33 C 203/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 11 232,95 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 2 150 Kč s úrokem v částce 6 873,69 Kč zastavuje.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč s úrokem z prodlení v částce 560,77 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 300 Kč od [datum] do [datum], zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 300 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 232,95 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru č. [číslo], na základě které byla žalovanému poukázána částka ve výši 4 300 Kč. Úvěr spolu s příslušenstvím měl být uhrazen do [datum].

2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

3. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 2 150 Kč s úrokem v částce 6 873,69 Kč.

4. Žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Soud řízení částečně zastavil podle § 96 o. s. ř. (bod I. výroku).

5. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

6. Žalovaný dne [datum] elektronicky jednal s právním předchůdcem žalobkyně o uzavření smlouvy o úvěru č. [číslo] (smlouva o úvěru č. [číslo], formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] a [anonymizováno] [číslo]).

7. Na základě těchto jednání právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl částku 4 300 Kč (potvrzení o obdržení platby ze dne [datum]).

8. Pohledávka na vrácení poskytnutých prostředků byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], projekt vnitrostátní fúze sloučením ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a podací arch ze dne [datum]).

9. Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovaného k vrácení poskytnutých prostředků s tím, že v první výzvě k úhradě byla stanovena splatnost do [datum] (předání do advokátní kanceláře ze dne [datum], podací arch ze dne [datum], výzva k úhradě ze dne [datum], oznámení o postoupením pohledávky ze dne [datum], podací arch ze dne [datum] a výzva před podáním žaloby ze dne [datum]).

10. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

11. Žalovaný dne [datum] elektronicky jednal s právním předchůdcem žalobkyně o uzavření smlouvy o úvěru č. [číslo]. Na základě těchto jednání právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl částku 4 300 Kč. Pohledávka na vrácení poskytnutých prostředků byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovaného k vrácení poskytnutých prostředků s tím, že v první výzvě k úhradě byla stanovena splatnost do [datum].

12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ z. s. ú.“).

13. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně neprovedl kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 86 a 87 z. s. ú., když příjmy žalovaného nebyly doloženy. Smlouva tak nebyla platně uzavřena.

14. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

15. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

16. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

18. Žalobkyně neprovedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné prohlášení žadatele o úvěr, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).

19. Obohacený (žalovaný) byl povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (právnímu předchůdci žalobkyně) dle § 2991 odst. 1 o. z. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Soud tak uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 4 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 300 Kč od [datum] do zaplacení (bod III. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč s úrokem z prodlení v částce 560,77 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 300 Kč od [datum] do [datum], soud žalobu zamítl (bod II. výroku), neboť splatnost žalované pohledávky nastala teprve dne [datum]. Ohledně částky 256 Kč soud žalobu zamítl, neboť v této části uplatněná částky převyšovala bezdůvodné obohacení žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě, ocitl se žalovaný s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalovaného nastalo dnem následujícím po dni splatnosti, tedy dne [datum].

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků.