33 C 213/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 10 357,10 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 908,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 908,27 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 10 357,10 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 448,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 448,83 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 357,10 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného úvěru, který poskytla žalovanému společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“). Právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl na základě dohody o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne [datum] úvěrový rámec 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že její běžný účet bude vykazovat kladný zůstatek, a to alespoň jednou v průběhu každých 180 dnů čerpání [anonymizováno], že bude mít na běžném účtu minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50 % poskytnutého úvěrového limitu a že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Žalovaná své závazky nehradila řádně a včas. Právní předchůdce žalobkyně proto využil svého oprávnění a úvěr zesplatnil ke dni [datum]. Žalovaná dluží na jistině 10 357,10 Kč (debetní zůstatek z běžného účtu), úrok ve výši 29 % z částky 10 357,10 Kč ode dne [datum] do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 357,10 Kč ode dne [datum] do zaplacení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo k postoupení pohledávek právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Hodnocení úvěruschopnosti žalovaného bylo individuální. V případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází banka z příjmu, který doloží nebo deklaruje podpisem žádosti o úvěr. V tomto případě byl použit příjem ve výši [částka] doložený potvrzením od zaměstnavatele. Žalovaná zároveň uvedla v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši [částka]. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala příjem žalované a její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Vůči právnímu předchůdci žalobkyně měla žalovaná závazky v měsíční splátce 2 647,93 Kč. Z externích zdrojů právní předchůdce žalobkyně zjistil, že žalovaná měla v době žádosti o úvěr závazky ve výši [částka]. Žalovaná vyčerpala celkem částku 4 448,83 Kč a neuhradila ničeho. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

2. Ze smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne [datum], sazebníku poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platného od [datum], sazebníku poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platného od [datum] a sazebníku poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platného od [datum] soud zjistil, že žalovaná si u právního předchůdce žalobkyně dne [datum] zřídila běžný účet a zavázala se hradit poplatky dle sazebníku.

3. Z dispozic ke smlouvě o bankovních produktech a službách uzavřené mezi klientem a bankou dne [datum] ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované dne [datum] úvěrový rámec ve výši 5 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úroky ve výši 21,99 % ročně a poplatkem za čerpání ve výši 29 Kč měsíčně. Součástí smlouvy jsou obchodní podmínky a sazebník právního předchůdce žalobkyně.

4. Z úrokového lístku platného od [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně oznámil počínaje dnem [datum] výši úroku 21,99 % ročně a smluvní úrok z nepovoleného debetního zůstatku ve výši 29 % ročně.

5. Z listiny„ spotřebitelský kontokorentní úvěr [anonymizováno] – základní produktové podmínky spotřebitelského kontokorentního úvěru účinné od 31. 12. 2013“ a všeobecných produktových podmínek účinných od [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně byl oprávněn úvěr prohlásit splatným v případě prodlení žalované.

6. Z výpisů z běžného účtu na č. l. 70-115, [číslo] spisu soud zjistil, že žalovaná z úvěrového rámce vyčerpala částku 4 448,83 Kč.

7. Z platební historie na č. l. 137 spisu soud zjistil, že žalovaná na vyčerpaný úvěrový rámec neuhradila ničeho.

8. Z dohody ze dne [datum], potvrzení ze dne [datum], přílohy [číslo] – seznamu postupovaných pohledávek, oznámení o postoupením pohledávky ze dne [datum], smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a podacího lístku ze dne [datum] soud zjistil, že došlo k postoupení žalované pohledávky právního předchůdce žalobkyně za žalovanou na žalobkyni.

9. Z oznámení o vyčíslení ze dne [datum], upomínky k úhradě dlužné částky ze dne [datum], oznámení o vypovězení smlouvy o běžném účtu ze dne [datum], upomínky k úhradě dlužné částky ze dne [datum] a upomínky k úhradě dlužné částky ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná byla opakovaně vyzývána k úhradě žalované pohledávky s tím, že první výzvou stanovená lhůta k úhradě uplynula dne [datum].

10. Předžalobní výzva byla zaslána žalované dne [datum] (z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] a podacího lístku ze dne [datum]).

11. Z žádosti o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla měsíční příjem ve výši [částka] a výdaje ve výši 0 Kč.

12. Z potvrzení o výši příjmu ze dne [datum] soud zjistil, že v roce [rok] žalovaná pobírala mzdu v průměrné výši [částka] měsíčně.

13. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

14. Žalovaná si u právního předchůdce žalobkyně dne [datum] zřídila běžný účet a zavázala se hradit poplatky dle sazebníku. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované dne [datum] úvěrový rámec ve výši 5 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úroky ve výši 21,99 % ročně a poplatkem za čerpání ve výši 29 Kč měsíčně. Součástí smlouvy jsou obchodní podmínky a sazebník právního předchůdce žalobkyně. Právní předchůdce žalobkyně oznámil počínaje dnem [datum] výši úroku 21,99 % ročně a smluvní úrok z nepovoleného debetního zůstatku ve výši 29 % ročně. Právní předchůdce žalobkyně byl oprávněn úvěr prohlásit splatným v případě prodlení žalované. Žalovaná z úvěrového rámce vyčerpala částku 4 448,83 Kč. Žalovaná na vyčerpaný úvěrový rámec neuhradila ničeho. Žalovaná pohledávka právního předchůdce žalobkyně za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Žalovaná byla opakovaně vyzývána k úhradě žalované pohledávky s tím, že první výzvou stanovená lhůta k úhradě uplynula dne [datum]. Předžalobní výzva byla zaslána žalované dne [datum]. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla měsíční příjem ve výši [částka] a výdaje ve výši 0 Kč. V roce [rok] žalovaná pobírala mzdu v průměrné výši [částka] měsíčně.

15. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ ZSÚ“).

16. Podle § 2 písm. e) ZSÚ se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu e) s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období.

17. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně neprovedl kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZSÚ. Výdaje žalované nebyly právním předchůdcem žalobkyně zkoumány. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalované ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C 449/13, CA Consumer Finance SA).

21. Ust. § 9 odst. 1 ZSÚ je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).

22. Ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ nestanovuje přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěr klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr.

23. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Žalobkyně nedoložila, že by právní předchůdce žalobkyně provedl v souladu s veřejnoprávním předpisem (ZSÚ) kontrolu úvěruschopnosti dle požadavku náležité péče. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

24. Je zcela zřejmé, že míra ochrany, kterou by spotřebiteli jakožto slabší straně zajišťovala relativní neplatnost, je výrazně nižší než v případě absolutní neplatnosti. Předně je zde problém informační asymetrie. Žalovaný by nejprve musel mít k dispozici informace, ze kterých by mohl dovodit, že poskytovatel úvěru porušil své povinnosti ohledně kontroly úvěruschopnosti. Dále by si musel být vědom skutečnosti, že mu zákon umožňuje vznést námitku relativní neplatnosti. A konečně by tuto námitku musel vznést v rámci promlčecí lhůty. Soud v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, kde právní věta zní:„ Při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.“ Soud v souladu s tímto výkladovým pravidlem interpretoval § 9 odst. 1 ZSÚ tak, že se jedná o neplatnost absolutní.

25. Případná argumentace nízkou výši úvěru neobstojí. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Zákonodárce stanovil jasně hranici bagatelnosti výše úvěru, kdy se ZSÚ neuplatní, a to částkou 5 000 Kč (§ 2 písm. e/ ZSÚ). Tuto hranici nelze výkladem rozšiřovat v neprospěch spotřebitele.

26. Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.) a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni jistinu ve výši 4 448,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 448,83 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 5 908,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 908,27 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 10 357,10 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě, ocitla se žalovaná s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.).

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků.