33 C 26/2024

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Blažeje a přísedících Dany Valinské a Ljuby Vrátné ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 42 316 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 42 316 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 42 316 Kč od , datum, do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 14 569,32 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 42 316 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný byl na základě pracovní smlouvy ze dne , datum, zaměstnán u žalobkyně na pracovní pozici „, funkce, Dne , datum, dala žalobkyně žalovanému výpověď z pracovního poměru z důvodu dle § 52 písm. c) zákoníku práce. S ohledem na fakt, že důvodem pro ukončení pracovního poměru žalovaného bylo zrušení jím zastávané pracovní pozice, žalovaný se stal pro žalobkyni nadbytečným. Od uvedeného data nebyla žalobkyně schopna přidělovat žalovanému práci, a to až do uplynutí výpovědní doby, tj. do , datum, . Vzhledem ke zrušení pracovní pozice žalovaného a z toho vyplývající nadbytečnosti žalovaného, žalovaný od předání výpovědi do skončení pracovního poměru nevykonával pro žalobkyni žádnou práci z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele podle ust. § 208 zákoníku práce. Za měsíc , měsíc, , rok, tak žalovanému měla být vyplacena náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku žalovaného stanoveného podle § 351 a násl. zákoníku práce. Žalobkyně nesprávně vyměřila žalovanému náhradu mzdy za měsíc , měsíc, , rok, ve výši 140 556 Kč (184 755 Kč hrubého) a tato částka byla žalovanému následně vyplacena. Po výplatě uvedené náhrady mzdy za měsíc , měsíc, , rok, žalobkyně zjistila, že došlo k početní chybě při kalkulaci náhrady mzdy, kdy byl při výpočtu použit nesprávný průměr a správně měla být žalovanému vyplacena náhrada mzdy „pouze“ ve výši 98 240 Kč (125 066 Kč hrubého). Dne , datum, žalobkyně informovala žalovaného o početní chybě při určení náhrady mzdy za měsíc , měsíc, , rok, a zaslala žalovanému opravenou výplatní pásku za měsíc , měsíc, , rok, , kde již bylo kalkulováno se správně stanoveným průměrem a náhradou mzdy ve výši 98 240 Kč (125 066 Kč hrubého). Současně žalobkyně formou předžalobní výzvy ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. vyzvala žalovaného k vrácení rozdílu oproti původně vyplacené mzdě, tj. k vrácení částky 42 316 Kč, a to do sedmi pracovních dní od doručení uvedené výzvy. Dopisem ze dne , datum, žalovaný sdělil žalobkyni, že považuje vyplacenou mzdu za správnou a odmítá uvedenou část náhrady mzdy žalobkyni vrátit. Toto sdělení žalovaného považuje žalobkyně za účelové a nepravdivé. Žalovaný znal výši své měsíční mzdy a muselo mu tak být jasné, že došlo k omylu, když mu zaměstnavatel vyplatil náhradu mzdy za měsíc , měsíc, , rok, ve vyšší částce, než kterou by dostal, pokud by normálně konal práci. Žalobkyně má za to, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, přičemž nemůže být řeč o dobré víře žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud uvedenou část vyplacené náhrady mzdy žalobkyni nevrátil, požaduje žalobkyně zaplacení částky 42 316 Kč, včetně příslušenství představující zákonný úrok z prodlení z částky 42 316 Kč za období od , datum, do