33 C 261/2024

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 11 988,90 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 519,95 Kč s úrokem v částce 1 753,16 Kč, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 9 642,32 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 143,79 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 519,95 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 468,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 468,95 Kč od , datum, do , datum, kapitalizovaným částkou 176,26 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 468,95 Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 988,90 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru, na jejímž základě jí žalobkyně poskytla úvěrový rámec ve výši 13 000 Kč. Žalovaná celkem vyčerpala částku 23 033,95 Kč a uhradila částku 16 565 Kč. Žalobkyně dále požaduje přiznat poplatky za pojištění ve výši 246,58 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 600 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč. Žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru. Žalobkyně informace poskytnuté žadateli o úvěr komplexně analyzuje a podrobuje porovnáním s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, který vyhodnocuje kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o spotřebitelský úvěr a je základním podkladem pro rozhodnutí, zda a za jakých podmínek spotřebiteli úvěr poskytnout. Žalobkyně prověřila výši závazků a platební morálku žalované z úvěrových registrů (BRKI, NRKI a SOLUS). Dále provedla žalobkyně lustraci insolvenčního rejstříku a Centrální evidence exekucí. Žalobkyně skóringovým modelem provedla zhodnocení úvěruschopnosti žalované z hlediska demografických a behaviorálních dat. Výdaje uvedené žalovanou byly porovnány s částkou životního minima a statistickými daty. Žalovaná uvedla příjem 17 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 27 000 Kč a výdaje ve výši 12 000 Kč měsíčně. Žalobkyně vycházela z normativních nákladů na bydlení ve výši 8 360 Kč, částky přestavující životní minimum domácnosti ve výši 8 510 Kč, výše splátek předchozích úvěrů ve výši 2 048 Kč a výše splátky schvalovaného úvěru ve výši 1 272 Kč. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčela, mohla by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Žalobkyně odkázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie ve věci C449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve věci 5868-16 ze dne 15. 11. 2017, Úřad pro ochranu spotřebitele proti H & M Hennes & Mauritz Sverige AB, kde bylo shledána dostatečná kontrola za pomocí kredit skóringu bez prokázání příjmu žadatele o úvěr. Obdobně Nejvyšší soud Litevské republiky v rozsudku ve věci A-408-858/2016 konstatoval, že nelze vytvořit závazný seznam informací, které mají být při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ověřovány. Žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 17 Co 152/2019, který uzavřel, že soud nemůže vzít za jediný přípustný pouze vlastní model posouzení úvěruschopnosti účastníka, vytvořený pouze na základě jím vybraných statistických dat, když zákon konkrétního metodiku posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nestanoví. Ochrana spotřebitele není absolutní a nemá chránit spotřebitelovu nedbalost, nezájem či lhostejnost při uzavírání smluv. Dle § 4 občanského zákoníku se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou opatrností a péčí. Tyto vlastnosti lze proto v právním styku důvodně očekávat. Ohledně preference platnosti právního jednání před neplatností pak žalobkyně odkázala na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 571/2006 a I. ÚS 625/2003). Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

2. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

3. Žalobkyně poskytla žalované dne , datum, úvěrový rámec ve výši 13 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit úrok ve výši 26,28 % ročně. Součástí smlouvy byly úvěrové podmínky žalobkyně (smlouva o revolvingovém úvěru ze dne , datum, a úvěrové podmínky společnosti , právnická osoba, . platné od , datum, ).

4. Žalovaná vyčerpala částku 23 033,95 Kč a uhradila částku 16 565 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad).

5. Žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí a registru SOLUS s negativním výsledkem (úvěrová zpráva a potvrzení o provedení ověření bonity klienta ze dne , datum, ).

6. Žalovaná nehradila dohodnuté splátky a žalobkyně proto vyzvala žalovanou dopisem ze dne , datum, k úhradě částky 13 144,36 Kč do , datum, s tím, že jinak může být dluh vymáhán soudní cestou (výzva ke splacení celého úvěru ze dne , datum, a poštovní podací arch ze dne , datum, ).

7. Žalobkyně dopisem ze dne , datum, vyzvala žalovanou k úhradě částky 13 271,85 Kč do , datum, (předžalobní výzva k plnění ze dne , datum, a poštovní podací arch ze dne , datum, ).

8. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

9. Žalobkyně poskytla žalované dne , datum, úvěrový rámec ve výši 13 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit úrok ve výši 26,28 % ročně. Součástí smlouvy byly úvěrové podmínky žalobkyně. Žalovaná vyčerpala částku 23 033,95 Kč a uhradila částku 16 565 Kč. Žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí a registru SOLUS s negativním výsledkem. Žalovaná nehradila dohodnuté splátky a žalobkyně proto vyzvala žalovanou dopisem ze dne , datum, k úhradě částky 13 144,36 Kč do , datum, s tím, že jinak může být dluh vymáhán soudní cestou. Žalobkyně dopisem ze dne , datum, vyzvala žalovanou k úhradě částky 13 271,85 Kč do , datum, .

10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

11. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. Příjmy žalované nebyly doloženy a ohledně výdajů vycházela žalobkyně pouze z údajů o životním minimu a normativních nákladech na bydlení. Na těchto závěrech soudu nemůže nic změnit ani prohlášení žalované ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C449/13, CA Consumer Finance SA).

20. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

21. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

22. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39, 36 ICm 4129/2015 (KSOS 36 INS 10674) jsou tak již soudní praxí překonány.

23. Argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve věci 5868-16 ze dne 15. 11. 2017 a rozsudkem Nejvyšší soud Litevské republiky ve věci A-408-858/2016 není přiléhavá. Směrnice je normou teleologickou, tedy stanoví pouze cíl, kterého má členský stát dosáhnout. V dané věci ochranu spotřebitele před nepřiměřeným zadlužováním. Volba prostředků k dosažení tohoto cíle je na členských státech Evropské unie. Pochopitelně se tak může lišit i judikatura členských států v závislosti na zvolené právní úpravě a specifikách právního řádu daného členského státu. Rozdíl je však i v předmětu řízení. Ve věci řešené švédským soudem se jednalo o správní soudnictví, konkrétně o přezkum pokuty udělené ve správním řízení. V dané věci se jedná o spor mezi soukromými subjekty. Skutkové okolnosti byly rovněž odlišné. Pokutovaná společnost poskytovala drobné úvěry svým zákazníkům ve formě odložených plateb na pořízení vlastního zboží. Jednalo se o drobné částky a za těchto okolností švédský soud uzavřel, že nelze spravedlivě trvat na prokázání příjmů zákazníky. Zkoumání úvěruschopnosti lze tak nahradit matematickými modely.

24. Argumentace rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 17 Co 152/2019 rovněž nezměnila závěry soudu ohledně neplatnosti Smlouvy, když i senát 17 Co ve své judikatuře požaduje pro platnost úvěrové smlouvy prokázání provedení kontroly příjmů žadatele o úvěr. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě odhadu či ekonomického modelu, aniž by žalovaného vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).

25. Obohacená (žalovaná) je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 6 468,95 Kč (jistinu 23 033,95 Kč po zohlednění úhrad ve výši 16 565 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 468,95 Kč od , datum, do , datum, kapitalizovaným částkou 176,26 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 468,95 Kč od , datum, do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 5 519,95 Kč s úrokem v částce 1 753,16 Kč, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 9 642,32 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 143,79 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 519,95 Kč od , datum, do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě (, datum, ), ocitla se žalovaná s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

26. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu (srovnej nález Ústavní soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) byla žalobkyni přiznána částka 7 085,85 Kč. Co do částky 8 552,73 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalované žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků.