33 C 118/2024

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: právnická osoba IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 17 585,76 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 17 585,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 685,38 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem v částce 3 118,21 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 418,38 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 585,76 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) uzavřela dne , datum, se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovaný oprávněn prostřednictvím revolvingového úvěru čerpat úvěrový rámec do výše 20 000 Kč, který byl úročen sazbou 22,68 % ročně. Žalovaný měl úvěr splatit pravidelnými měsíčními splátkami odpovídající 5 % vyčerpané částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Žalovaný vyčerpal v průběhu trvání úvěrové smlouvy částku 105 106 Kč. Za dobu trvání úvěrové smlouvy žalovaný uhradil částku v celkové výši 152 298 Kč. Žalovaný sjednané splátky neplnil a právní předchůdce žalobkyně odstoupil od úvěrové smlouvy ke dni , datum, . Dlužná částka představuje jistinu 16 685,38 Kč, úroky ve výši 2 838,56 Kč, pojistné ve výši 279,65 Kč, smluvní pokuty ve výši 418,38 Kč a účelně vynaložené náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 482 Kč. Ohledně kontroly úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr. Žalovaný neměl záznam v insolvenčním rejstříku. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Ze smlouvy o klasickém spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , výtahu ze sazebníku ze dne , datum, a potvrzení o přijetí žádosti o úvěr ze dne , datum, soud zjistil, že obsahem smlouvy je závazek právního předchůdce žalobkyně poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč a závazek žalovaného tento úvěr včetně úroku ve výši 22,68 % ročně a poplatku za vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč měsíčně splatit pravidelnými měsíčními splátkami odpovídající 5 % vyčerpané částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvoří všeobecné obchodní podmínky žalobkyně.

3. Z všeobecných obchodních podmínek právního předchůdce žalobkyně soud zjistil, že tyto opravňují právního předchůdce žalobkyně jednostranně od smlouvy odstoupit v případě prodlení žalovaného.

4. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný uhradil částku 152 298 Kč (z toho 49 286,98 Kč na úroky, 8 800,25 Kč na pojistné, 4 800 Kč na poplatky a 710,50 Kč na smluvní pokuty).

5. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , přílohy č. , hodnota, – seznam postupovaných pohledávek, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , potvrzení o provedení transakce ze dne , datum, a podacího archu ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno.

6. Z podacího archu ze dne , datum, , výzvy před podáním žaloby ze dne , datum, , předání do advokátní kanceláře ze dne , datum, a odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný nesplácel dohodnuté splátky a právní předchůdce žalobkyně proto vyzval žalovaného, aby uhradil dlužnou částku v celkové výši 20 221,97 Kč s příslušenstvím do , datum, .

7. Z přihlášky k pojištění soud zjistil bližší podmínky sjednaného pojištění.

8. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

9. Obsahem smlouvy o klasickém spotřebitelském úvěru ze dne , datum, je závazek právního předchůdce žalobkyně poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč a závazek žalovaného tento úvěr včetně úroku ve výši 22,68 % ročně a poplatku za vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč měsíčně splatit pravidelnými měsíčními splátkami odpovídající 5 % vyčerpané částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvoří všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobkyně opravňují právního předchůdce žalobkyně jednostranně od smlouvy odstoupit v případě prodlení žalovaného. Žalovaný uhradil částku 152 298 Kč (z toho 49 286,98 Kč na úroky, 8 800,25 Kč na pojistné, 4 800 Kč na poplatky a 710,50 Kč na smluvní pokuty). Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný nesplácel dohodnuté splátky a právní předchůdce žalobkyně proto vyzval žalovaného, aby uhradil dlužnou částku v celkové výši 20 221,97 Kč s příslušenstvím do , datum, .

10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen „ZSÚ“).

11. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neprokázal provedení kontroly úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZSÚ. Právní předchůdce žalobkyně doložil pouze žalovaným vyplněnou žádost o úvěr. Příjmy žalovaného nebyly doloženy.

