33 C 312/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 52 097,78 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 52 097,78 Kč s úrokem v částce 5 672,99 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52 097,78 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 50 786,78 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 52 097,78 Kč s příslušenstvím. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , jednající v České republice prostřednictvím , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), poskytl žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne , datum, , spotřebitelský úvěr formou revolvingového úvěru, a to až do výše 45 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala splácet čerpané prostředky spolu se sjednanými úroky a případně sjednaným pojištěním formou pravidelných měsíčních splátek, splatných vždy k 17. dni v měsíci, přičemž sjednaná úroková sazba činila 22,68 % ročně. Žalobkyně uplatňuje smluvní úrok ve výši 15 % ročně, odpovídající právním předpisům upravujícím spotřebitelské úvěry. Žalovaná své smluvní povinnosti neplnila řádně a včas, zejména se dostala do prodlení s úhradou více než dvou po sobě následujících splátek, případně jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Právní předchůdce žalobkyně proto využil svého smluvního práva a od smlouvy odstoupil, čímž došlo k zesplatnění celé dlužné částky. Odstoupení od smlouvy nabylo účinnosti dne , datum, . Ke dni zesplatnění činila dlužná částka celkem 52 097,78 Kč, z čehož: jistina úvěru činí 50 786,78 Kč, dlužné poplatky činí 1 311 Kč, kapitalizovaný neuhrazený smluvní úrok splatný ke dni zesplatnění činí 5 672,99 Kč. Ode dne následujícího po dni zesplatnění, tj. od , datum, , má žalobkyně nárok na: smluvní úrok ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 50 786,78 Kč až do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52 097,78 Kč, sestávající z dlužné jistiny a poplatků, rovněž až do zaplacení. Pohledávka z uvedené smlouvy byla následně platně postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek s účinností ke dni , datum, , přičemž postoupení bylo žalované řádně oznámeno. Žalovaná po postoupení pohledávky neuhradila na dluh ničeho. Právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, před uzavřením smlouvy posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Při tomto posouzení vycházel zejména z informací poskytnutých samotnou žalovanou v žádosti o poskytnutí úvěru, v níž žalovaná uvedla své osobní, rodinné, majetkové a pracovní poměry. Žalovaná ve smlouvě výslovně prohlásila, že poskytnuté údaje jsou úplné, přesné a pravdivé a že nezamlčela žádné skutečnosti významné pro posouzení své úvěruschopnosti. Z podkladů předložených žalovanou bylo zjištěno, že je zaměstnána, dosahuje pravidelného měsíčního příjmu a nemá vyživovací povinnost k dalším osobám. Právní předchůdce žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti zohlednil rovněž náklady žalované na bydlení a další pravidelné výdaje, přičemž tyto náklady byly kontrolovány s ohledem na minimální obvyklé náklady odpovídající typu bydlení a regionu místa bydliště žalované. Součástí posouzení byl rovněž výpočet minimálního disponibilního příjmu domácnosti, který zohledňuje běžné životní náklady. Právní předchůdce žalobkyně dále provedl kontrolu žalované v dostupných registrech, zejména v registru SOLUS, kde žalovaná nebyla vedena jako osoba se závazky po splatnosti, a současně byla prověřena v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, katastru nemovitostí a dalších veřejných evidencích. Příjem deklarovaný žalovanou byl ověřován s využitím interních kontrolních mechanismů, včetně porovnání s údaji odpovídajícími vykonávané profesi. Na základě souhrnného vyhodnocení všech získaných a ověřených informací dospěl právní předchůdce žalobkyně k závěru, že žalovaná je ke dni uzavření smlouvy schopna spotřebitelský úvěr splácet, a proto byla smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřena. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, která uvedla v zákaznické kartě. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčela, mohla by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně odkazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, které stanoví, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jedná se o principy, které zná již starší judikatura. Z těchto principů plyne, že není povinností jedné strany a priori nedůvěřovat druhé straně, ale naopak se vychází z presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta. Žalovaná vyčerpala částku 178 696,27 Kč a uhradila částku 189 685 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

2. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, a oznámení ze dne , datum, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná si dne , datum, sjednali revolvingový spotřebitelský úvěr s možností opakovaného čerpání finančních prostředků. Ke dni podpisu smlouvy byl žalované poskytnut aktuální úvěrový rámec ve výši 45 000 Kč, přičemž maximální úvěrový rámec mohl při splnění smluvních podmínek dosáhnout až 150 000 Kč. Výše a počet splátek se odvíjely od skutečně vyčerpané částky a od výše měsíčních úhrad žalované. Žalovaná byla povinna hradit pravidelnou minimální měsíční splátku ve výši nejméně 5 % dlužné částky, přičemž minimální výše splátky činila 500 Kč. Splatnost měsíčních splátek byla stanovena vždy ke 17. dni v měsíci, a to počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. Pro revolvingový úvěr byla sjednána základní roční úroková sazba ve výši 22,68 %, a to jako sazba pohyblivá. Se smlouvou byl dále spojen měsíční poplatek za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč.

3. Z výpisu z notářského zápisu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, a přílohy č. , hodnota, – seznamu pohledávek ze dne , datum, soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávek společnosti za žalovanou na žalobkyni.

4. Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno a oznámení o postoupení pohledávky zasláno (z podacího lístku ze dne , datum, a oznámení postoupení pohledávky ze dne , datum, ).

5. Z platební historie k úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaná vyčerpala částku 178 696,27 Kč a uhradila částku 189 685 Kč.

6. Z odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne , datum, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně dne , datum, odstoupil od úvěrové smlouvy č. , hodnota, a vyzval žalovanou k úhradě částky 178 450 Kč do , datum, .

7. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě ze dne , datum, a podacího lístku ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě žalované pohledávky do , datum, .

8. Z protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta na č. l. 27 spisu soud zjistil, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla měsíční příjem ve výši 13 000 Kč a měsíční výdaje v souhrnné výši 5 500 Kč (náklady na bydlení). Použitelný příjem tak představoval částku 7 500 Kč. Předpokládaná měsíční splátka činila 2 250 Kč.

9. Soud další důkazní návrhy účastníků neprovedl (informace o zpracování osobních údajů ze dne , datum, , dohoda o úplatě ze dne , datum, , produktové podmínky , právnická osoba, . pro revolvingové úvěry, ceník , právnická osoba, ., všeobecné obchodní podmínky , právnická osoba, .), jelikož nebyly způsobilé prokázat, že právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru provedl řádnou kontrolu úvěruschopnosti žalované. Pokračování v dokazování by tak bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

10. Soud zamítl návrh na stanovení lhůty k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ohledně doložení příjmu žalované před poskytnutím úvěru, když soud žalobkyni již před soudním jednáním o této povinnosti poučil. Žalobkyni tak byl poskytnut dostatečný prostor pro splnění procesních povinností.

11. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

12. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná si dne , datum, sjednali revolvingový spotřebitelský úvěr s možností opakovaného čerpání finančních prostředků. Ke dni podpisu smlouvy byl žalované poskytnut aktuální úvěrový rámec ve výši 45 000 Kč, přičemž maximální úvěrový rámec mohl při splnění smluvních podmínek dosáhnout až 150 000 Kč. Výše a počet splátek se odvíjely od skutečně vyčerpané částky a od výše měsíčních úhrad žalované. Žalovaná byla povinna hradit pravidelnou minimální měsíční splátku ve výši nejméně 5 % dlužné částky, přičemž minimální výše splátky činila 500 Kč. Splatnost měsíčních splátek byla stanovena vždy ke 17. dni v měsíci, a to počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. Pro revolvingový úvěr byla sjednána základní roční úroková sazba ve výši 22,68 %, a to jako sazba pohyblivá. Se smlouvou byl dále spojen měsíční poplatek za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno a oznámení o postoupení pohledávky zasláno. Žalovaná vyčerpala částku 178 696,27 Kč a uhradila částku 189 685 Kč. Právní předchůdce žalobkyně dne , datum, odstoupil od úvěrové smlouvy č. , hodnota, a vyzval žalovanou k úhradě částky 178 450 Kč do , datum, . Žalovaná byla vyzvána k úhradě žalované pohledávky do , datum, . Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla měsíční příjem ve výši 13 000 Kč a měsíční výdaje v souhrnné výši 5 500 Kč (náklady na bydlení). Použitelný příjem tak představoval částku 7 500 Kč. Předpokládaná měsíční splátka činila 2 250 Kč.

13. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do , datum, (dále jen „ZSÚ“).

14. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

15. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZSÚ. Žalobkyně doložila pouze žalovanou vyplněnou zákaznickou kartu. Příjmy žalované nebyly doloženy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalované ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C 449/13, CA Consumer Finance SA).

20. Ust. § 9 odst. 1 ZSÚ je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne , datum, , o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).

21. Ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ nestanovuje přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytovatel úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěr klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr.

22. Novela zákona o spotřebitelském úvěru provedená zákonem č. 43/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „novela“), s účinností od 25. 2. 2013 zavedla soukromoprávní sankci v případě porušení povinnosti věřitele stanovené § 9 odst. 1 ZSÚ. Jasný cíl zákonodárce lze vysledovat, když důvodová zpráva k této novele definovala jako jeden z největších problémů trhu se spotřebitelskými úvěry právě nedostatečné posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Přestože podle názoru předkladatele novely – Ministerstva financí bylo možné již ze znění zákona o spotřebitelském úvěru předcházejícího novele dovodit, že „v případě negativního výsledku posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nemá být úvěr poskytnut (opačné jednání je dle názoru předkladatele v rozporu s dobrými mravy), tento výklad neměl jednoznačnou oporu v normativním textu“. Cílem novely proto bylo posílit, resp. zdůraznit, princip zodpovědného úvěrování a zamezit případům, kdy věřitel předem počítá s možností, že dlužník s velkou pravděpodobností úvěr nesplatí.

23. Změna ustanovení § 9 ZSÚ spočívá ve spojení porušení povinnosti odborné péče na straně úvěrové instituce s neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, když zákonodárce doplnil do odstavce 1 tohoto ustanovení poslední větu: „věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“.

24. Důvodová zpráva k novele v části týkající se § 9 ZSÚ podává, že „věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, informace, o nichž je již věřiteli známa, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.“25. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 33 Cdo 201/2018-141). Žalobkyně nedoložila, že by právní předchůdce žalobkyně provedl v souladu s veřejnoprávním předpisem (ZSÚ) kontrolu úvěruschopnosti dle požadavku náležité péče. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Žalovaná si za této situace nemůže vybrat, zda ponechá právní jednání v platnosti. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

26. Je zcela zřejmé, že míra ochrany, kterou by spotřebiteli jakožto slabší straně zajišťovala relativní neplatnost, je výrazně nižší než v případě absolutní neplatnosti. Předně je zde problém informační asymetrie. Žalovaná by nejprve musela mít k dispozici informace, ze kterých by mohla dovodit, že poskytovatel úvěru porušil své povinnosti ohledně kontroly úvěruschopnosti. Dále by si musela být vědoma skutečnosti, že jí zákon umožňuje vznést námitku relativní neplatnosti. A konečně by tuto námitku musela vznést v rámci promlčecí lhůty. Soud v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, kde právní věta zní: „Při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.“ Soud v souladu s tímto výkladovým pravidlem interpretoval § 9 odst. 1 ZSÚ tak, že se jedná o neplatnost absolutní.

27. V daném případě žalobkyně neprokázala, že žalovaná doložila v žádosti o úvěr potvrzení o výši svých příjmů. Na základě takto kusých údajů nelze posoudit schopnost žalované splácet úvěr. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.), konkrétně jako plnění z neplatného právního jednání (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.). Žalovaná uhradila celkem 189 685 Kč, tedy více než kolik činila jistina (178 696,27 Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaná uhradila celou dlužnou jistinu, splnil svou povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni. Soud proto žalobu zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu. Procesně úspěšné žalované totiž žádné náklady řízení nevznikly.