33 C 269/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 11 502,48 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 002,48 Kč s úrokem z prodlení v částce 952,51 Kč, s úrokem v částce 1 249,29 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 873,69 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 373,69 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 7 873,69 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 500 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 11 502,48 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) uzavřela dne [datum] se žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na základě které byla žalovanému dočasně poskytnuta částka 9 000 Kč. Za poskytnutí zápůjčky byla sjednána částka 7 977 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 552 Kč, dále byl sjednán na straně 2 smlouvy úrok ve výši 28 % ročně, poplatek za zpracování a doručení ve výši 1 175 Kč a poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 5 250 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 283 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný sjednané splátky neplnil, když neuhradil ani první splátku. Pohledávka ze Smlouvy byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. Ke dni postoupení činila výše pohledávky částku 18 531,71 Kč. Žalobkyně požaduje zaplatit: jistinu ve výši 9 000 Kč, dlužný souhrnný poplatek ve výši 3 628,78 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 249,29 Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 952,51 Kč, úroky ve výši 28 % ročně z dlužné jistiny ve výši 7 873,69 Kč od [datum] do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny ve výši 7 873,69 Kč od [datum] do zaplacení. Nárok na smluvní úrok ve výši 28 % ročně plyne ze smluvního ujednání. Právní předchůdce žalobkyně ověřil úvěruschopnost žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče. Informace poskytnuté žalovaným byly zaznamenány do zákaznické karty ze dne [datum] a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno, že zákazník rovněž potvrzuje, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka. Z článku 11 smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdce žalobkyně před uzavřením Smlouvy poskytl, jsou úplné, správné a pravdivé. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, zejména, že je zaměstnán na částečný pracovní úvazek, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost, nemá další úvěry, dále s ohledem na výši jeho příjmu, a výši požadované půjčky dospěl právní předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet zápůjčku je dostatečná. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v zákaznické kartě. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně odkazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, které stanoví, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jedná se o principy, která zná již starší judikatura. Z těchto principů plyne, že není povinností jedné strany a priory nedůvěřovat druhé straně, ale naopak se vychází z presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] a tabulky umoření ze dne [datum] na č. l. 25 spisu soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne [datum] zápůjčku 9 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně v 60 týdenních splátkách po 283 Kč s tím, že poslední splátka byla sjednána ve výši 280 Kč, což představovalo částku 16 977 Kč, tvořenou jistinou 9 000 Kč a souhrnným poplatkem 7 977 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 7 dnů od data uzavření smlouvy. Výše smluvního úroku byla sjednána jako fixní ve výši 28 % za celou dobu trvání smlouvy.

3. Žalovaný uhradil částku 2 500 Kč (tabulka umoření ze dne [datum]).

4. Z přílohy [číslo] ke smlouvě o postoupení pohledávek a smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávek společnosti za žalovaným na žalobkyni.

5. Žalovanému bylo postoupení pohledávky společností [právnická osoba] oznámeno (oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], informace o zpracování osobních údajů ze dne [datum] a podací lístek ze dne [datum]).

6. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] a podacího lístku ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě částky 18 726,77 Kč do [datum].

7. Ze zákaznické karty ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný v zákaznické kartě uvedl celkový měsíční příjem ve výši 13 262 Kč a měsíční výdaje v souhrnné výši 9 693 Kč.

8. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

9. Na žalobkyni byla postoupena žalovaná pohledávka z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně. Žalovaný si při uzavření smlouvy převzal v hotovosti částku 9 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně zapůjčené prostředky v 60 týdenních splátkách po 283 Kč s tím, že poslední splátka byla sjednána ve výši 280 Kč, což představovalo částku 16 977 Kč, tvořenou jistinou 9 000 Kč a souhrnným poplatkem 7 977 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 7 dnů od data uzavření smlouvy. Výše smluvního úroku byla sjednána jako fixní ve výši 28 % za celou dobu trvání smlouvy. V zákaznické kartě ze dne [datum] žalovaný uvedl celkový měsíční příjem ve výši 13 262 Kč a měsíční výdaje ve výši 9 693 Kč. Použitelný příjem tak představoval částku 3 569 Kč.

10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ ZSÚ“).

11. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neprokázal provedení kontroly úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZSÚ. Právní předchůdce žalobkyně doložil pouze žalovaným vyplněnou zákaznickou kartu. Příjmy žalovaného nebyly doloženy. Právní předchůdce žalobkyně ani řádně nezkoumal výši výdajů žalovaného, když se spokojila tolika ze souhrnného odhadu, aniž by zkoumal strukturu výdajové strany rozpočtu žalovaného. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C 449/13, CA Consumer Finance SA). Soud se s ohledem na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie neztotožňuje se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicím v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, kde odvolací soud uzavřel, že postačuje potvrzení žalované v samotné smlouvě o předložení listin dokládající příjmy a výdaje. Takové potvrzení je z pohledu soudu neprůkazné, když soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat. Soud si tak nemůže učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalované před poskytnutím spotřebitelského úvěru. Z pohledu soudu uchování těchto listin nepředstavuje pro poskytovatele úvěru nepřiměřenou zátěž.

17. Ust. § 9 odst. 1 ZSÚ je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).

18. Ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ nestanovuje přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr.

19. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu 33 Cdo 201/2018-141 ze dne 20. 3. 2019). Žalobkyně nedoložila, že by právní předchůdce žalobkyně provedl v souladu s veřejnoprávním předpisem (ZSÚ) kontrolu úvěruschopnosti dle požadavku náležité péče. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Žalovaný si za této situace nemůže vybrat, zda ponechá právní jednání v platnosti. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

20. Je zcela zřejmé, že míra ochrany, kterou by spotřebiteli jakožto slabší straně zajišťovala relativní neplatnost, je výrazně nižší než v případě absolutní neplatnosti. Předně je zde problém informační asymetrie. Žalovaný by nejprve musel mít k dispozici informace, ze kterých by mohl dovodit, že poskytovatel úvěru porušil své povinnosti ohledně kontroly úvěruschopnosti. Dále by si musel být vědom skutečnosti, že mu zákon umožňuje vznést námitku relativní neplatnosti. A konečně by tuto námitku musel vznést v rámci promlčecí lhůty. Soud v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, kde právní věta zní:„ Při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.“ Soud v souladu s tímto výkladovým pravidlem interpretoval § 9 odst. 1 ZSÚ tak, že se jedná o neplatnost absolutní.

21. Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.) a soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni jistinu ve výši 6 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 500 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 5 002,48 Kč s úrokem z prodlení v částce 952,51 Kč, s úrokem v částce 1 249,29 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 873,69 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 373,69 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 7 873,69 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě ([datum]), ocitl se žalovaný s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.).

22. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu byla žalobkyni přiznána částka 7 603,84 Kč. Co do částky 17 096,57 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu. Procesně úspěšnému žalovanému totiž žádné náklady řízení nevznikly.