15. Soud nepoučil žalobkyni o povinnosti tvrdit a navrhnout důkazy k prokázání provedení kontroly úvěruschopnosti dle ust. § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), neboť se žalobkyně z jednání omluvila. V § 118a o. s. ř. se upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srovnej BUREŠ, Jaroslav. § 118a [Poučovací povinnost při jednání]. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav, DLOUHÁ, Eva, DOLEŽÍLEK, Jiří, FIALA, Roman, HORÁČEK, Roman, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, KRBEK, Pavel, KRČMÁŘ, Zdeněk, MAZANEC, Michal, NOVOTNÝ, Zdeněk, POLEDNE, Petr, PUTNA, Mojmír, SIMON, Pavel, ŠEBEK, Roman, ŠTENGLOVÁ, Ivana. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 831 - 832).

16. Ust. § 9 odst. 1 ZSÚ je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).

17. Ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ nestanovuje přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr.

18. Novela zákona o spotřebitelském úvěru provedená zákonem č. 43/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „novela“), s účinností od 25. 2. 2013 zavedla soukromoprávní sankci v případě porušení povinnosti věřitele stanovené § 9 odst. 1 ZSÚ. Jasný cíl zákonodárce lze vysledovat, když důvodová zpráva k této novele definovala jako jeden z největších problémů trhu se spotřebitelskými úvěry právě nedostatečné posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Přestože podle názoru předkladatele novely – Ministerstva financí bylo možné již ze znění zákona o spotřebitelském úvěru předcházejícího novele dovodit, že „v případě negativního výsledku posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nemá být úvěr poskytnut (opačné jednání je dle názoru předkladatele v rozporu s dobrými mravy), tento výklad neměl jednoznačnou oporu v normativním textu“. Cílem novely proto bylo posílit, resp. zdůraznit, princip zodpovědného úvěrování a zamezit případům, kdy věřitel předem počítá s možností, že dlužník s velkou pravděpodobností úvěr nesplatí.

19. Změna ustanovení § 9 ZSÚ spočívá ve spojení porušení povinnosti odborné péče na straně úvěrové instituce s neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, když zákonodárce doplnil do odstavce 1 tohoto ustanovení poslední větu: „věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“.

20. Důvodová zpráva k novele v části týkající se § 9 ZSÚ podává, že „věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, informace, o nichž je již věřiteli známa, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.“21. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem.[footnoteRef:1] Žalobkyně nedoložila, že by právní předchůdce žalobkyně provedl v souladu s veřejnoprávním předpisem (ZSÚ) kontrolu úvěruschopnosti dle požadavku náležité péče. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Žalovaný si za této situace nemůže vybrat, zda ponechá právní jednání v platnosti. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr. [1: shodně též nález Finančního arbitra ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. FA/SU/84/2015, dostupný na webových stránkách: https://www.finarbitr.cz/download/sbirka_sbirka_cs/1460384912_cs_fa_su_84_2015_nalez.pdf.]

22. Je zcela zřejmé, že míra ochrany, kterou by spotřebiteli jakožto slabší straně zajišťovala relativní neplatnost, je výrazně nižší než v případě absolutní neplatnosti. Předně je zde problém informační asymetrie. Žalovaný by nejprve musel mít k dispozici informace, ze kterých by mohl dovodit, že poskytovatel úvěru porušil své povinnosti ohledně kontroly úvěruschopnosti. Dále by si musel být vědom skutečnosti, že mu zákon umožňuje vznést námitku relativní neplatnosti. A konečně by tuto námitku musel vznést v rámci promlčecí lhůty. Soud v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, kde právní věta zní: „Při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.“ Soud v souladu s tímto výkladovým pravidlem interpretoval § 9 odst. 1 ZSÚ tak, že se jedná o neplatnost absolutní.

23. V daném případě žalobkyně neprokázala, že žalovaný doložil v žádosti o úvěr potvrzení o výši svých příjmů. Na základě takto kusých údajů nelze posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.), konkrétně jako plnění z neplatného právního jednání (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.). Žalovaný uhradil celkem 152 298 Kč, tedy více než kolik vyčerpal z úvěrového rámce (105 106 Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil celou dlužnou jistinu, splnil svou povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni. Soud proto žalobu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu. Procesně úspěšnému žalovanému totiž žádné náklady řízení nevznikly.