33 C 314/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 79 846,10 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 1 504,90 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 441,85 Kč zastavuje.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 141,20 Kč s úrokem ve výši 10,25 % ročně z částky 45 000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 62 200 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 089,51 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 49 095 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 12 434,18 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 79 846,10 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného úvěru, který poskytla žalovanému společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) na základě smlouvy o úvěru [číslo]. Právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl úvěr ve výši 45 000 Kč, který si žalovaná převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku 89 100 Kč, tvořenou jistinou 45 000 Kč, úrokem ve výši 28 % z poskytnuté jistiny (12 600 Kč), poplatkem za správu úvěru ve výši 9 900 Kč a inkasním poplatkem ve výši 21 600 Kč v 18 měsíčních splátkách po 4 950 Kč. Žalovaná své závazky nehradila řádně a včas. V důsledku prodlení žalované právní předchůdce žalobkyně úvěr ke dni [datum] zesplatnil, čímž mu vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dluhu složeného z těchto dílčích nároků: jistina ve výši 45 000 Kč, úrok ve výši 4 095 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 3 542,50 Kč, poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 9 562,50 Kč. Vzhledem k tomu, že k úhradě nedošlo do [datum], úročí se neuhrazené jistina ve výši 45 000 Kč od [datum] úrokem ve výši 10,25 % ročně odpovídající výši úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami spotřebitelům na spotřebu se splatností 1-5 let ke dni uzavření smlouvy. Strany si sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky za každý den prodlení. Za období od [datum] do [datum] činila smluvní pokuta částku 16 141,20 Kč. Kapitalizovaný úrok z prodlení v zákonné výši z jednotlivých splátek v prodlení za období od [datum] do [datum] dosáhl souhrnné částky 1 089,51 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

2. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu zpět co do smluvní pokuty ve výši 1 504,90 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 441,85 Kč.

3. Žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Soud řízení částečně zastavil podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“ (bod I. výroku).

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] a předpisu splátek ke smlouvě o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, poskytl žalované dne [datum] úvěr ve výši 45 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úrokem ve výši 28 % z poskytnuté jistiny (12 600 Kč), poplatkem za správu úvěru ve výši 9 900 Kč a inkasním poplatkem ve výši 21 600 Kč v 18 měsíčních splátkách po 4 950 Kč. Strany si sjednaly ztrátu výhody splátek při prodlení s úhradou splátky. Povinnost žalované vrátit poskytnutý úvěr spolu s úplatou a úroky byla utvrzena smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a dále pak povinností žalované hradit úrok z prodlení i ze splatného úroku.

5. Ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum] a credit scoringu ze dne [datum] soud zjistil, že příjem žalované činil ke dni sjednání úvěru [částka] a výdaje [částka].

6. Z výpisů z účtu na č. l. 31, 32 spisu, dodatku k pracovní smlouvě ze dne [datum] a pracovní smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že příjmy žalované byly těmito listinami doloženy.

7. Z nájemní smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že měsíční výše nájemného hrazeného žalovanou činila [částka].

8. Z notářského zápisu sp. zn. NZ [číslo], oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], seznamu převedených smluv ze dne [datum], dodatku [číslo] ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne [datum], potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne [datum], oznámení o provedení příkazu k úhradě ze dne [datum], smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávky společnosti za žalovanou na žalobkyni.

9. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobkyně celkem částku 16 900 Kč.

10. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě ze dne [datum] a podacího lístku ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána žalobkyní k úhradě částky 87 984,86 Kč do [datum].

11. Soud má za prokázaný následující skutkový stav:

12. Na žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným ve výši 79 846,10 Kč z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně. Žalovaná si při uzavření smlouvy převzala v hotovosti částku 45 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku 45 000 Kč s úrokem ve výši 28 % z poskytnuté jistiny (12 600 Kč), poplatkem za správu úvěru ve výši 9 900 Kč a inkasním poplatkem ve výši 21 600 Kč v 18 měsíčních splátkách po 4 950 Kč. První splátka byla splatná do měsíce od data uzavření smlouvy. Povinnost žalované vrátit poskytnutý úvěr spolu s úplatou a úroky byla utvrzena smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a dále pak povinností žalované hradit úrok z prodlení i ze splatného úroku. Žalovaná před podáním žaloby uhradila částku 16 900 Kč. Strany si sjednaly ztrátu výhody splátek při prodlení s úhradou splátky. Právní předchůdce žalobkyně provedl před poskytnutí úvěru kontrolu úvěruschopnosti žalované. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k úhradě částky 87 984,86 Kč do [datum].

