33 C 186/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 198 769,19 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 000,82 Kč s úrokem v částce 743,73 Kč, s úrokem z prodlení v částce 41,53 Kč, s úrokem ve výši 4,49 % ročně z částky 198 769,19 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000,82 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 191 768,37 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 191 768,37 Kč od [datum] do [datum] kapitalizovaným částkou 2 443,08 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 191 768,37 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 7 524,88 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 198 769,19 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě mu žalobkyně poskytla úvěrový rámec ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal hradit úrok ve výši 4,49 % ročně. Žalovaný vyčerpaný úvěr řádně nesplácel. Žalobkyně proto dne [datum] vyzvala k úhradě dlužných splátek s tím, že jinak nastane splatnost celého dluhu. Celková dlužná částka představuje částku 201 997,53 Kč, přičemž byla tvořena jistinou ve výši 198 769,19 Kč, úrok ve výši 743,73 Kč, úrok z prodlení ve výši 2 484,61 Kč. Žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalovaný byl hodnocen jako samostatný dlužník s příjmy ze zaměstnání ve výši 34 000 Kč. Výši příjmu žalovaný uvedl v žádosti o úvěr ze dne [datum]. Zohledněné výdaje činilo nájemné a poplatky za služby ve výši 2 500 Kč, splátky u jiných bankovních institucí ve výši 10 794 Kč, splátky ostatních úvěru vedených u [právnická osoba] ve výši 3 669,92 Kč. Na požadovanou částku úvěru ve výši 200 000 Kč se splátkou ve výši 748,33 Kč měsíčně a následně splátkou přiděleného úvěru ve výši 1 545,43 Kč byla posuzována bonita Žalovaného se zohledněním měsíční splátky požadovaného úvěru a dále se zohledněním interně počítané rezervy 3 400 Kč měsíčně, se zohledněním existenčního minima ve výši 11 600 Kč a se zohledněním celkových výdajů žalovaného ve výši 16 009,25 Kč měsíčně. Po zohlednění všech těchto kritérií byl žalovaný před poskytnutím úvěru metodicky vyhodnocen jako bonitní. Žalobkyně v postavení banky ověřuje příjmy a výdaje prostřednictvím interního ekonomického modelu (pracující se statistickými údaji a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení), viz argumentace v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 27/2021 a dále rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 623/2022. Žalobkyně prověřila výši závazků a platební morálku žalovaného z úvěrových registrů (BRKI, NRKI, BINF a SOLUS), jakož i z interní databáze žalobkyně. Dále provedla žalobkyně lustraci insolvenčního rejstříku, databáze neplatných dokladů a evidence adres obecních úřadů.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že dluh řádně splácel, když zlom nastal v [měsíc] [rok], kdy se rozešel s přítelkyní. Kvůli dluhům prodal pod cenou svůj byt. Měl problémy s hazardem. Dluhy má cca ve výši 1 400 000 Kč a k tomu platí alimenty ve výši 7 000 Kč měsíčně. V žalobě uplatněný dluh není schopen uhradit ani ve splátkách.

3. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaný dne [datum] požádal o poskytnutí úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 200 000 Kč s úrokem ve výši 4,39 % ročně (žádost o úvěr ze dne [datum]).

5. Žalobkyně navrhla žalovanému uzavření úvěrové smlouvy s úvěrovým rámcem ve výši 200 000 Kč s úrokem ve výši 4,49 % ročně. Žalovaný návrh žalobkyně na uzavření smlouvy přijal (návrh na úvěr ze dne [datum] a smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum]).

6. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho příjem ze závislé činnosti činí 34 000 Kč. Žalovaný uvedl výdaje na bydlení ve výši 2 500 Kč měsíčně, daně z majetku ve výši ve výši 1 030 Kč a splátky dalších úvěrů ve výši 8 300 Kč. Žalovaný uvedl, že je svobodný, má 1 dítě ve věku do 5 let a vlastní byt (žádost o úvěr ze dne [datum] a hodnocení bonity na č. l. 26 spisu).

7. Žalobkyně eviduje vůči žalovanému nesplacený úrok ve výši 743,73 Kč a nesplacený úrok z prodlení ve výši 2 484,61 Kč (předpis úroků na č. l. 27 spisu).

8. O žalovaném nebyl veden negativní záznam v registrech BRKI, NRKI a SOLUS (hodnocení registry na č. l. 28 spisu).

9. Žalovaný vyčerpal částku 200 000 Kč (žádost o čerpání úvěru ze dne [datum] a oznámení o čerpání úvěru na bydlení ze dne [datum]).

10. Předžalobní výzvou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 206 393,32 Kč do [datum] (poslední výzva k úhradě dlužných částek před odstoupením ze dne [datum] a obálka ze dne [datum]).

11. Žalovaný uhradil celkem částku 8 231,63 Kč (výpis z účtu úvěru ze dne [datum], potvrzení o zaplacených úrocích ze dne [datum], výpis z účtu úvěru ze dne [datum] a potvrzení o zaplacených úrocích ze dne [datum]).

12. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

13. Žalovaný dne [datum] požádal o poskytnutí úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 200 000 Kč s úrokem ve výši 4,39 % ročně. Žalobkyně navrhla žalovanému uzavření úvěrové smlouvy s úvěrovým rámcem ve výši 200 000 Kč s úrokem ve výši 4,49 % ročně. Žalovaný návrh žalobkyně na uzavření smlouvy přijal. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho příjem ze závislé činnosti činí 34 000 Kč. Žalovaný uvedl výdaje na bydlení ve výši 2 500 Kč měsíčně, daně z majetku ve výši ve výši 1 030 Kč a splátky dalších úvěrů ve výši 8 300 Kč. Žalovaný uvedl, že je svobodný, má 1 dítě ve věku do 5 let a vlastní byt. Žalobkyně eviduje vůči žalovanému nesplacený úrok ve výši 743,73 Kč a nesplacený úrok z prodlení ve výši 2 484,61 Kč O žalovaném nebyl veden negativní záznam v registrech BRKI, NRKI a SOLUS. Žalovaný vyčerpal částku 200 000 Kč. Předžalobní výzvou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 206 393,32 Kč do [datum]. Žalovaný uhradil celkem částku 8 231,63 Kč.

14. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

15. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. Příjmy žalovaného nebyly doloženy. Na těchto závěrech soudu nemůže nic změnit ani případné prohlášení žalovaného ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).

24. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

25. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

26. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39, 36 ICm 4129/2015 (KSOS 36 INS 10674) jsou tak již soudní praxí překonány.

27. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

28. Žalobkyně neprovedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).

29. Argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve věci 5868-16 ze dne 15. 11. 2017 není přiléhavá. Směrnice je normou teleologickou, tedy stanoví pouze cíl, kterého má členský stát dosáhnout. V dané věci ochranu spotřebitele před nepřiměřeným zadlužováním. Volba prostředků k dosažení tohoto cíle je na členských státech Evropské unie. Pochopitelně se tak může lišit i judikatura členských států v závislosti na zvolené právní úpravě a specifikách právního řádu daného členského státu. Rozdíl je však i v předmětu řízení. Ve věci řešené švédským soudem se jednalo o správní soudnictví, konkrétně o přezkum pokuty udělené ve správním řízení. V dané věci se jedná o spor mezi soukromými subjekty. Skutkové okolnosti byly rovněž odlišné. Pokutovaná společnost poskytovala drobné úvěry svým zákazníkům ve formě odložených plateb na pořízení vlastního zboží. Jednalo se o drobné částky a za těchto okolností švédský soud uzavřel, že nelze spravedlivě trvat na prokázání příjmů zákazníky. Zkoumání úvěruschopnosti lze tak nahradit matematickými modely. V této věci se však v žádném případě o bagatelní úvěr nejedná, když úvěrový rámec měl být sjednán ve výši 200 000 Kč.

30. K rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, soud uvádí, že ve věci řešené v tomto rozhodnutí došlo k ověření tvrzení žadatele o úvěr na základě interních dat věřitele. Příjem žadatele o úvěr byl tak doložen výpisem z účtu vedeného u věřitele, který se tak nespokojil při zkoumání úvěruschopnost pouze s ničím nedoloženými tvrzením žadatele o úvěr.

31. Další odkazované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 623/2022 nebylo žalobkyní doloženo a soud se s ním tak nemohl seznámit, nicméně judikatura je ustálena v závěru, že poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).

32. Obohacený (žalovaný) je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 191 768,37 Kč (celková výše úvěru ve výši 200 000 Kč po odečtení úhrad ve výši 8 231,63 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 191 768,37 Kč od [datum] do [datum] kapitalizovaným částkou 2 443,08 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 191 768,37 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 7 000,82 Kč s úrokem v částce 743,73 Kč, s úrokem z prodlení v částce 41,53 Kč, s úrokem ve výši 4,49 % ročně z částky 198 769,19 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000,82 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě ([datum]), ocitl se žalovaný s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

33. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu (srovnej nález Ústavní soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) byla žalobkyni přiznána částka 211 785,84 Kč. Co do částky 13 880,31 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7 524,88 Kč, přičemž tato částka představuje 88 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 94 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 6 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 7 951 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (sepis žaloby a předžalobní výzvy).