33 C 196/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO IČO sídlem adresa , advokát . sídlem adresa proti žalované: jméno FO , narozená datum narození bytem adresa o zaplacení 15 030 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 13 730 Kč s úrokem z prodlení v částce 639,80 Kč, s úrokem v částce 1 091,44 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 324,51 Kč od , datum, do , datum, , s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 024,51 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 5 049,77 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 300 Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 030 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených zápůjček, které poskytla žalované společnost , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“). Právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, částku 9 000 Kč, kterou si žalovaná převzala v hotovosti. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku 16 730 Kč, tvořenou jistinou 9 000 Kč a souhrnným poplatkem 7 730 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 195 Kč. Žalovaná své závazky nehradila řádně a včas. Výše nesplacené jistiny činí 5 049,77 Kč a výše nesplaceného souhrnného poplatku činí 9 980,23 Kč. Právní předchůdce žalobkyně ověřil úvěruschopnost žalované v souladu s požadavkem náležité péče. Informace poskytnuté žalovanou byly zaznamenány do žádosti o úvěr ze dne , datum, a byly ověřeny doklady uvedenými v části „Ověřené dokumenty“. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno, že zákazník rovněž potvrzuje, že poskytnuté údaje jsou úplné, přesné a pravdivé. V žádosti žalovaná uvedla, že je na rodičovské dovolené, že výše jejích měsíčních příjmů činí 9 696 Kč a výše měsíčních výdajů činí 8 320 Kč. Žalovaná dále v žádosti uvedla, že bydlí u rodičů. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, která uvedla v zákaznické kartě. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčela, mohla by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně odkazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, které stanoví, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jedná se o principy, která zná již starší judikatura. Z těchto principů plyne, že není povinností jedné strany a priory nedůvěřovat druhé straně, ale naopak se vychází z presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, došlo k postoupení pohledávek právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

2. Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované dne , datum, zápůjčku 9 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu se souhrnným poplatkem ve výši 7 730 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 195 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 1 měsíce od data uzavření smlouvy.

3. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná uhradila částku 7 700 Kč.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávek právního předchůdce žalobkyně za žalovanou na žalobkyni.

5. Žalované bylo postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně oznámeno (z oznámení o postoupení pohledávek ze dne , datum, ).

6. Z podacího lístku ze dne , datum, a výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě žalovaných pohledávek do , datum, .

7. Soud zamítl žádost žalobkyně o stanovení lhůty k předložení listiny „žádosti o úvěr“ ze dne , datum, , a to s ohledem na zásadu procesní ekonomie, když žalobkyně byla k předložení důkazů vyzvána již ve výzvě soudu k doplnění ze dne , datum, . Již ze žalobních tvrzení navíc vyplývá, že příjem žalované byl zcela nedostatečný k hrazení sjednaných splátek. Přeložení listiny by tak na výsledku řízení ničeho nezměnilo.

8. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

9. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované dne , datum, zápůjčku 9 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu se souhrnným poplatkem ve výši 7 730 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 195 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 1 měsíce od data uzavření smlouvy. Žalovaná uhradila částku 7 700 Kč. Pohledávky právního předchůdce žalobkyně za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni. Žalované bylo postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně oznámeno. Žalovaná byla vyzvána k úhradě žalovaných pohledávek do , datum, .

10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku účinného ke dni uzavření smlouvy (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

11. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevyhodnotila úvěruschopnost žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. Žalovaná měla (dle tvrzení žalobkyně) v žádosti o úvěr uvést, že výše jejího měsíčního příjmu činila 9 696 Kč a její měsíční výdaje činily 8 320 Kč s tím, že měla žalovaná dále uvést, že bydlí u svých rodičů. Při zohlednění výše splátky na žalovaný úvěr ve výši 1 195 Kč by žalované z příjmu zbyla pouze částka 181 Kč. Výše příjmů žalované tak byla zcela nedostatečná pro splácení poskytnutého úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesprávně posoudila schopnost žalované splácet úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné prohlášení žalované, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014,, Anonymizováno, ve věci C 449/13, CA Consumer Finance SA).

20. Ust. § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).

21. Ustanovení § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. nestanovují přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr.

22. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

23. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

24. Soud se s ohledem na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie neztotožňuje se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicím v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, kde odvolací soud uzavřel, že postačuje potvrzení žalované v samotné smlouvě o předložení listin dokládající příjmy a výdaje. Takové potvrzení je z pohledu soudu neprůkazné, když soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat. Soud si tak nemůže učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalované před poskytnutím spotřebitelského úvěru. Z pohledu soudu uchování těchto listin nepředstavuje pro poskytovatele úvěru nepřiměřenou zátěž. Tím spíše nelze vycházet z matematického modelu, který může sloužit pouze jako verifikace tvrzení žadatele o úvěr a nemůže nahrazovat doložení tvrzených příjmů.

25. V daném případě žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče. Soud proto posoudil smlouvy o spotřebitelském úvěru jako neplatné a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 o. z.), konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.).

26. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.) a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 1 300 Kč (jistina ve výši 9 000 Kč po zohlednění úhrad ve výši 7 700 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 300 Kč od , datum, do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 13 730 Kč s úrokem z prodlení v částce 639,80 Kč, s úrokem v částce 1 091,44 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 324,51 Kč od , datum, do , datum, , s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 024,51 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 5 049,77 Kč od , datum, do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě (, datum, ), ocitla se žalovaná s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení ode dne následujícího po splatnosti dle výzvy žalobkyně (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

27. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu byla žalobkyni přiznána částka 1 382,95 Kč. Co do částky 16 866,82 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu. Procesně úspěšné žalované totiž žádné náklady řízení nevznikly.