13. Při právním posouzení věci soud vycházel z následujících zákonných ustanovení:

14. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Podle 1806 o. z. úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno. Jedná-li se o pohledávku z protiprávního činu, lze úroky z úroků požadovat ode dne, kdy byla pohledávka uplatněna u soudu.

17. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle § 1931 o. z. bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 1813 občanského zákoníku má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

22. Podle § 1815 o. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

23. Podle § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z s. ú.“) uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

24. Po právní stránce soud věc posoudil jako občanskoprávní vztah plynoucí z platně uzavřené úvěrové smlouvy (§ 2395 o. z.). Z uvedené smlouvy byl úvěrující (právní předchůdce žalobkyně) povinen poskytnout na požádání úvěrované (žalované) v její prospěch peněžní prostředky do určité částky, čemuž souvztažně odpovídala povinnost úvěrované (žalované) poskytnuté peněžní prostředky, a to včetně úroků v ujednané výši (§ 2395 o. z.), vrátit sjednaným způsobem (§ 2399 o. z.). Uvedená povinnost byla žalovanou porušena a žalovaná se tak ocitla v prodlení (§ 1968 o. z.). V důsledku prodlení žalované nastala splatnost celého dluhu (§ 1931 o. z.). Za období prodlení pak žalované rovněž vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) z jistiny i splatného úroku (§ 1806 o. z.). Pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.).

25. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Stanoví § 122 odst. 2 z. s. ú. výslovně stanoví limit smluvní pokut tak, že nesmí přesáhnout 0,1 % denně z dlužné částky (jistiny).

26. Účastníci ve smlouvě sjednali základ pro výpočet smluvní pokuty nikoliv pouze z jistiny, ale též z příslušenství a celková roční výše smluvní pokuty převyšuje limity stanovené § 122 odst. z. s. ú. Za těchto okolností soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána ve zjevném rozporu se zákonem a zakládá v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. K ujednání o nepřiměřené smluvní pokutě soud proto nepřihlížel (§ 1813 a 1815 o. z.).

27. Čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS (dále jen„ Směrnice“), podle něhož zneužívající klauzule nejsou pro spotřebitele závazné, představuje kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje nastolit rovnost mezi těmito smluvními stranami (viz rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito, C -618/10, bod 40, a ze dne 21. 2. 2013, Banif Plus Bank, C -472/11, bod 20).

28. V zájmu zajištění ochrany zamýšlené směrnicí Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) opakovaně zdůraznil, že nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (viz zejména výše rozsudky SDEU ve věcech Banco Español de Crédito, bod 41, a Banif Plus Bank, bod 21).

29. Pokud má za tímto účelem soud k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, má povinnost posoudit z úřední moci zneužívající povahu klauzule spadající do působnosti směrnice a odstranit tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem (viz rozsudky SDEU ve věcech Banco Español de Crédito, bod 42, a Banif [příjmení] [příjmení], bod 22).

30. Role, která je unijním právem přiznána vnitrostátnímu soudu v předmětné oblasti, se proto neomezuje na pouhou možnost vyslovit se k případně zneužívající povaze určité klauzule, nýbrž zahrnuje i povinnost posoudit tuto otázku z úřední moci, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu (viz rozsudky SDEU ve věcech Banco Español de Crédito, bod 43, Banif Plus Bank, bod 23).

31. Úkolem vnitrostátních právních řádů členských států, aby na základě zásady jejich procesní autonomie upravily procesní podmínky opravných prostředků sloužících k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Tyto podmínky však nesmí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (v tomto smyslu viz rozsudky SDEU ve věcech Banco Español de Crédito, bod 46, Banif Plus Bank, bod 26).

32. SDEU kromě toho rozhodl, že vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana, kterou Směrnice zajišťuje spotřebitelům, musí být její článek 6 považován za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem, které soud musí nebo může uplatnit z úřední moci (viz rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecomunicaciones, C -40/08, Sb. rozh. s . I -9579, bod 52, a usnesení ze dne 16. 11. 2010, Pohotovost’, C -76/10, Sb. rozh. p I -11557, bod 50). Je třeba mít za to, že tato kvalifikace se vztahuje na všechna ustanovení Směrnice, která jsou nezbytná k dosažení cíle sledovaného uvedeným článkem 6.

