30 C 548/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Bílým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 58.611, Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 4.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 2.000,- Kč od 20.11.2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 2.000,- Kč od 17.12.2025 do zaplacení, zastavuje.

II. Žaloba se co do částky 40.156,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 54.611,- Kč od 21.9.2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 2.000,- Kč od 21.9.2025 do 19.11.2025, s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 2.000,- Kč od 21.9.2025 do 16.12.2025, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14.454,57 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne 13.11.2025, ve znění pozdějšího podání, domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 58.611,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , Anonymizováno, , s žalovaným uzavřela dne 20.11.2024 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 61.409,49 Kč, které měl žalovaný splatit dne 20.9.2025. Po započtení dílčích plateb celková dlužná částka, kterou měl žalovaný k tomuto datu splatit, činila 58.611,- Kč, jež žalovaný dosud nezaplatil, přestože byl vyzván ke zjednání nápravy. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Ta se tak podanou žalobou domáhala zaplacení 58.611,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení.

2. Ve věci byl dne 28.11.2025 vydán elektronický platební rozkaz, , č. účtu, , proti němuž žalovaný podal včasný odpor. Žalovaný v odporu uvedl, že nejpozději do poloviny února 2026 bude schopen splatit celou dlužnou částku, když detailně popsal, na základě jakých skutečností by měl dluh zaplatit, jakož i detailně rozvedl, jaké skutečnosti mu aktuálně brání v úhradě (celé) dlužné částky.

3. V dalším podání ze dne 11.12.2025 žalovaný dále rozvedl předcházející argumentaci, když zejména požádal o odklad platební povinnosti o dva měsíce.

4. Žalobkyně v podání ze dne 5.2.2026 uvedla, že žalovaný načerpal peněžní prostředky v celkové výši 90.869,36 Kč. Žalovaný v souhrnu prostřednictvím jednotlivých dílčích plateb zaplatil částku 69.616,30 Kč. Před podáním žaloby žalovaný dále zaplatil částku 2.798,49 Kč. Po podání žaloby žalovaný zaplatil podvakrát částku ve výši 2.000,- Kč, tj. celkem 4.000,- Kč. S ohledem na tuto skutečnost žalobkyně vzala žalobu zpět co do částky 4.000,- Kč a souvisejícího příslušenství.

5. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku řízení co do částky 4.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 2.000,- Kč od 20.11.2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 2.000,- Kč od 17.12.202 do zaplacení dle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), zastavil, když pro tento procesní úkon nebylo třeba souhlasu žalovaného.

6. Soud ve věci nařídil jednání na 26.2.2026. Žalobkyně se z nařízeného jednání řádně a včas omluvila. Žalovaný se z nařízeného jednání taktéž omluvil – telefonicky dne 26.2.2026 v 9:45 hod. Žalovaný v rámci telefonické omluvy, o níž byl sepsán úřední záznam, též uvedl, že dluh vůči žalobci uznává, a že žádá o poskytnutí splátek, když dluh by chtěl zaplatit do šesti měsíců. Soud za této situace postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř., pročež věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.

7. Z provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění a skutkový závěr, Anonymizováno8. Právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, , s žalovaným uzavřela dne 20.11.2024 úvěrovou smlouvu vztahující se na klienty s trvalým bydlištěm v České republice, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 90.869,36 Kč, které měl žalovaný splatit dne 20.9.2025. Po započtení dílčích plateb žalovaný zaplatil/vrátil částku ve výši 76.414,79 Kč. Pokud se týká těchto částek, v obou případech soud vyšel ze sdělení žalobkyně ze dne 5.2.2026. Ohledně částky ve výši 90.869,36 Kč soud rovněž vyšel z listin označených jako , Anonymizováno, , když součet těchto jednotlivých plateb činí zmíněnou částku. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni.

9. Lze učinit dílčí skutkový závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bankovním převodem peněžní prostředky v celkové výši 90.869,36 Kč. Žalovaný dosud zaplatil/vrátil částku ve výši 76.414,79 Kč. Částka ve výši 14.454,57 Kč nebyla dosud zaplacena/vrácena.

