33 C 259/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 269 773,02 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 68 029,15 Kč s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 250 638,52 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 250 638,52 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 68 029,15 Kč od [datum] do zaplacení a částky 900 Kč s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 900 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 900 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 182 609,37 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 182 609,37 Kč od [datum] do zaplacení a částku 18 234,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 234,50 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 18 234,50 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 538,58 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 269 773,02 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených úvěrů, které poskytla žalovanému. Žalobkyně žalovanému poskytla na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] částku 237 681 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně úvěr spolu s úroky ve výši 15,90 % ročně a poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Žalovaný své závazky nehradil řádně a včas. Žalovaný uhradil pouze částku 55 071,63 Kč. Výše nesplacené jistiny činí 250 638,52 Kč. Žalobkyně dále požaduje přiznat úrok z prodlení a úroku ve výši úroku z prodlení od [datum] do zaplacení. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 18 542 Kč. Pracovník žalobkyně příjem zkontroloval na základě doložených výpisů žalovaného z jiné banky. Dle výpisu z účtu žalovaného je patrné, že částka odpovídá průměrnému příjmu v měsících předcházejících úvěrové žádosti. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výdaje ve výši [částka] a nájemné ve výši [částka]. Žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na [částka]. Zároveň žalobkyně při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného stanovil maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Tato hranice spolu s ekonomickým modelem stanovenými náklady stanovuje maximální částku z příjmu, kterou lze použít pro splácení úvěrů. Klient musí vyhovět jak ukazateli splátkového zatížení, tak nákladům dle ekonomického modelu. Příjem nad tuto hranici splátkového zatížení je tedy příjmem využitelným k pokrytí životních nákladů klienta, které vychází z ekonomického modelu. Žalovaný na žádosti uvedl splátky mimo žalobkyni ve výši [částka]. Žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: spotřební úvěr u žalobkyně se splátkou [částka], úvěr pro fyzické osoby-hotovostní u žalobkyně se splátkou [částka] (v rámci úvěru zkonsolidován), kreditní karta splátková mimo žalobkyni s limitem [částka] a s orientační splátkou [částka]. Splátka nového úvěru činila [částka]. Nové splátkové zatížení tedy činilo [částka]. Příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů klientovi zbylo [částka] k pokrytí životních nákladů žalovaného. Žalobkyně schopnost úvěr splácet posuzovala z výpisu účtu žalovaného, dále provedla kontrolu platební morálky žalovaného v registrech BRKI, v registru exekucí a v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně odkazuje na judikaturu vyšších soudů (rozsudek NSS z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39; rozsudek NS z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; rozsudek NS z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018; nález ÚS ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Někdy dochází k nepřesné interpretaci a aplikaci výše uvedených rozhodnutí, kdy výsledkem je přílišná paušalizace závěrů traktovaných v těchto rozhodnutích. Dle žalobkyně je taková paušalizace nepřípustná a v rozporu s komunitární úpravou a samotným duchem směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru („ CCD“). (srov. J. Flídr, Ověření příjmů a výdajů při posuzování úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení, Právní rozhledy 10/2022, str. 343). Samotný Soudní dvůr EU ve věci CA Consumer Finance SA uvedl, že směrnice„ neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem.“ Kromě Soudního dvora, který má monopol na výklad evropského práva, konkretizuje interpretaci CCD také Evropský orgán pro bankovnictví (EBA). Ten dle čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1093/2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu vydává obecné pokyny a doporučení s cílem zajistit společné, důsledné a jednotné uplatňování práva EU. Pokyny a doporučení EBA plní především konkretizační funkci závazného unijního ustanovení jsou vydávány s cílem vyjasnit obsah jednotlivých evropských pravidel. V ust. odst. 101 Pokynů EBA se uvádí:„ Za účelem posouzení schopnosti dlužníka plnit závazky vyplývající z úvěrové smlouvy by instituce a věřitelé měli uplatňovat vhodné metody a přístupy, což může zahrnovat modely, pokud jsou splněny tyto obecné pokyny. Výběr vhodné a přiměřené metody by měl záviset na úrovni rizika a na výši a druhu úvěru.“ (pozn.: k dodržování Pokynů EBA se zavázala ČNB coby národní regulátor). Výše uvedenému nasvědčuje i aktuální vývoj judikatury v předmětné problematice, např.: rozhodnutí NS ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020. V odůvodnění usnesení nalezneme odkazy na oba zmiňované rozsudky senátu č. 33, k nimž se dvacátý senát přihlásil. Současně však zdůraznil, že postup při posouzení úvěruschopnosti se liší„ případ od případu“ a postup poskytovatelů nelze„ paušalizovat“. Ačkoli v posuzovaném případu spotřebitel nedoložil poskytovateli své příjmy ani výdaje, dospěl soud k závěru, že poskytovatel při posuzování úvěruschopnosti postupoval s odbornou péčí, když doložil, že při ověřování majetkových poměrů vycházel i z jiných než spotřebitelem poskytnutých informací (z informací v katastru nemovitostí, insolvenčním rejstříku a Centrální evidenci exekucí). Rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen„ NS“) sp. zn. 33 ICdo 27/2021, kde NS konstatuje následující:„ Otázku namítané neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužnice (spotřebitelky) vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Jeho výklad § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. – obdobnou úpravu obsahovalo ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – konvenuje závěrům, k nimž dospěly Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žalobkyně se nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila jak z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice, tak z externí databáze. Výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje úvěrované byla absence důvodných pochybností o její schopnosti úvěr splácet.“ Toto rozhodnutí NS potvrdilo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. [číslo jednací] ([insolvenční spisová značka]), ve kterém byl vysloven závěr, že užití ekonomického modelu k nahrazení tvrzených výdajů (pokud nejsou vyšší než stanovené modelem) je v souladu s povinností ověřit úvěruschopnost věřitelem. Obdobně pak rozhodl o přípustnosti užití ekonomického modelu Vrchní soud v Praze i v rozhodnutí č. j. [číslo jednací] ([insolvenční spisová značka]), čímž potvrdil ustálenost své rozhodovací praxe).

2. Žalobkyně žalovanému dále poskytla na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně úvěr spolu s úroky ve výši 13,90 % ročně a poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Žalovaný své závazky nehradil řádně a včas. Žalovaný uhradil pouze částku 10 132 Kč. Výše nesplacené jistiny činí 19 134,50 Kč Žalobce uplatňuje na smluvním úroku sazbu do výše zákonného úroku z prodlení tedy sazbu ve výši 8,25 % ročně. Žalovaný na žádosti uvedl příjem ve výši 17 878 Kč. Dle výpisu z účtu žalovaného je patrné, že částka odpovídá průměrnému příjmu v měsících předcházejících úvěrové žádosti. Žalobkyně dále provedla lustraci insolvenčního rejstříku. Žalovaný na žádosti uvedl výdaje ve výši [částka] a nájemné ve výši [částka]. Žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na [částka]. Zároveň žalobkyně při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Tato hranice spolu s ekonomickým modelem stanovenými náklady stanovuje maximální částku z příjmu, kterou lze použít pro splácení úvěrů. Jinými slovy, klient musí vyhovět jak ukazateli splátkového zatížení, tak nákladům dle ekonomického modelu. Příjem nad tuto hranici splátkového zatížení je tedy příjmem využitelným k pokrytí životních nákladů klienta, které vychází z ekonomického modelu. V tomto případě činil ukazatel splátkového zatížení 43,20 % po poskytnutí úvěru. Žalovaný na žádosti uvedl splátky mimo žalobkyni ve výši [částka]. Žalobce dotazem do CCB a vlastních systémů zjistil, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: spotřební úvěr u žalobkyně se splátkou [částka], kreditní karta splátková mimo žalobkyni s limitem [částka] a s orientační splátkou [částka], kreditní karta splátková mimo žalobkyni s limitem [částka] a s orientační splátkou [částka]. Splátka nového úvěru činila [částka]. Nové splátkové zatížení tedy činilo [částka]. Příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů klientovi zbylo [částka] k pokrytí životních nákladů žalovaného. Žalobkyně schopnost úvěr splácet posuzovala z výpisu účtu žalovaného, dále provedla kontrolu platební morálky žalovaného v registrech BRKI, v registru exekucí a v insolvenčním rejstříku.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

5. Obsahem smlouvy o úvěru ze dne [datum] je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 237 681 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr včetně úroku ve výši 15,90 % měsíčně pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 4 223 Kč měsíčně splatnými vždy do 15. dne v měsíci (smlouva o úvěru ze dne [datum]).

6. Žalobkyně poukázala žalovanému dne [datum] částku 237 681 Kč. Žalovaný uhradil částku 55 071,63 Kč (podklady pro soudní řízení pro úvěr [číslo] ze dne [datum]).

7. Žalobkyně vyzvala dne [datum] žalovaného k úhradě částky 14 672 Kč do [datum] s tím, že jinak dojde k zesplatnění celého úvěru a bude požadována částka 246 896 Kč. Zároveň výzva obsahovala poučení, že dluh může být vymáhán soudní cestou (poslední výzva k úhradě dlužné částky ze dne [datum] a poštovní podací arch ze dne [datum]).

8. Žalobkyně vyzvala dne [datum] žalovaného k úhradě částky 253 183 Kč (rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne [datum]).

9. Žalobkyně vyzvala dne [datum] žalovaného k úhradě částky 290 726,42 Kč s tím, že jinak bude podána žaloba (výzva k zaplacení před podáním žaloby ze dne [datum] včetně dodejky a poštovní podací arch ze dne [datum]).

10. Obsahem smlouvy o úvěru ze dne [datum] je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr včetně úroku ve výši 13,90 % měsíčně, poplatku za vyřízení úvěru ve výši 200 Kč, pojistného ve výši 33 Kč měsíčně a poplatků dle sazebníku pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 352 Kč měsíčně splatných vždy do 15. dne v měsíci. Účastníci si sjednali, že úroky budou připisovány k jistině (smlouva o úvěru ze dne [datum] a ceník pro účelový úvěr).

11. Povinnost řádně hradit splátky byla v sazebníku utvrzena smluvní pokutou ve výši 300 Kč za každých 10 dní prodlení (ceník pro účelový úvěr).

12. Žalobkyně poukázala žalovanému dne [datum] částku 20 000 Kč. Žalovaný uhradil částku 10 132 Kč. Celkový úrok dosáhl částky 5 470,50 Kč (podklady pro soudní řízení ze dne pro úvěr [číslo] ze dne [datum]).

13. Žalobkyně vyzvala dne [datum] žalovaného k úhradě částky 2 022 Kč do [datum] s tím, že jinak dojde k zesplatnění celého úvěru a bude požadována částka 19 722 Kč. Zároveň výzva obsahovala poučení, že dluh může být vymáhán soudní cestou (poslední výzva k úhradě dlužné částky ze dne [datum] a poštovní podací arch ze dne [datum]).

14. Žalobkyně oznámila dne [datum] žalovanému, že nastala splatnost celého úvěru v celkové výši 20 165 Kč (rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne [datum] a poštovní podací arch ze dne [datum]).

15. Žalovaný by byl ze zůstatků na účtu schopen hradit splátky úvěru poskytnutého na základě smlouvy ze dne [datum] (výpisy z účtu na č. l. 35-65 spisu).

16. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

17. Obsahem smlouvy o úvěru ze dne [datum] je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 237 681 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr včetně úroku ve výši 15,90 % měsíčně pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 4 223 Kč měsíčně splatnými vždy do 15. dne v měsíci. Žalobkyně poukázala žalovanému dne [datum] částku 237 681 Kč. Žalovaný uhradil částku 55 071,63 Kč. Žalobkyně vyzvala dne [datum] žalovaného k úhradě částky 14 672 Kč do [datum] s tím, že jinak dojde k zesplatnění celého úvěru a bude požadována částka 246 896 Kč. Zároveň výzva obsahovala poučení, že dluh může být vymáhán soudní cestou. Žalobkyně vyzvala dne [datum] žalovaného k úhradě částky 253 183 Kč. Žalobkyně vyzvala dne [datum] žalovaného k úhradě částky 290 726,42 Kč s tím, že jinak bude podána žaloba. Obsahem smlouvy o úvěru ze dne [datum] je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr včetně úroku ve výši 13,90 % měsíčně, poplatku za vyřízení úvěru ve výši 200 Kč, pojistného ve výši 33 Kč měsíčně a poplatků dle sazebníku pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 352 Kč měsíčně splatných vždy do 15. dne v měsíci. Povinnost řádně hradit splátky byla v sazebníku utvrzena smluvní pokutou ve výši 300 Kč za každých 10 dní prodlení. Žalobkyně poukázala žalovanému dne [datum] částku 20 000 Kč. Žalovaný uhradil částku 10 132 Kč. Celkový úrok dosáhl částky 5 470,50 Kč. Žalobkyně vyzvala dne [datum] žalovaného k úhradě částky 2 022 Kč do [datum] s tím, že jinak dojde k zesplatnění celého úvěru a bude požadována částka 19 722 Kč. Zároveň výzva obsahovala poučení, že dluh může být vymáhán soudní cestou (poslední výzva k úhradě dlužné částky ze dne [datum] a poštovní podací arch ze dne [datum]). Žalobkyně oznámila dne [datum] žalovanému, že nastala splatnost celého úvěru v celkové výši 20 165 Kč. Žalovaný by byl ze zůstatků na účtu schopen hradit splátky úvěru poskytnutého na základě smlouvy ze dne [datum].

18. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku účinného ke dni uzavření smlouvy (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ z. s. ú.“).

19. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 1753 o. z. ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.

24. Podle 1806 o. z. úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno. Jedná-li se o pohledávku z protiprávního činu, lze úroky z úroků požadovat ode dne, kdy byla pohledávka uplatněna u soudu.

25. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

26. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

27. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

28. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

29. Podle § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

30. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

31. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. před poskytnutí úvěru ze smlouvy uzavřené dne [datum]. Příjmy žalovaného nebyly doloženy.

33. Soud nepoučil žalobkyni o povinnosti tvrdit a navrhnout důkazy k prokázání provedení kontroly úvěruschopnosti dle ust. § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen„ o. s. ř.”), neboť se žalobkyně z jednání omluvila. V § 118a o. s. ř. se upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srovnej BUREŠ, Jaroslav § 118a (Poučovací povinnost při jednání). In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav, DLOUHÁ, Eva, DOLEŽÍLEK, Jiří, FIALA, Roman, HORÁČEK, Roman, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, KRBEK, Pavel, KRČMÁŘ, Zdeněk, MAZANEC, Michal, NOVOTNÝ, Zdeněk, POLEDNE, Petr, PUTNA, Mojmír, SIMON, Pavel, ŠEBEK, Roman, ŠTENGLOVÁ, Ivana. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 831-832).

34. Ust. § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).

35. Ustanovení § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. nestanovují přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr.

36. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

37. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

38. Právní předchůdce žalobkyně neprokázal provedení kontroly úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru v souladu s požadavkem náležité péče. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru ze dne [datum] jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 o. z.), konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.).

39. Bez ohledu na výši poskytovaného úvěru lze po úvěrujícím objektivně žádat, aby si při posuzování solventnosti úvěrovaného zajistil alespoň základní obraz o jeho majetkové situaci, o jeho příjmech a výdajích, o počtu výživou závislých osob. V daném případě se navíc jednalo o úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 237 681 Kč. Nejednalo se o bagatelní úvěr, jak naznačovala žalobkyně odkazem na jí citovanou judikaturu. Žalovaný uváděl v žádosti nulové závazky. Žalobkyně zjistila lustracemi u jiných subjektů další úvěry žalovaného. Příjmy a výdaje žalovaného byly dle předložených výpisů z účtu téměř v rovnováze. Za těchto okolností zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet své závazky při dalším navýšení splátkového zatížení. Tyto skutečnosti nasvědčující neschopnosti žalovaného v budoucnu splácet své dluhy nelze ignorovat s odkazem na použití matematického modelu nahrazující zkoumání skutečných příjmů a výdajů žalovaného. Takový postup zjevně není v souladu s požadavkem náležité péče.

40. Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.) a soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 182 609,37 Kč (původní jistina ze smlouvy ze dne [datum] ve výši 237 681 Kč po zohlednění úhrad tvrzených žalobkyní ve výši 55 071,63 Kč) 68 029,15 Kč s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 250 638,52 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 250 638,52 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 68 029,15 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 68 029,15 Kč s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 250 638,52 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 250 638,52 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 68 029,15 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě ([datum]), ocitl se žalovaný s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení ode dne následujícího po splatnosti dle výzvy žalobkyně (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně části úroků z prodlení do data splatnosti soud žalobu rovněž zamítl s ohledem na skutečnost, že prodlení žalovaného nastalo teprve dnem následujícím po splatnosti ([datum]).

