33 C 180/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 5 544,02 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 381,98 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 970 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 162,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 162,04 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 544,02 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne [datum] prostřednictvím internetové aplikace smlouvu ke službě [název] [anonymizováno], na základě které žalovaný využil služeb žalobkyně spočívajících v odložené povinnosti zaplatit kupní cenu za zboží zakoupené žalovaným přes internet, který ji následně uhradí žalobkyni (jíž byla pohledávka na zaplacení kupní ceny postoupena prodejcem). Žalovaný provedl nákupy v celkové výši 6 597,04 Kč. Vystavené vyúčtování žalovaný neuhradil. Žalobkyně dále požaduje úrok z prodlení z dlužné částky a smluvní poplatek za prodlení s úhradou vystaveného vyúčtování ve výši 1 411,98 Kč.

2. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek.

3. Soud učinil ve věci následující závěr o skutkovém stavu věci:

4. Žalobkyně s žalovaným dne [datum] uzavřela Smlouvu ke službě [název] [anonymizováno], na jejímž základě se žalobkyně zavázala zřídit žalovanému [název] [anonymizováno] s obvyklým finančním limitem ve výši 10 000 Kč, s nímž bude žalovaný disponovat. Žalovaný byl oprávněn realizovat platby za zboží nebo služby prostřednictvím zřizovaného účtu, přičemž byl povinen řádně a včas hradit vyúčtování takto provedených nákupů. Součástí smlouvy byly i obchodní podmínky. Pro případ porušení stanovených povinností byla sjednána smluvní pokuta, jejíž výše se bude odvíjet od délky prodlení s platbou. Žalovaný učinil nákupy v celkové výši 6 597,04 Kč. Žalovaný uhradil částku 4 435 Kč. Splatnost souhrnného vyúčtování nastala dne [datum]. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky žalobkyní opakovaně vyzván upomínkami a předžalobní výzvou.

5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022, o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

6. Předně je soud toho názoru, že zřízení [název] [anonymizováno] s finančním rámcem lze dle dikce § 2 odst. 1 z. s. ú. vyhodnotit jako poskytnutí spotřebitelského úvěru. Nemusí se přitom jednat výlučně o smluvní typ smlouvy o úvěru (pojmově úplatný), může se jednat např. i o smlouvu o zápůjčce (která nemusí být úplatná). Soud přitom nemá pochyb, že žalobkyně je v daném smluvním vztahu v postavení podnikatele (§ 420 odst. 1 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.).

7. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 86 a 87 z. s. ú., když příjmy žalovaného nebyly doloženy. Smlouva tak nebyla platně uzavřena.

8. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

9. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

10. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

12. Žalobkyně neprovedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné prohlášení žadatele o úvěr, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).

13. Obohacený (žalovaný) je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 2 162,04 Kč (vyčerpána částka 6 597,04 Kč po zohlednění úhrad ve výši 4 435 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 162,04 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 3 381,98 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 970 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě, ocitl se žalovaný s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalovaného nastalo dnem následujícím po dni splatnosti, tedy dne [datum].

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků.