33 C 324/2020

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 2 970 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se do částky 867,17 Kč s úrokem z prodlení v částce 340,10 Kč, s úrokem v částce 1 120,80 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 102,83 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem ve výši 19,7 % ročně z částky 2 102,83 Kč od [datum] do zaplacení zastavuje.

II. Žaloba o zaplacení částky 2 102,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 102,83 Kč od [datum] se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 970 Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí žaloby). Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně) uzavřela dne [datum] s paní [jméno] [jméno] [celé jméno původní účastnice], nar. dne [datum] (dále jen„ právní předchůdkyně žalovaného“) smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na základě které byla právní předchůdkyni žalovaného dočasně poskytnuta částka 48 000 Kč. Za poskytnutí zápůjčky byla sjednána částka 49 770 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 10 377 Kč, dále byl sjednán v č. l. 4 smluvních podmínek úrok ve výši 19,70 % ročně, poplatek za administrativní činnost ve výši 12 115 Kč a poplatek za hotovostní režim splátek ve výši 27 278 Kč. Celkovou dlužnou částku se právní předchůdkyně žalovaného ve Smlouvě zavázala uhradit v hotovosti ve 100 týdenních splátkách po 978 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na [datum]. Právní předchůdkyně žalovaného sjednané splátky neplnila. Poslední splátka byla ze strany právní předchůdkyně žalovaného uhrazena dne [datum]. Již ze Smlouvy plynula povinnost úhrady celého dluhu do [datum]. Pohledávka ze Smlouvy byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. Ke dni postoupení činila výše pohledávky částku 2 970 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdce žalobkyně ověřil úvěruschopnost právní předchůdkyně žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče. Informace poskytnuté právní předchůdkyní žalovaného byly zaznamenány do zákaznické karty. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno, že zákazník rovněž potvrzuje, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka. Z článku 13 smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti právní předchůdkyně žalovaného zápůjčku splácet, které právní předchůdkyně žalovaného právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením Smlouvy poskytla, jsou úplné, správné a pravdivé. S ohledem na informace, které právní předchůdkyně žalovaného uvedla, dospěl právní předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost právní předchůdkyně žalované splácet zápůjčku je dostatečná. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení právní předchůdkyně žalovaného, které uvedla v zákaznické kartě. Pokud by právní předchůdkyně žalovaného uvedla nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčela, mohla by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně odkazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, které stanoví, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jedná se o principy, která zná již starší judikatura. Z těchto principů plyne, že není povinností jedné strany a priory nedůvěřovat druhé straně, ale naopak se vychází z presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta. Žalovaný v žalobě uplatněný nárok uznal, nicméně s ohledem na skutečnost, že se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, je žalobkyně připravena souhlasit s úhradou žalované pohledávky ve splátkách po 300 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že se momentálně nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Nemá žádný příjmy a je nezaměstnaný. Dlužnou částku by mohl splácet. Je ochoten přistoupit k uzavření dohody o mimosoudním vyřešení věci.

3. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 867,17 Kč s úrokem z prodlení v částce 340,10 Kč, s úrokem v částce 1 120,80 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 102,83 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem ve výši 19,7 % ročně z částky 2 102,83 Kč od [datum] do zaplacení.

4. Žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Soud řízení částečně zastavil podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.” (bod I. výroku).

5. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

6. Na žalobkyni byla postoupena žalovaná pohledávka z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], uzavřené mezi právní předchůdkyní žalovaného a právním předchůdcem žalobkyně. Právní předchůdkyně žalovaného si při uzavření smlouvy převzala v hotovosti částku 48 000 Kč. Právní předchůdkyně žalovaného se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně zapůjčené prostředky ve 100 týdenních splátkách po 978 Kč s tím, že poslední splátka byla sjednána ve výši 948 Kč, což představovalo částku 97 770 Kč, tvořenou jistinou 48 000 Kč a souhrnným poplatkem 49 770 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 7 dnů od data uzavření smlouvy. Právní předchůdkyně žalovaného uhradila celkem částku 94 800 Kč.

7. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ ZSÚ“).

8. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZSÚ. Příjmy právní předchůdkyně žalovaného nebyly doloženy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení právní předchůdkyně žalovaného ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C 449/13, CA Consumer Finance SA).

12. Ust. § 9 odst. 1 ZSÚ je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).

13. Ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ nestanovuje přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr.

14. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem. Žalobkyně nedoložila, že by právní předchůdce žalobkyně provedl v souladu s veřejnoprávním předpisem (ZSÚ) kontrolu úvěruschopnosti dle požadavku náležité péče. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

15. Je zcela zřejmé, že míra ochrany, kterou by spotřebiteli jakožto slabší straně zajišťovala relativní neplatnost, je výrazně nižší než v případě absolutní neplatnosti. Předně je zde problém informační asymetrie. Žalovaný by nejprve musel mít k dispozici informace, ze kterých by mohl dovodit, že poskytovatel úvěru porušil své povinnosti ohledně kontroly úvěruschopnosti. Dále by si musel být vědom skutečnosti, že mu zákon umožňuje vznést námitku relativní neplatnosti. A konečně by tuto námitku musel vznést v rámci promlčecí lhůty. Soud v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, kde právní věta zní:„ Při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.“ Soud v souladu s tímto výkladovým pravidlem interpretoval § 9 odst. 1 ZSÚ tak, že se jedná o neplatnost absolutní.

16. Soud vyjádření žalovaného, že by dlužnou částku mohl splácet a je ochoten přistoupit k uzavření dohody o mimosoudním vyřešení věci, neposoudil jako uznání v žalobě uplatněného nároku. Žalovaný pouze deklaroval ochotu jednat o smírném řešení věci. Takové vyjádření nelze považovat dle obsahu za uznání uplatněného nároku. Podmínkou vydání rozsudku pro uznání je dále skutečnost, že uznávaný nárok není v rozporu s kogentním předpisy (§ 153a odst. 2 a 99 odst. 2 o. s. ř.). Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek. Za těchto okolností nemohl soud rozhodnout rozsudkem pro uznání.

17. V daném případě žalobkyně neprokázala, že právní předchůdkyně žalovaného doložila v žádosti o úvěr potvrzení o výši svých příjmů. Na základě takto kusých údajů nelze posoudit schopnost právní předchůdkyně žalovaného splácet úvěr. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.), konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.). Právní předchůdkyně žalovaného uhradila celkem 94 800 Kč, tedy více než kolik činila jistina. Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalovaného uhradila celou dlužnou jistinu, splnila svou povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni. Soud proto žalobu zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (sepis vyjádření k žalobě).