33 C 299/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 5 129,39 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 129,39 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10,68 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 80 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 38,71 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 5 129,39 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že účastníci dne [datum] uzavřeli účastnické smlouvy [číslo] to na čísla [číslo] a [číslo] Součástí smlouvy bylo rovněž ujednání o nájemní smlouvě na koncová zařízení: [zařízení] [anonymizováno] se sériovým číslem [číslo] a [číslo] [anonymizováno] se sériovým číslem [číslo]. Žalobkyně požaduje úhradu nájemného dle vyúčtování [číslo]. Dále žalobkyně požaduje přiznat smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za porušení povinnosti vrátit koncová zařízení po skončení nájemního vztahu.

2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o nájmu movité věci [název] [anonymizováno] se sériovým číslem [číslo] (dále jen„ 1. zařízení“) a [číslo] [anonymizováno] se sériovým číslem [číslo] (dále jen„ 2. zařízení“). V této smlouvě se žalovaný zavázal platit nájemné dle ceníku ve výši 30 Kč měsíčně za 1. zařízení a 50 Kč měsíčně za 2. zařízení. Žalovaný porušil smluvní povinnosti a za období od [datum] do [datum] nezaplatil nájemné v celkové výši 129,39 Kč. Povinnost vrátit pronajatá zařízení po skončení nájemního vztahu řádně a včas byla utvrzena smluvní pokutou ve výši 1 000 Kč a 4 000 Kč bez specifikace, která smluvní pokuta se vztahuje ke konkrétnímu zařízení.

5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah a aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Smlouvu účastníků ze dne [datum] soud posoudil jakožto platně uzavřenou smlouvu o nájmu (§ 2201 a násl. o. z.). Z této smlouvy byl pronajímatel (žalobkyně) povinen přenechat nájemci (žalovanému) pronajatou věc ve stavu způsobilém k užívání (§ 2205 o. z.), čemuž souvztažně odpovídá povinnost nájemce (žalovaného) platit nájemné podle smlouvy (§ 2217 odst. 1 o. z.). Žalobkyně své povinnosti splnila (předmět nájmu žalovanému předala), žalovaný však své povinnosti porušil a nájemné řádně neplatil. Dnem následujícím po dni splatnosti se proto žalovaný ocitl v prodlení (§ 1970 o. z.), přičemž žalobkyně od tohoto dne vzniklo právo požadovat úrok z prodlení ve výši stanovené dle zvláštního právního předpisu úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

6. Pro případ porušení povinnosti žalované hradit nájemné byla ve smlouvě stanovena smluvní pokuta dle § 2048 o. z. za nevrácení pronajatého zařízení řádně a včas ve výši 1 000 Kč a 4 000 Kč bez specifikace, která smluvní pokuta se vztahuje ke konkrétnímu zařízení.

7. K právnímu nároku na zaplacení smluvních pokut soud uvádí, že smyslem a účelem smluvní pokuty je utvrzení povinností, jež jsou obsahem závazků. Nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011). Smluvní pokuta je utvrzovací institut, který utvrzuje splnění určité smluvní povinnosti. Není-li určena konkrétní povinnost utvrzená smluvní pokutou, nelze pak posoudit její přiměřenost k porušení dané povinnosti. K takovému ujednání se proto nepřihlíží (§ 553 odst. 1 a 554 o. z.).

8. Vzhledem k tomu, že k ujednání o smluvní pokutě soud nepřihlížel pro jeho neurčitost, rozhodl soud o zamítnutí žaloby co do částky 5 000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku). Žalobkyni se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě a ohledně nároku na nájemné tak žaloba byla shledána důvodnou, soud proto s odkazem na citovaná zákonná ustanovení rozhodl tak, že co do částky 129,39 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl (bod II. výroku).

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť v převážné části procesně úspěšnému žalovanému (ohledně částky 5 000 Kč) náklady řízení nevznikly.