkyně v řízení nepředložila žádné důkazy k prokázání příjmů a výdajů žalovaného.

7. V této souvislosti soud dodává, že nepřehlédnul, že žalobkyně k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu připojila výpisy z bankovního účtu žalovaného. Z těchto listin, jakkoliv to nebylo tvrzeno v rámci vylíčení rozhodných skutečností, by snad bylo možno zjistit měsíční příjem žalovaného. Tato skutečnost však není nijak způsobilá změnit či alespoň korigovat závěr soudu uvedený v předchozím odstavci. Je tomuto zejména z důvodu, že z těchto listin je rovněž patrné, že zůstatek na bankovním účtu žalovaného byl každý měsíc záporný, a to v řádu jednotek tisíce korun českých. Tato okolnost má proto za následek, že toliko na základě měsíčního příjmu žalovaného nelze učinit závěr, že by byl schopen řádně a včas splácet poskytnuté peněžní prostředky, tj. že u něho byla řádně ověřena úvěruschopnost, když je zjevné, že žalovaný měl každý měsíc bankovní účet v záporném saldu.

8. Soud byl připraven poskytnout žalobkyni při jednání poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. Jelikož se žalobkyně k nařízenému jednání nedostavila, sama se připravila o možnost, aby jí soud při jednání poskytl poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. o nutnosti označení a předložení důkazů ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného.

9. Po právní stránce soud věc posoudil následujícím způsobem:

10. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně porušila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, tj. povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně totiž v tomto směru soudu nepředložila žádné listiny, z nichž by vyplývalo, že žalobkyně relevantním a současně i prokazatelným způsobem ověřovala úvěruschopnost žalovaného předtím, než mu poskytla peněžní prostředky.

13. Pakliže žalobkyně postupovala tak, jak bylo naznačeno v předchozích odstavcích, má tato skutečnost za následek, že žalobkyně jednala v rozporu s § 86 odst. 1 ZSÚ, a že mezi žalobkyní, jakožto poskytovatelem peněžních prostředků, a žalovaným, jakožto spotřebitelem, nebyly platně v písemné formě uzavřeny smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“). Smlouvy, jež byly uzavřeny mezi žalobkyní a žalovaným jsou v důsledku rozvedených skutečností dle § 87 odst. 1 ZSÚ neplatné, přičemž se jedná o absolutní neplatnost smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední činnosti.

14. Právě uvedené znamená, že jestliže žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000,- Kč, přičemž tyto byly žalovanému poskytnuty (od počátku) bez platného právního důvodu, potom tato okolnost dále znamená, že na straně žalovaného došlo ve smyslu § 2991 odst. 1 NOZ k bezdůvodnému obohacení ve výši 10.000,- Kč, které je žalovaný povinen vydat, neboť se o částku v této výši obohatil. Soud nezjistil, že by u žalovaného byl dán spravedlivý důvod, na jehož podkladě by žalovaný nebyl povinen peněžní prostředky, o něž se obohatil, vydat.

15. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, plyne, že samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).

16. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

17. S ohledem na pro nižší soud závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem je zjevné, že žalovaný se ještě nemohl ocitnout v prodlení s vrácením dlužné jistiny ve výši 10.000,- Kč, když teprve soud za použití § 87 odst. 1 ZSÚ s přihlédnutím k přiměřeným možnostem žalovaného určí dobu, v níž bude žalovaný povinen částku ve výši 10.000,- Kč žalobkyni zaplatit. Jedině tehdy, když by žalovaný dlužnou částku v takto stanovené době nezaplatil, by bylo možno uvažovat o tom, že se žalovaný ocitl v prodlení ve smyslu § 1968 NOZ – nikoliv však dříve.

18. Pokud se žalobkyně již nyní domáhala na žalovaném zaplacení úroku z prodlení z celé částky ve výši 18.120,- Kč, domáhala se tohoto nároku s poukazem na § 87 odst. 1 ZSÚ předčasně, a tedy i nedůvodně.

19. Soud za použití § 87 odst. 1 ZSÚ při zohlednění výše dlužné částky shledal, že bude v přiměřených možnostech žalovaného, když soud vezme v potaz, kdy byla dotyčná částka žalovanému poskytnuta, aby žalobkyni dlužnou částku ve výši 10.000,- Kč zaplatil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

20. Vzhledem k výše uvedenému soud výrokem II. tohoto rozsudku žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10.000,- Kč, jež koresponduje výši bezdůvodného obohacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

21. Výrokem I. soud zamítl žalobu co do částky 8.120,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14.000,- Kč od 28.4.2024 do zaplacení, když zaplacení této částky se žalobkyně s ohledem na absolutně neplatnou smlouvu o úvěru domáhala nedůvodně, když žádné smluvní úroky a smluvní pokuta nebyly platně sjednány, jakož i zamítl veškerý uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení, když žalovaný ještě není v prodlení se splácením peněžitého dluhu.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná jen částečně, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 238,74 Kč, přičemž tato částka představuje 10,38 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55,19 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44,81 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800, Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14.120, Kč sestávající z částky 400, Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., z částky 400, Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a.t. a z částky 400, Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100, Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a.t.

23. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.