41. Po právní stránce soud věc dále posoudil jako občanskoprávní vztah plynoucí z platně uzavřené úvěrové smlouvy ze dne [datum] (§ 2395 o. z.). Z uvedené smlouvy byla úvěrující (žalobkyně) povinna poskytnout na požádání úvěrovanému (žalovanému) v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, čemuž souvztažně odpovídala povinnost úvěrovaného (žalovaného) poskytnuté peněžní prostředky, a to včetně úroků v ujednané výši (§ 2395 o. z.), vrátit sjednaným způsobem (§ 2399 o. z.). Uvedená povinnost byla žalovaným porušena a žalovaný se tak ocitl v prodlení (§ 1968 o. z.). V důsledku prodlení žalovaného nastala splatnost celého dluhu (§ 1931 o. z.). Za období prodlení pak žalovanému rovněž vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) z jistiny i splatného úroku (§ 1806 o. z.).

42. Pro případ porušení povinnosti žalovaného hradit splátky byla v sazebníku stanovena smluvní pokuta dle § 2048 o. z. (v sazebníku označeno jako náklady spojené s prodlením), když tato povinnost vzniká v souvislosti s prodlením žalovaného a jedná se dle obsahu o paušalizovanou náhradu škody vzniklou právě v souvislosti s prodlením žalované. Soud ujednání o smluvní pokutě shledal neúčinným dle ust. § 1753 o. z., neboť ustanovení obchodních podmínek upravující utvrzení dluhu nemohl žalovaný rozumně očekávat a nepřijala je výslovně. Soud dospěl k závěru, že v souladu s principem poctivosti ujednání zajišťující nebo utvrzující smluvenou povinnost (smluvní pokutu nebo jiné obdobně ustanovení) zásadně nemůže být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tedy listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11).

43. Pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě ve všeobecných podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015).

44. Soud zaregistroval i odlišný názor ohledně povahy poplatku za upomínku, dle kterého ve vztahu k poplatkům za upomínky není na místě aplikace závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, jež se týkají smluvních pokut (např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2017, č. j. 17 Co 343/2017-168). Soud se s tímto názorem neztotožňuje, neboť se dle jeho názoru jedná o paušalizovanou náhradu škody vzniklou v souvislosti s prodlením žalovaného, tedy o smluvní pokutu (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 32 Odo 852/2006). I kdyby však soud přistoupil na argumentaci odvolacího soudu ohledně povahy tohoto plnění jako úplaty, na platnost tohoto ustanovení by to nemělo žádný vliv, neboť Nejvyšší soud s takovýmito ujednáními ve své rozhodovací praxi nakládá stejně jako se smluvní pokutou.„ Ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel využil dispozitivní úpravu § 544 a násl. obč. zák. a tuto povinnost spotřebitele do adhézní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle § 55 odst. 2 obč. zák. Ze stejných důvodů je podle § 55 odst. 2 obč. zák. neplatné i ujednání o povinnosti spotřebitele hradit paušální náklady na zaslání písemné upomínky v případě porušení jeho povinností, když poskytovatel žádnou takovou povinnost v případě porušení jeho povinností nemá.“ (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 200/2013).

45. Vzhledem k tomu, že ujednání o smluvní pokutě bylo shledáno neúčinným, rozhodl soud o zamítnutí žaloby co do částky 900 Kč s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 900 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 900 Kč od [datum] do zaplacení (bod I. výroku).

46. Žalobkyně prokázala tvrzení obsažená v žalobě a ve zbytku uplatněný nárok ze smlouvy uzavřené dne [datum] z tvrzení žalobkyně vyplývá. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 18 234,50 Kč (jistina ve výši 20 000 Kč, úroky ve výši 5 470,50 Kč, poplatek za posouzení žádosti o úvěr ve výši 200 Kč, pojistné ve výši 726 Kč po zohlednění úhradě ve výši 10 132 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 234,50 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 18 234,50 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku).

47. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu (srovnej nález Ústavní soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) byla žalobkyni přiznána částka 219 155,98 Kč. Co do částky 137 724,44 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 538,58 Kč, přičemž tato částka představuje 22 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 10 639 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (sepis žaloby a dvou předžalobních výzev).

48. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu advokáta za sepis doplnění žaloby, neboť tvrzení obsažená v doplnění žaloby měla být obsažena přímo v žalobě tak, aby soud nemusel vyzývat k jejímu doplnění. Nejedná se tak o účelně vynaložené náklady.