33. SDEU uvedené ustanovení vyložil v tom smyslu, že vnitrostátní soud musí vyvodit veškeré důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají ze zjištění zneužívající povahy dotčené klauzule, aby se ujistil, že tato klauzule není pro spotřebitele závazná (výše uvedené rozsudky Banco Español de Crédito, bod 63, a Banif Plus Bank, bod 27). V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že pokud vnitrostátní soud považuje klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (viz rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, Sb. rozh. s . I -4713, bod 35).

34. Z uvedené judikatury vyplývá, že plná účinnost ochrany stanovené Směrnicí vyžaduje, aby vnitrostátní soud, který z úřední moci určil zneužívající povahu klauzule, mohl z tohoto určení vyvodit veškeré důsledky, aniž by čekal, až spotřebitel, který je informován o svých právech, navrhne zrušení uvedené klauzule (výše uvedený rozsudek Banif Plus Bank, body 28 a 36).

35. Příloha Směrnice v bodě 1 písm. e) uvádí, že mezi klauzule, které lze prohlásit za zneužívající ve smyslu čl. 3 odst. 3 Směrnice, patří klauzule, jejichž cílem nebo následkem je uložit spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že i když obsah dotčené přílohy nemůže automaticky a sám o sobě určit zneužívající povahu sporné klauzule, představuje nicméně zásadní prvek, na kterém může příslušný soud založit své posouzení zneužívající povahy uvedené klauzule (rozsudek SDEU ze dne 26. 4. 2012, Invitel, C -472/10, bod 26).

36. SDEU ze znění uvedeného čl. 6 odst. 1 vyvodil, že vnitrostátní soudy mají povinnost neuplatnit zneužívající klauzuli, aby tak nebyla vůči spotřebiteli závazná, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. Vyjma zrušení zneužívajících klauzulí totiž musí tato smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná (výše uvedený rozsudek Banco Español de Crédito, bod 65).

37. Pokud by přitom vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takových smlouvách, splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 Směrnice by mohlo být ohroženo, jelikož by došlo k oslabení odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívajícího v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní (výše uvedený rozsudek Banco Español de Crédito, body 66 až 69).

38. Z toho vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Směrnice nelze vykládat v tom smyslu, že umožňuje vnitrostátnímu soudu snížit smluvní pokutu uloženou spotřebiteli nebo ustanovení s obdobným účinkem namísto vyloučení použití celé dotčené klauzule ve vztahu k uvedenému spotřebiteli, pokud určí zneužívající povahu klauzule obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem. Čl. 6 odst. 1 Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje vnitrostátnímu soudu, pokud určí zneužívající povahu klauzule o smluvní pokutě nebo ustanovení s obdobným účinkem ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, omezit se na snížení částky pokuty uložené podle uvedené klauzule spotřebiteli, jak to umožňuje vnitrostátní právo, nýbrž mu ukládá, aby bez dalšího vyloučil použití této klauzule vůči spotřebiteli (rozsudek SDEU ze dne 30. 5. 2013, Brusse, C -488/11, bod 59 a 60).

39. Soud dospěl k závěru, že úrok byl sjednán fixní částkou ve výši 12 600 Kč. Žalobkyně nemůže proto požadovat úrok nad rámec sjednané souhrnné fixní částky.

40. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu (srovnej nález Ústavní soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) byla žalobkyni přiznána částka 73 283,37 Kč. Co do částky 28 477,23 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 434,18 Kč, přičemž tato částka představuje 44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72 % a úspěchu žalované v rozsahu 28 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 031 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 79 846,10 Kč sestávající z částky 4 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 150 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 4 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 4 300 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] a z částky 4 300 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 850 Kč ve výši 4 378,50 Kč.

41. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu advokáta za sepis doplnění žaloby, neboť tvrzení obsažená v doplnění žaloby měla být obsažena přímo v žalobě tak, aby soud nemusel vyzývat k jejímu doplnění. Nejedná se tak o účelně vynaložené náklady.

42. Soud předžalobní výzvu ze dne [datum] nepovažuje za úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) a. t., neboť výzva neobsahuje právní posouzení, když žalobkyně ve výzvě necituje konkrétní ustanovení právního předpisu s vazbou na požadované nároky (jistina, úroky, úroky z prodlení). Za tohoto stavu soud považuje tento úkon za jednoduchou výzvu k plnění ve smyslu § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb., za níž přísluší mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny.