33 C 229/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: právnická osoba IČO IČO sídlem adresa , Praha 1 zastoupená advokátem advokát sídlem adresa proti žalované: jméno FO , narozená datum narození bytem adresa o zaplacení 26 823,63 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 766,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 200,25 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 056,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 056,72 Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 773,75 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 26 823,63 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne , datum, prostřednictvím internetové aplikace smlouvu ke službě , název, účet, na základě které žalovaná využila služeb žalobkyně spočívajících v odložené povinnosti zaplatit kupní cenu za zboží zakoupené žalovanou přes internet, která ji následně uhradí žalobkyni (jíž byla pohledávka na zaplacení kupní ceny postoupena prodejcem). Žalovaná provedla nákupy v období , měsíc, , rok, až , měsíc, , rok, v celkové výši 15 256,97 Kč. Vystavené vyúčtování žalovaná neuhradila, když uhradila pouze částku 1 200,25 Kč. Žalobkyně dále požaduje úrok z prodlení z dlužné částky a smluvní poplatky ve výši 11 566,70 Kč. Při zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, které v žádosti uvedla příjem ve výši 24 000 Kč měsíčně, výdaje ve výši 10 000 Kč měsíčně a splátky ve výši 5 000 Kč měsíčně. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že je zaměstnaná, bezdětná a svobodná. Žalobkyně provedla lustraci insolvenčního rejstříku, Centrální evidence exekucí a registru SOLUS a dále využila svého skóringového modelu. Pokud by zákonodárce chtěl, aby poskytovatelé ověřovali příjem spotřebitele bezvýhradně a ze skutečně spolehlivého zdroje, poskytl by jim přístup k údajům, které o příjmech fyzických osob vedou státní orgány. Ochrana spotřebitele nechrání spotřebitelovu nedbalost či lhostejnost při uzavírání smluv. Žadatel o úvěr má svobodnou vůli a nikdo ho nenutí smlouvy uzavírat. Dále žalobkyně uvedla, že nelze přistupovat ke zkoumání úvěruschopnosti paušálně a odkázala na judikaturu, konkrétně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, a ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021. Žalovaná s k podané žalobě nevyjádřila.

2. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

3. Žalobkyně s žalovanou dne , datum, uzavřela Smlouvu ke službě , název, účet, na jejímž základě se žalobkyně zavázala zřídit žalované , název, účet. Žalovaná byla oprávněna realizovat platby za zboží nebo služby prostřednictvím zřizovaného účtu, přičemž byla povinna řádně a včas hradit vyúčtování takto provedených nákupů. Součástí smlouvy byly i obchodní podmínky. Pro případ porušení stanovených povinností byla sjednána smluvní pokuta, jejíž výše se bude odvíjet od délky prodlení s platbou (, název, účet, všeobecné obchodní podmínky účinné ke dni , datum, , ceník a smlouva ke službě , název, účet ze dne , datum, ).

4. Žalovaná za období od , měsíc, , rok, do , měsíc, , rok, učinila nákupy v celkové výši 15 256,97 Kč. Splatnost všech nároků nastala nejpozději dne , datum, (vyúčtování za , měsíc, , rok, , vyúčtování za , měsíc, , rok, , vyúčtování za , měsíc, , rok, , vyúčtování za , měsíc, , rok, , vyúčtování za , měsíc, , rok, , vyúčtování za , měsíc, , rok, , vyúčtování za , měsíc, , rok, , vyúčtování za , měsíc, , rok, , vyúčtování za , měsíc, , rok, , vyúčtování za , měsíc, , rok, , vyúčtování za , měsíc, , rok, a vyúčtování za , měsíc, , rok, ).

5. Žalovaná byla žalobkyní předžalobní výzvou vyzvána k úhradě částky 26 785,98 Kč (poštovní podací arch ze dne , datum, a výzva k úhradě dluhu ze dne , datum, ).

6. Žalobkyně vyšla při zkoumání úvěruschopnosti žalované ohledně příjmů pouze z údajů poskytnutých žalovanou (výstup z interního systému k posouzení úvěruschopnosti na č. l. 26, 27 spisu).

7. Na základě účastníky provedených důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

8. Žalobkyně s žalovanou dne , datum, uzavřela Smlouvu ke službě , název, účet, na jejímž základě se žalobkyně zavázala zřídit žalované , název, účet. Žalovaná byla oprávněna realizovat platby za zboží nebo služby prostřednictvím zřizovaného účtu, přičemž byla povinna řádně a včas hradit vyúčtování takto provedených nákupů. Součástí smlouvy byly i obchodní podmínky. Pro případ porušení stanovených povinností byla sjednána smluvní pokuta, jejíž výše se bude odvíjet od délky prodlení s platbou. Žalovaná za období od , měsíc, , rok, do , měsíc, , rok, učinila nákupy v celkové výši 15 256,97 Kč. Splatnost všech nároků nastala nejpozději dne , datum, . Žalovaná byla žalobkyní předžalobní výzvou vyzvána k úhradě částky 26 785,98 Kč. Žalobkyně vyšla při zkoumání úvěruschopnosti žalované ohledně příjmů pouze z údajů poskytnutých žalovanou.

9. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

10. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 86 a 87 z. s. ú., když příjmy žalované nebyly doloženy. Smlouva tak nebyla platně uzavřena.

11. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora , právnická osoba, a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

12. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

13. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

15. Žalobkyně neprovedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné prohlášení žadatele o úvěr, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13, CA Consumer Finance SA).

16. K rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020 soud uvádí, že se jednalo o rozhodnutí v exekuční věci, tedy předmět řízení byl jiný, když se pouze jednalo o zkoumání podmínky pro vedení (respektive zastavení) exekuce. Soud dále zdůrazňuje, že se neztotožňuje se závěrem soudu v této věci, když přezkum soudu ohledně řádného zkoumání úvěruschopnosti není podmíněn námitkou žalované, ale k přezkumu soudem dochází z úřední povinnosti. Soud dále zdůrazňuje, že nelze rezignovat na řádné zkoumání úvěruschopnosti pouze s argumentem nízkou výší úvěrového rámce. Takový postup by umožnil žadateli o úvěr opakovaně uzavírat smlouvy bez nutnosti absolvovat kontrolu úvěruschopnosti, což by ochrannou funkci tohoto zákonného ustanovení značně oslabilo. Doložení tvrzení žadatele o výši svých příjmů je základní povinností, která se uplatní vždy bez ohledu na výši poskytovaného úvěru.

17. K rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, soud uvádí, že ve věci řešené v tomto rozhodnutí došlo k ověření tvrzení žadatele o úvěr na základě interních dat věřitele. Příjem žadatele o úvěr byl tak doložen výpisem z účtu vedeného u věřitele, který se tak nespokojil při zkoumání úvěruschopnost pouze s ničím nedoloženými tvrzením žadatele o úvěr.

18. Obohacená (žalovaná) je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 14 056,72 Kč (vyčerpaná částka výši 15 256,97 Kč po zohlednění úhrad v souhrnné výši 1 200,25 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 056,72 Kč od , datum, do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 12 766,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 200,25 Kč od , datum, do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě (, datum, ), ocitla se žalovaná s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalované nastalo dnem následujícím po dni splatnosti, tedy dne , datum, .

19. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu (srovnej nález Ústavní soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) byla žalobkyni přiznána částka 16 968,19 Kč. Co do částky 13 015,51 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 773,75 Kč, přičemž tato částka představuje 14 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57 % a úspěchu žalované v rozsahu 43 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 074 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 26 823,63 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 2 180 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3 680 Kč ve výši 772,80 Kč.

20. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu advokáta za sepis doplnění žaloby, neboť tvrzení obsažená v doplnění žaloby měla být obsažena přímo v žalobě tak, aby soud nemusel vyzývat k jejímu doplnění. Nejedná se tak o účelně vynaložené náklady.