10. Z listiny označené jako úvěrová smlouva vztahující se na klienty s trvalým bydlištěm v České republice, jakož i z ostatních listin, které byly připojeny k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, soud nezjistil, že by právní předchůdkyně žalobkyně u žalovaného jakkoliv ověřovala jeho schopnost splácet případně poskytnuté peněžní prostředky.

11. Soud nezjistil, že by si právní předchůdkyně žalobkyně u žalovaného vyžádala informace o jeho příjmech, které by následně ověřila prostřednictvím výplatních pásek či výpisů z bankovního účtu žalovaného. Soud taktéž nezjistil, že by si právní předchůdkyně žalobkyně u žalovaného vyžádala informace ohledně jeho pravidelných měsíčních výdajů (např. náklady na bydlení), popř. informaci, zda žalovanému byly již dříve poskytnuty peněžní prostředky bankovními či nebankovními subjekty, jakož ani neověřila, zda jsou takto poskytnuté peněžní prostředky ze strany žalovaného řádně a včas spláceny.

12. Lze shrnout, že žalobkyně soudu nepředložila žádné listiny či jiné důkazní prostředky, na jejichž podkladě by si mohl ověřit, že právní předchůdkyně žalobkyně u žalovaného před poskytnutím peněžních prostředků skutečně ověřila jeho schopnost splácet eventuálně poskytnuté peněžní prostředky.

13. Soud doplňuje, že pokud by se žalobkyně nařízeného jednání zúčastnila, poskytnul by jí poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. o nutnosti označit a předložit důkazy ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného. Jelikož se však žalobkyně nařízeného jednání nezúčastnila, sama se dobrovolně vzdala možnosti, aby jí při jednání bylo poskytnuto dobrodiní poučení dle § 118a o.s.ř., které se poskytuje výhradně při jednání přítomným účastníkům.

14. Po právní stránce soud věc posoudil následujícím způsobem:

15. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, tj. povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně totiž v tomto směru soudu nepředložila žádné listiny, z nichž by vyplývalo, že právní předchůdkyně žalobkyně relevantním a současně i prokazatelným způsobem ověřovala úvěruschopnost žalovaného předtím, než mu poskytla peněžní prostředky. Tento právní závěr vyplývá ze shora rozvedeného skutkového zjištění, resp. skutkového závěru.

18. Pakliže právní předchůdkyně žalobkyně postupovala tak, jak bylo naznačeno v předchozích odstavcích, má tato skutečnost za následek, že právní předchůdkyně žalobkyně jednala v rozporu s § 86 odst. 1 ZSÚ, a že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, jakožto poskytovatelem peněžních prostředků, a žalovaným, jakožto spotřebitelem, nebyla platně v písemné formě distančním způsobem uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“). Smlouva, jež byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, je v důsledku rozvedených skutečností dle § 87 odst. 1 ZSÚ neplatná, přičemž se jedná o absolutní neplatnost smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední činnosti.

19. Právě uvedené znamená, že jestliže právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v souhrnné výši 90.869,36 Kč, přičemž tyto byly žalovanému poskytnuty (od počátku) bez platného právního důvodu, potom tato okolnost dále znamená, že na straně žalovaného došlo ve smyslu § 2991 odst. 1 NOZ k bezdůvodnému obohacení ve výši 14.454,57 Kč (částka 90.869,36 Kč byla žalovanému poskytnuta; částka v celkové výši 76.414,79 Kč byla žalovaným zaplacena/vrácena), které je žalovaný povinen vydat, neboť se bezdůvodně obohatil. Soud nezjistil, že by u žalovaného byl dán spravedlivý důvod, na jehož podkladě by žalovaný nebyl povinen peněžní prostředky, o něž se obohatil, vydat.

20. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, plyne, že samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).

21. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

22. S ohledem na pro nižší soud závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem je zjevné, že žalovaný se ještě nemohl ocitnout v prodlení s vrácením dlužné jistiny ve výši 14.454,57 Kč, když teprve soud za použití § 87 odst. 1 ZSÚ s přihlédnutím k přiměřeným možnostem žalovaného určí dobu, v níž bude žalovaný povinen částku ve výši 14.454,57 Kč žalobkyni zaplatit. Jedině tehdy, když by žalovaný dlužnou částku v takto stanovené době nezaplatil, by bylo možno uvažovat o tom, že se žalovaný ocitl v prodlení ve smyslu § 1968 NOZ – nikoliv však dříve.

23. Pokud se žalobkyně již nyní domáhala na žalovaném zaplacení úroku z prodlení z částky ve výši 54.611,- Kč (v rozsahu po částečném zastavení řízení), domáhala se tohoto nároku s poukazem na § 87 odst. 1 ZSÚ předčasně, a tedy i nedůvodně.

24. Soud za použití § 87 odst. 1 ZSÚ při zohlednění výše dlužné částky shledal, že bude v přiměřených možnostech žalovaného, když soud vezme v potaz, kdy byla dotyčná částka žalovanému poskytnuta, aby žalobkyni dlužnou částku ve výši 14.454,57 Kč zaplatil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

25. Z hlediska stanovení třídenní pariční lhůty soud vzal rovněž v potaz skutečnost, že žalovaný v podáních z prosince 2025 opakovaně uvedl, že dlužnou částku zaplatí, resp. bude schopen celou vyrovnat, v únoru 2026. Pakliže v prosinci 2025 činila dlužná částka téměř 60.000,- Kč, bez započítání příslušenství a náhrady nákladů řízení, a žalovaný avizoval, že minimálně dlužnou částku ve výši téměř 60.000,- Kč bude schopen v únoru 2026 zaplatit, soud předpokládá, že touto optikou by pro žalovaného neměl být problém zaplatit toliko částku ve výši 14.454,57 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, která nastane nejdříve v březnu 2026.

26. Vzhledem k výše uvedenému soud výrokem III. tohoto rozsudku žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 14.454,57 Kč, jež koresponduje výši bezdůvodného obohacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

27. Výrokem II. soud zamítl žalobu co do částky 40.156,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 54.611,- Kč od 21.9.2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 2.000,- Kč od 21.9.2025 do 19.11.2025, s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 2.000,- Kč od 21.9.2025 do 16.12.2025, když zaplacení této částky se žalobkyně s ohledem na absolutně neplatnou smlouvu o úvěru domáhala nedůvodně, když žádný smluvní úrok nemohl být platně sjednán, jakož i zamítl veškerý uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení, když žalovaný ještě není v prodlení se splácením peněžitého dluhu.

28. Žalobkyně byla aktivně legitimována k podání žaloby na základě smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1879 a násl. NOZ).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem IV. dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná, pročež jí žádné takové právo nevzniklo. Žalovanému sice takové právo v poměrné výši teoreticky vzniklo, avšak soud usoudil, že s ohledem na obsah sporu, který byl primárně vyvolán tím, že žalovaný řádně a včas nevrátil poskytnuté peněžní prostředky, jakož i s přihlédnutím k výsledku sporu, a výši částky, kterou bude žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, bude spravedlivé, pokud ani žalovanému nebude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

30. Závěrem soud uvádí, že nepřehlédnul, že žalovaný v rámci omluvy z jednání, která byla telefonicky učiněna dne 26.2.2026, uznal dluh vůči žalobci (žalobkyni). Při standardním běhu událostí by takové právní jednání žalovaného zpravidla vedlo k tomu, že soud by vydal rozsudek pro uznání dle § 153a o.s.ř., kterým by žalobě zcela vyhověl, pročež by žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni žalobou uplatněný nárok (v rozsahu po částečném zpětvzetí žaloby) a náhradu nákladů řízení.

31. Výjimku z takového postupu soudu představuje skutečnost, že ve věci nelze uzavřít a schválit smír. Taková situace nastává zejména tehdy, jestliže by schválený smír byl v rozporu s právními předpisy, tj. taktéž v rozporu s předpisy hmotného práva.

32. V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti, když bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, tj. povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, je vyloučeno, aby v této věci mohl být uzavřen a schválen smír. Uzavření a schválení smíru by bylo v rozporu s právními předpisy. Pakliže ve věci nelze uzavřít a schválit smír, nelze ve věci rovněž vydat rozsudek pro uznání. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že žalovaný žalobou uplatněný nárok výslovně uznal.