33 C 346/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 17 251 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 251 Kč s úrokem z prodlení v částce 2 810,96 Kč, s úrokem v částce 6 787,14 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem ve výši 20,1 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 17 251 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně) uzavřel dne [datum] se žalovaným smlouvu o půjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na základě které byla žalovanému dočasně poskytnuta částka 10 000 Kč. Za poskytnutí půjčky byla sjednána částka 7 251 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 954 Kč, dále byl sjednán v č. l. 3 smluvních podmínek úrok ve výši 20,108 % ročně, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a poplatek za hotovostní režim splátek ve výši 4 697 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 384 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný sjednané splátky neplnil. Pohledávka ze Smlouvy byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. Ke dni postoupení činila výše pohledávky částku 17 251 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně požaduje zaplatit: jistinu ve výši 10 00 Kč, dlužný souhrnný poplatek ve výši 7 251 Kč, kapitalizované úroky ve výši 6 787,14 Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 2 810,96 Kč, úroky ve výši 20,1 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč od [datum] do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 7,5 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč od [datum] do zaplacení. Právní předchůdce žalobkyně ověřil úvěruschopnost žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče. Informace poskytnuté žalovaným byly zaznamenány do zákaznické karty ze dne [datum] a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno, že zákazník rovněž potvrzuje, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka. Z článku 12 smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdce žalobkyně před uzavřením Smlouvy poskytl, jsou úplné, správné a pravdivé. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, dospěl právní předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet půjčku je dostatečná. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v zákaznické kartě. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohla by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně odkazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, které stanoví, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jedná se o principy, která zná již starší judikatura. Z těchto principů plyne, že není povinností jedné strany a priory nedůvěřovat druhé straně, ale naopak se vychází z presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, poskytl žalovanému dne [datum] půjčku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně v 45 týdenních splátkách po 384 Kč s tím, že poslední splátka byla sjednána ve výši 355 Kč, což představovalo částku 17 251 Kč, tvořenou jistinou 10 000 Kč a souhrnným poplatkem 7 251 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 7 dnů od data uzavření smlouvy.

3. Ze smluvních podmínek, které nejsou účastníky podepsány, soud zjistil bližší úpravu práv mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Z článku 3 smluvních podmínek soud konkrétně zjistil, že výše smluvního úroku je sjednána jako fixní ve výši 20,108 % za celou dobu trvání Smlouvy.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávek společnosti za žalovanou na žalobkyni.

5. Žalovanému bylo postoupení pohledávky společností [právnická osoba] oznámeno (oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a poštovní podací arch ze dne [datum]).

6. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] a podacího lístku ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě žalované pohledávky do [datum].

7. Ze zákaznické karty ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný v zákaznické kartě uvedl celkový měsíční příjem ve výši [částka] a měsíční výdaje v souhrnné výši [částka]. Použitelný příjem tak představoval částku [částka].

8. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

9. Na žalobkyni byla postoupena žalovaná pohledávka z titulu smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně. Žalovaný si při uzavření smlouvy převzal v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku 10 000 Kč v 45 týdenních splátkách po 384 Kč s tím, že poslední splátka byla sjednána ve výši 355 Kč, což představovalo částku 17 251 Kč, tvořenou jistinou 10 000 Kč a souhrnným poplatkem 7 251 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 7 dnů od data uzavření smlouvy.

10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen„ obč. zák.“) a dále pak zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 24. 2. 2013 (dále jen„ ZSÚ“).

11. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

12. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

13. Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

14. Podle § 451 odstavce 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

15. Podle § 451 odstavce 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

16. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

17. Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.

18. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZSÚ. Žalobkyně doložila pouze žalovaným vyplněnou zákaznickou kartu. Příjmy žalovaného nebyly doloženy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C 449/13, CA Consumer Finance SA). Soud se s ohledem na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie neztotožňuje se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicím v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, kde odvolací soud uzavřel, že postačuje potvrzení žalovaného v samotné smlouvě o předložení listin dokládající příjmy a výdaje. Takové potvrzení je z pohledu soudu neprůkazné, když soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat. Soud si tak nemůže učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru. Z pohledu soudu uchování těchto listin nepředstavuje pro poskytovatele úvěru nepřiměřenou zátěž.

19. Ust. § 9 odst. 1 ZSÚ je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama osobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 39 a § 40a a contrario obč. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Žalobkyně nedoložila, že by právní předchůdce žalobkyně provedl v souladu s veřejnoprávním předpisem (ZSÚ) kontrolu úvěruschopnosti dle požadavku náležité péče. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

21. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by žalovaný doložil v žádosti o úvěr výši svých příjmů. Na základě takto ničím nepodložených údajů nelze posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), konkrétně jako plnění z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 obč. zák.).

22. Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 451 odst. 1 obč. zák.) a soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 7 251 Kč s úrokem z prodlení v částce 2 810,96 Kč, s úrokem v částce 6 787,14 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem ve výši 20,1 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě ([datum]), ocitl se žalovaný s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 517 odst. 2 obč. zák. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 524 obč. zák.).

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu. Procesně úspěšnému žalovanému totiž žádné náklady řízení nevznikly.