33 C 203/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu

I. Žaloba o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu č. , hodnota, na adrese , Adresa žalované, , kterou dala žalovaná žalobkyni dne , datum, , se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala soudního přezkumu výpovědi z nájmu bytu, tedy určení, že výpověď z nájmu bytu č. , hodnota, na adrese , adresa, , kterou jí dala žalovaná dne , datum, , je neoprávněná. Žalovaná opřela výpověď o hrubé porušení povinností nájemce podle § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Tento důvod však není naplněn, neboť opožděné úhrady nájemného byly pouze krátkodobé, nepřesahovaly splatnost dalšího nájemného a byly omluveny, tvrzené rušení pořádku ani nevhodné chování vůči pronajímateli nejsou konkrétně vymezeny ani prokázány a žalobkyně o žádných stížnostech nebyla informována. Výpověď je tak neopodstatněná (resp. neplatná) a navrhuje, aby soud určil její neoprávněnost.

2. Žalovaná v obraně uvedla, že výpověď z nájmu bytu byla oprávněná, neboť žalobkyně sice nájemné hradila, avšak opakovaně a významně opožděně a až po výzvách, což jí způsobovalo finanční komplikace (např. nájem za únor byl uhrazen až v březnu a část nájmu za březen až v dubnu). Dále rozporovala tvrzení žalobkyně, že by si nebyla vědoma nevhodného chování, a uvedla, že ze strany ostatních obyvatel domu byly opakovaně podávány stížnosti na hluk (hádky či křik), do bytu měla být dokonce přivolána policie a partner žalobkyně měl žalovanou slovně napadat, vyhrožovat a vystupovat agresivně, což odůvodňuje výpovědní důvod spočívající v rušení pořádku a nevhodném chování. Žalobkyni na tyto problémy opakovaně upozorňovala a snažila se situaci řešit bez výpovědi, avšak bez efektu. Nájemní poměr již skončil uplynutím doby dne , datum, a žalobkyně byt do té doby užívala.

3. Ze smlouvy o nájmu bytu ze dne , datum, a evidenčního listu ze dne , datum, soud zjistil, že smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní jako nájemkyní a žalovanou jako pronajímatelkou dne , datum, , přičemž jejím předmětem byl nájem předmětného bytu na dobu určitou od , datum, do , datum, .

4. Z výpovědi nájmu bytu ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná dala žalobkyni dne , datum, výpověď z nájmu předmětného bytu, kterou odůvodnila tvrzením, že nájemkyně opakovaně porušovala nájemní smlouvu, konkrétně opakovaně neplatila nájemné včas (tj. do 20. dne v měsíci podle smlouvy), dále rušila pořádek v domě na základě stížností ostatních obyvatel a nevhodně se chovala vůči pronajímatelce, přičemž právě tyto skutečnosti měly naplňovat výpovědní důvod spočívající v hrubém porušení povinností nájemce. Výpověď současně stanovila výpovědní dobu a obsahovala poučení o právu vznést námitky a domáhat se soudního přezkumu její oprávněnosti.

5. S ohledem na skutečnost, že provedené dokazování bylo dostatečné pro posouzení věci a další navržené dokazování by nemohlo mít vlivu na posouzení věci, rozhodl se soud další účastníky navržené listinné důkazy neprovádět.

6. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce podle ustanovení § 2290 o. z., nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.

7. Soudní praxe se ustálila v názoru, že k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2290 o. z. může být aktivně legitimován jen nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017). Uvedený právní názor je odůvodněn tím, že byla-li výpověď doručena osobě, která nájemcem není, nemohla nijak zasáhnout do jejích práv (výpověď není způsobilá ukončit „neexistující vztah“), a již proto musí být žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace. Tento závěr se uplatní obdobně i v případě, že výpověď z nájmu bytu sice byla doručena osobě, která v době jejího doručení byla nájemcem bytu, avšak její nájem v mezidobí (v době od doručení výpovědi do rozhodnutí soudu o žalobě na její neoprávněnost) zanikl z jiného důvodu, neboť ani v takovém případě již nemůže nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3374/2018).

8. V projednávané věci bylo prokázáno, že nájem skončil uplynutím doby, na kterou byl sjednán, tedy dne , datum, (srov. § 603 o. z.).

9. S ohledem na shora uvedené tak soudu nezbylo než žalobu zamítnout, neboť v průběhu řízení došlo k ukončení nájemního vztahu z jiného důvodu než přezkoumávaného důvodu výpovědi a žaloba je tak již nedůvodnou, když výpověď není způsobilá ukončit neexistující smluvní vztah.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 450 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů účastníka nezastoupeného advokátem v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. dle něhož účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů náleží částka 450 Kč za úkon (sepis vyjádření k žalobě).

11. Jestliže § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „a. t.“) ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonný předpis je proto neaplikovatelné pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 a. t., a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025).