zaplacení. Žalobkyně si dovoluje doplnit, že po předání výpovědi pracovního poměru žalovaný dopisem ze dne , datum, žalobkyni sdělil, že s výpovědí nesouhlasí a považuje ji za neplatnou. Ačkoliv odmítnutí žalovaného vydat vybavení žalobkyni nesouvisí s tvrzenou neplatností výpovědi pracovního poměru, pro dokreslení celkového přístupu žalovaného a k jeho domnělým nárokům si žalobkyně dovoluje dále uvést požadavky žalovaného v souvislosti s ukončením jeho pracovního poměru. Před předáním výpovědi pracovního poměru žalobkyně nabídla žalovanému ukončit jeho pracovní poměr dohodou, přičemž žalovanému nabídla odstupné (jednorázový bonus) ve výši 888 240 Kč, tj. částku odpovídající desetinásobku průměrného měsíčního výdělku žalovaného, byť měl žalovaný v souvislosti s ukončením svého pracovního poměru s ohledem na výpovědní důvod a dobu trvání pracovního poměru nárok na odstupné pouze ve výši dle § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, tj. ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Tuto nabídku žalovaný nepřijal a po podání výpovědi ze strany žalobkyně žalovaný namítl neplatnost výpovědi. V rámci následujících mimosoudních jednání mezi účastníky žalovaný požadoval po žalobkyni poskytnutí odstupného odpovídající osmnáctinásobku průměrného měsíčního výdělku žalovaného. Žalobkyně má za to, že tento požadavek žalovaného výstižně ilustruje přístup žalovaného k jednání s žalobkyní a vypovídá o absurdních představách žalovaného ohledně jeho nároků a zásluh. ze strany žalobkyně nejednalo o zlý úmysl, ale o pouhý omyl nezkušeného účetního. V okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že došlo k chybnému výpočtu a vyplacení nesprávné částky vyrozuměla žalovaného o této skutečnosti a v rámci péče řádného hospodáře se domáhala vrácení bezdůvodného obohacení. Skutečnost, že se jedná o bezdůvodné obohacení vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně ze shrnutí praxe pod sp. zn. Cpj 34/74. Je sice pravda, že pan Jurečka má 20 let zkušeností, nicméně jako účetní nikoliv jako mzdový účetní, proto uváděl, že v tomto směru zkušenosti nemá. Jednatelé žalobkyně jsou cizinci a mají tak nulovou znalost českého práva. Již ze samotné skutečnosti, že žalovaný ověřoval výši svého mzdového nároku je zřejmé, že si musel být vědom, že mu bylo vyplaceno více než na kolik měl nárok. V rámci komunikace o smírném řešení věci navíc žalovaný uváděl, že si je vědom, že výpočet dle opravené výplatní pásky je správný. To, že si nikdo neztěžoval ještě neznamená, že k žádné chybě nedošlo, když ostatně i dle tvrzení žalovaného měl pan Jurečka uvádět, že si ani nevšimnul, že do výpočtu průměrného výdělku zahrnul náhradu mzdy za dovolenou, což je ostatní příjem, který se do výpočtu nezahrnuje2. Žalovaný v obraně uvedl, že nárok uplatněný žalobou neuznává, a to ani zčásti. Žalobkyně uplatňuje svou žalobou nárok na zaplacení částky ve výši 42 316 Kč s odůvodněním, že šlo o chybně uhrazenou část mzdy žalovanému, jakožto zaměstnanci žalobkyně, za měsíc , měsíc, , rok, , neboť jí žalobkyně žalovanému chybně vyměřila. Žalovaný uvádí, že má za to, že mzda byla vyplacena žalobkyní správně. Nadto uvádí, že žalovaný reagoval dne , datum, na předžalobní výzvu žalobkyně s dotazem, nechť předloží, v čem má spočívat údajná početní chyba mzdy. Na tento dotaz v přípise z , datum, však žalobkyně již nereagovala, nezaslala žalovanému žádný podklad, na jehož základě by bylo možno dospět k tomu, že došlo k chybně provedenému výpočtu mzdy. , právnická osoba, žalobkyně, společnost , právnická osoba, , však telefonicky žalovanému sdělil, že mzda byla vypočtena správně. Žalovaná dále uvádí, že má za to, že jde o šikanózní žalobu v rámci širšího sporu mezi žalobkyní a žalovaným. Žalovaný podal žalobu o neplatnost výpovědí danými mu žalobkyní – zaměstnavatelem. Je nutné odkázat na ustanovení § 331 zákoníku práce, ze kterého vyplývá, že zaměstnanec je povinen vrátit vyplacené částky pouze tehdy, pokud z okolností musel vědět, že mu tyto částky byly vyplaceny v nesprávné výši. K tomu uvádí, že se nejednalo o žádného nezkušeného účetního, ale účetní firma , právnická osoba, . Tato společnost zpracovává účetnictví pro žalobkyni více než 20 let. Konkrétně účastnictví zpracovává jednatel pan Jurečka. Žalovaný byl s jednatelem panem Jurečkou úzce v kontaktu a konktrétně zpracování mezd u žalobkyně probíhal tak, že podklady připravila žalobkyně, která je předala účetní firmě a následně zpracované mzdy byly ještě schvalovány přímo žalobkyní. Konkrétně za měsíc , měsíc, , rok, žalovaný obdržel na mzdě částku 177 921 Kč, včetně bonusů a náhrady za dovolenou a v měsíci , měsíc, , rok, pak částku 140 556 Kč. Součástí byla rovněž náhrada za dovolenou a prémie, které se odrazily v celkové výši průměrného výdělku. Žalovaný poté ještě kontroloval telefonicky u pana , jméno FO, , že se jednalo o správnou výši výpočtu a byl ze strany pana , jméno FO, ubezpečen, že výpočet je správně. Žalovaný je laik má střední vzdělání s maturitou a nemá zkušenosti se mzdovým účetnictvím. Byl ze strany účetního žalobkyně ubezpečen o správnosti výpočtů a nelze tak tvrdit, že nebyl v dobré víře. Za 6 let, co žalovaný pracoval u žalobkyně nedošlo k tomu, že by nějakému zaměstnanci byla mzda vyplacena v nesprávné výši. Žalovaný z titulu své pozice autorizoval platby do 50 000 Kč a byl tak v každodenním kontaktu s panem , jméno FO, a věděl by tak, pokud by došlo k opravě výplatních pásek u jiného zaměstnance Tvrzení žalobkyně jakožto nadnárodní společnosti, že nemá dostatečný personální aparát je zcela absurdní a účelové. Mezi účastníky probíhala náročná mediace, kde se řešil celý komplex otázek například spor o platnost výpovědi žalovaného, vydání věcí a způsob ukončení pracovního poměru. Nelze tak jednotlivé požadavky vytrhávat z kontextu. Podle původní výplatní pásky byly provedeny i odvody na sociální a zdravotní pojištění a sražená zálohová daň. Potvrzení o zdanitelných příjmech ze dne , datum, sice obsahovalo opravenou výši příjmu žalovaného, nicméně k vrácení srážek již nedošlo. Pokud by žalobkyně byla v tomto sporu úspěšná, zváží žalovaný započtení svého nároku z titulu nesprávných srážek ze mzdy ve výši cca 20 000 Kč. K tomu ještě doplňuje, že platby nad částku 50 000 Kč u žalobkyně schvalují jednatelé, museli si tedy být vědomi, že tato částka byla vyplacena a k výzvě vrácení bezdůvodného obohacení došlo teprve v , měsíc, , rok, tedy 2 měsíce po vyplacení částky v době, kdy se žalovaný již domáhal určení neplatnosti skončení pracovního poměru.

3. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

4. Žalobkyně dala dne , datum, žalovanému výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost (výpověď pracovní smlouvy z organizačních důvodů ze dne , datum, ).

5. Za měsíc , měsíc, , rok, byla hrubá mzda žalovaného ve výši 100 456 Kč při 152 odpracovaných hodinách (výplatní páska za , měsíc, , rok, ).

6. Za měsíc , měsíc, , rok, byla hrubá mzda žalovaného ve výši 105 984 Kč při 168 odpracovaných hodinách (výplatní páska za , měsíc, , rok, ).

7. Za měsíc , měsíc, , rok, byla základní hrubá mzda žalovaného ve výši 12 618 Kč při 20 odpracovaných hodinách. Žalovanému byly vyplaceny prémie ve výši 137 919 Kč (výplatní páska za , měsíc, , rok, ).

8. Za měsíc , měsíc, , rok, byla žalovanému náhrada mzdy ve výši 140 556 Kč při hrubé mzdě 184 788 Kč (výplatní páska za , měsíc, , rok, ).

9. Žalovaný ověřoval výši mzdy za , měsíc, , rok, u účetního pana , jméno FO, (nesporná tvrzení účastníků).

10. Následně žalobkyně zaslala žalovanému opravenou výplatní pásku za , měsíc, , rok, , na základě které měl mít žalovaný nárok pouze na částku 98 240 Kč při hrubé mzdě 125 066 Kč (opravená výplatní páska za , měsíc, , rok, ).

11. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení částky 42 316 Kč do 7 dnů od doručení předžalobní výzvy (ukončení pracovního poměru ze dne , datum, a obálka na č. l. 14 spisu).

12. Žalovaný v dopise ze dne , datum, nárok žalobkyně odmítl a vyzval žalobkyni, aby vysvětlila, v čem spatřuje nesprávnost výpočtu náhrady mzdy (vyjádření ze dne , datum, ).

13. Soud neprovedl pro nadbytečnost důkaz e-mailovou komunikací ze dne , datum, navrženou žalobkyní k prokázání průběhu mimosoudního jednání a dále k prokázání skutečnosti, že se žalovaný vyjádřil v tom směru, že opravený výpočet považuje za správný. Důvodem neprovedení těchto důkazů je nadbytečnost, když skutečnost, jak žalovaný přistupoval k mimosoudnímu jednání v jiném sporu účastníků nemá význam pro rozhodnutí ve věci samé. Stejně tak nemá význam pro rozhodnutí ve věci samé, zda žalovaný následně v rámci mimosoudního jednání prohlásil, že výpočet v opravené pásce požaduje za správný, když rozhodující je dobrá víra v okamžiku přijetí plnění od zaměstnavatele. Pokud teprve následně zaměstnanec zjistí, že obdržel vyplacené plnění neoprávněně, nezakládá takové dodatečné zjištění povinnost vyplacené prostředky vrátit. Pokračování v dokazování by tak bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

14. Na základě účastníky provedených důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

15. Žalobkyně dala dne , datum, žalovanému výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Za měsíc , měsíc, , rok, byla hrubá mzda žalovaného ve výši 100 456 Kč při 152 odpracovaných hodinách. Za měsíc , měsíc, , rok, byla hrubá mzda žalovaného ve výši 105 984 Kč při 168 odpracovaných hodinách. Za měsíc , měsíc, , rok, byla základní hrubá mzda žalovaného ve výši 12 618 Kč při 20 odpracovaných hodinách. Žalovanému byly vyplaceny prémie ve výši 137 919 Kč. Za měsíc , měsíc, , rok, byla žalovanému náhrada mzdy ve výši 140 556 Kč při hrubé mzdě 184 788 Kč. Žalovaný ověřoval výši mzdy za , měsíc, , rok, u účetního pana , jméno FO, . Následně žalobkyně zaslala žalovanému opravenou výplatní pásku za , měsíc, , rok, , na základě které měl mít žalovaný nárok pouze na částku 98 240 Kč při hrubé mzdě 125 066 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení částky 42 316 Kč do 7 dnů od doručení předžalobní výzvy. Žalovaný v dopise ze dne , datum, nárok žalobkyně odmítl a vyzval žalobkyni, aby vysvětlila, v čem spatřuje nesprávnost výpočtu náhrady mzdy.

16. Při právním posouzení věci soud vycházel z následujících zákonných ustanovení:

17. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.

18. Podle § 208 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „z. p.“) nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87).

