33 C 194/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 13 908 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 2 008 Kč zastavuje.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 000 Kč od datum do datum, úroku z prodlení v částce 784,11 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 263 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 000 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 158,16 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 271 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost právnická osoba (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) uzavřela se žalovanou dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě které byla žalované poukázána částka ve výši 12 000 Kč. Úvěr spolu s příslušenstvím měl být uhrazen do datum.

2. Podáním ze dne datum vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 1 908 Kč a úroku ve výši 100 Kč.

3. Žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Soud řízení částečně zastavil podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.” (bod I. výroku).

4. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

5. Žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl částku 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala zapůjčené prostředky vrátit do datum (smlouva o úvěru číslo ze dne datum, obchodní podmínky právnická osoba pro poskytování úvěrů splatných jednorázově číslo rok číslo, výpis z účtu – autorizační platba a výpis z účtu ze dne datum).

6. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni (oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, plná moc ze dne datum, společné prohlášení smluvních stran o uzavřené smlouvě o postoupení pohledávek ze dne datum, potvrzení o provedení transakce ze dne datum, podací arch ze dne datum a smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum).

7. Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovanou před podáním žaloby k úhradě žalované částky s tím, že celá pohledávka měla být uhrazena do datum (podací arch ze dne datum, předání do advokátní kanceláře ze dne datum, výzva před podáním žaloby ze dne datum, přípis ze dne datum a výpisy úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky ze dne datum).

8. Na základě provedených důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

9. Žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl částku 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala zapůjčené prostředky vrátit do datum. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovanou před podáním žaloby k úhradě žalované částky s tím, že celá pohledávka měla být uhrazena do datum.

10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

11. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Právní předchůdce žalobkyně neprovedl kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 86 z. s. ú. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru mezi účastníky jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení, konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.).

19. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

20. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

21. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdce provedl v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti dle požadavku náležité péče. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

22. Právní předchůdce žalobkyně neprovedl kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 86 odst. 2 z. s. ú. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.), konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 12 000 Kč (zapůjčená částka) s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 000 Kč od datum do zaplacení (bod III. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 000 Kč od datum do datum, úroku z prodlení v částce 784,11 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 263 Kč, soud žalobu zamítl (bod II. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku ke dni stanoveném ve výzvě žalobkyně (datum), ocitla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu (srovnej nález Ústavní soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) byla žalobkyni přiznána částka 13 208,22 Kč. Co do částky 3 173,47 Kč byla žaloba zamítnuta, respektive řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalobkyní. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 158,16 Kč, přičemž tato částka představuje 62 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81 % a úspěchu žalované v rozsahu 19 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 908 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 800 Kč ve výši 168 Kč a dále nákladů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 odst. 3 o. s. ř. v částce 100 Kč za sepis předžalobní výzvy.

24. Odměnu advokátu za sepis předžalobní výzvy soud nepřiznal, neboť předžalobní výzvu učinila přímo žalobkyně. Ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. sice předpokládá pro nárok účastníka na přiznání náhrady nákladů řízení výzvu k plnění, předcházející minimálně 7 dnů před podáním žaloby, toto ustanovení však nikterak neukládá účastníku, aby takovou výzvu podal prostřednictvím svého zástupce. Může ji proto učinit sám, a i v takovém případě mu na náhradu nákladů řízení v případě úspěchu ve sporu vznikne nárok. Žalobkyně v posuzovaném případě vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu, který je předmětem tohoto řízení písemnou upomínkou, a žalovaná na ni adekvátně, tedy plnou úhradou dlužné částky, nereagovala. Opakovaná výzva zástupce žalobkyně před podáním žaloby byla již zbytečným, tedy neúčelným, nákladem v situaci, kdy žalovaná po předchozí upomínce žádnou ochotu k zaplacení dluhu nejevila (shodně též usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 8 Co 145/2015-41). Namísto toho za tento úkon přiznal soud žalobkyni paušální náhradu výdajů ve výši 100 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté o. s. ř., či exekucí dle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb.).