33 C 385/2020

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 31 360,85 Kč s příslušenstvím, rozsudkem pro zmeškání

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 360,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 31 360,85 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 087,38 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ust. § 153b a § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“ 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu neoprávněného odběru elektřiny za období od [datum] do [datum].

3. Ve věci bylo soudem nařízeno jednání na den [datum]. Žalovanému bylo dne [datum] doručeno do vlastních rukou předvolání na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o. s. ř. (tj. adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu) a byl poučen o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání. Žalobkyně, resp. zástupce žalobkyně, který se k jednání dostavil, navrhl, aby soud ve věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání.

4. Žalovaný se k uvedenému jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto vyšel z tvrzení uvedených v žalobě jako z tvrzení nesporných a na jejich základě rozhodl v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení § 153b odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro zmeškání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro zmeškání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 z. ř. s.); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. např. § 13 z. ř. s. ve spojení s § 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6). Konečně rozsudek pro zmeškání nelze vydat dle § 153b odst. 3 o. s. ř. tam, kde by takovým rozsudkem došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, jinými slovy, kde by se jednalo o tzv. konstitutivní rozhodnutí.

5. V posuzované věci se jedná o spor z titulu neoprávněného odběru elektřiny.

6. Soud věc po právní stránce posoudil podle § 51 odst. 1 písmene a) zákona č. 458/2000 Sb. ve spojení s § 9 vyhlášky č. 82/2011 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2020. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Nejedná se o konstitutivní rozhodnutí, ale soud právně závazným způsobem deklaruje povinnosti žalovaného, jež mu vnikly z uvedeného titulu.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 087,38 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 255 Kč, v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada 1 032,38 Kč za 190 ujetých km (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 3,8 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t. a dále nákladů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 odst. 3 o. s. ř. dle § 2 odst. 1, 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Náhrada nákladů řízení činí 100 Kč za úkony učiněné do podání žaloby (sepis žaloby a předžalobní výzvy) a 300 Kč za úkony učiněné po podání žaloby (příprava a účast na jednání), celkem tedy 800 Kč (2x 100 Kč a 2x 300 Kč).

8. Náhradu nákladů nezastoupeného účastníka za úkony před podáním žaloby soud určil podle dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť (jak je mu známo z úřední činnosti) žalobkyně svůj nárok v této věci uplatnila návrhem podaným na ustáleném vzoru použitém opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (tzv. formulářovou žalobou), přičemž předmětem řízení je peněžité plnění (výše peněžitého plnění bez příslušenství) nepřevyšující 50 000 Kč. Prakticky totožnými návrhy totiž žalobkyně u zdejšího soudu uplatnila nároky v dalších věcech (například ve věcech vedených pod spisovými značkami 8 C 340/2021, 76 C 155/2021 a 34 C 287/2021); a lze důvodně předpokládat, že stejně postupuje i u jiných okresních soudů.

9. Skutečnost, že jde o spor o náhradu škody z neoprávněného odběru elektrické energie, sama o sobě nevylučuje závěr, že žaloba byla podána ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky na„ ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech“, což ostatně vyplývá z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 17 Co 281/2016, zařazené k publikaci do sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, shodně též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 9 Co 10/2019-57.