19. Podle § 331 z. p. vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

20. Podle § 352 z. p. průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

21. Podle § 353 odst. 1 z. p. průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

22. Podle § 354 odst. 1 z. p. není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

23. Podle § 354 odst. 2 z. p. průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

24. Podle § 356 odst. 1 z. p. průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

25. Žalovanému náležela za dobu, po kterou mu žalobkyně nepřidělovala práci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku (§ 208 z. p.). Průměrný výdělek žalovaného soud zjistil z průměrného hodinové výdělku za měsíce , měsíc, , , měsíc, a , měsíc, , rok, a počtu odpracovaných hodin (§ 352, 353, 354 odst. 1, 2 a 356 z. p.) s tím, že roční prémie ve výši 137 919 Kč soud přičetl ve výši 1/12 ke každému měsíci. Průměrný hodinový výdělek ke dni , datum, činil 775,11 Kč {(100 456 + 137 919/12 + 105 984 + 137 919/12 + 12 618 + 137 919/12) / (152 + 168 + 20)}. Žalovanému vznikl nárok na náhradu mzdy za měsíc , měsíc, ve výši 131 243,20 Kč hrubého (průměrný hodinový výdělek 745,70 Kč násobený délkou týdenní pracovní doby 8 hodin a 22 představujícím počet pracovních dnů v měsíci , měsíc, , rok, ). Soud při tom počítal s variantou, že se jednalo o roční odměny, které se rozpočítávají na 12 měsíců v roce, tedy pro žalobkyní nejpříznivější variantou výpočtu. Pokud žalobkyně uvedla, že nárok žalovaného činil dle původní výplatní pásky 184 788 Kč hrubého a podle opraveného výpočtu 125 066 Kč, tak dle výpočtu soudu ani jeden z výpočtů žalobkyně není správný. Podle § 331 z. p. vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V dané věci soud uzavírá, že žalovaný nebyl v takovém postavení a neměl k dispozici takové informace, ze kterých by mohl dovodit, že mu byla vyplacena náhrada mzdy v nesprávné výši. Žalovaný nejednal v právní styku se žalobkyní nepoctivě, když naopak ještě ověřoval u externí účetní společnosti žalobkyně správnost výpočtu. Žalovaný se naopak spolehl na to, že externí účetní společnost vystupuje v pozici odborníka, čímž dává najevo, že je schopna jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním spojena. Jednala-li externí účetní společnost bez této odborné péče, jde to k její tíži (§ 5 odst. o. z.). Případné pochybení externí účetní společnosti nelze klást k tíži zaměstnance. V dnešní době není běžné výpočet mzdy kontrolovat složitými manuálními přepočty, když mzdové účtárny jsou vybaveny počítačovými programy, které mzdy zpracovávají. Po zaměstnanci, který navíc nemá vzdělání v oboru účetnictví, nelze spravedlivě požadovat, aby prohlédl pochybení profesionála. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaný u žalobkyně schvaloval platby zaměstnancům, když jeho úkolem pojmově nemohlo být kontrola správnosti výpočtu, ale pouze formální kontrola souladu zpracovaných podkladů a zadaných příkazů k platbě. Soud zdůrazňuje princip zvláštní zákonné ochrany zaměstnance jakožto slabší strany. Pro rozhodnutí soudu nebylo podstatné, jakým způsobem probíhalo mimosoudní jednání mezi účastníky v jiné věci. Pokud by snad žalovaný uplatňoval v jiné věci nárok na plnění, které mu nenáleží, nemá takové jednání zpětně vliv na dobrou víru žalovaného při přijetí plnění v této věci. Rovněž nevyloučí zpětně dobrou víru žalovaného ani jeho dodatečné zjištění, že výpočet nebyl správný a došlo k přeplatku. Nedostatek dobré víry či jednání v rozporu s principem poctivosti nelze dovodit ani ze skutečnosti, že se žalovaný dotazoval účetní společnosti, zda je výpočet správný. Konečně se soud neztotožnil ani s argumentací žalobkyně, že žalovanému musela být chyba výpočtu zřejmá, když obdržel více než je jeho standardní měsíční mzda, když i podle opraveného výpočtu žalobkyně měl žalovaný obdržet více než je jeho běžná mzda. Soud proto žalobu zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 14 569,32 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 42 316 Kč sestávající z částky 2 820 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 820 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (sepis vyjádření) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 2 820 Kč za další poradu s klientem přesahující jednu hodinu dle § 11 odst. 1 písm. c) a. t. dne , datum, a z částky 2 820 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne , datum, včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne , datum, náhrada 2 089,32 Kč za 180 ujetých km v částce 1 489,32 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t.