33 C 390/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 13 945,80 Kč, rozsudkem pro uznání

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 945,80 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 623,60 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”).

2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku z titulu nedoplatku kupní ceny zařízení [název] [anonymizována tři slova] ve výši 7 200 Kč, doúčtování slevy za dvě zařízení [název] [anonymizována dvě slova] [rok] [příjmení] ve výši 6 000 Kč (2x 3 000 Kč) a poplatků za služby třetích stran za období od [datum] do [datum] v souhrnné výši 1 322 Kč.

3. Na soudním jednání konaném dne [datum] žalovaná nárok žalobkyně v celém rozsahu uznala.

4. S ohledem na shora uvedené rozhodl soud ve věci rozsudkem pro uznání dle ust. § 153a odst. 1 o. s. ř., neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír ve smyslu ust. § 99 odst. 1 o. s. ř. a nárok uplatněný žalobou není v rozporu s hmotným právem. Podle ustanovení § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 z. ř. s.); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s § 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6).

5. V posuzované věci se jedná o spor z titulu nezaplacené kupní ceny a služeb třetích stran. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír.

6. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací (dále jen„ smlouva“) dle § 63 zákona č. 127/2005 Sb., zákon o elektronických komunikacích, jejíž nedílnou součástí byly mj. všeobecné podmínky žalobkyně pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací (§ 1751 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Nedílnou součástí uzavřené smlouvy bylo rovněž ujednání o koupi koncových zařízení, jež soud po právní stránce posoudil tak, že mezi účastníky řízení byla platně uzavřena smlouva o koupi movitých věcí (§ 2079 a násl. a § 2085 a násl. o. z.). Z této smlouvy vzniklo prodávající (žalobkyni) povinnost předmět koupě kupující (žalované) odevzdat (§ 2087 o. z.), čemuž souvztažně odpovídá povinnost kupující (žalované) předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávající (žalobkyni) dohodnutou cenu (§ 2118 o. z.). Žalobkyně sjednané zboží řádně odevzdala. Na kupní cenu koncových zařízení byla poskytnuta sleva ve výši 3 000 Kč za každé zařízení, která byla podmíněna trváním účastnické smlouvy po dobu 24 měsíců. Jinými slovy povinnost odebírat služby dle výše uvedené smlouvy byla utvrzena smluvní pokutou ve výši poskytnuté slevy (§ 2048 o. z.). Žalovaná byla dále jako poukázaná vůči poskytovatelům služeb třetích stran, tedy poukazatelům, povinna plnit ve prospěch žalobkyně, jako poukazníka, neboť poskytovatelé služeb třetích stran umožnili žalobkyni, aby platby od účastníků vybírala (§ 1939 o. z.). Žalovaná však kupní cenu a poplatky za služby třetích stran řádně nehradila. Dnem následujícím po dni splatnosti se proto žalovaná ocitla v prodlení (§ 1970 o. z.), přičemž žalobkyně od tohoto dne vzniklo právo požadovat úrok z prodlení ve výši stanovené dle zvláštního právního předpisu úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

7. S ohledem na shora uvedené má tak soud za to, že žalovaná uznala nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ust. § 153a odst. 1 o. s. ř.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 623,60 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 945,80 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 1 660 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3 160 Kč ve výši 663,60 Kč.

9. Odměnu a náhrady advokáta za řízení před soudem prvního stupně soud určil podle § 14b odst. 1 a 5 a. t., neboť – jak je mu známo z úřední činnosti - žalobce svůj nárok v této věci uplatnil návrhem podaným na ustáleném vzoru použitém opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (tzv. formulářovou žalobou), přičemž předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota (výše peněžitého plnění bez příslušenství) nepřevyšuje 50 000 Kč.

10. Ustanovení § 14b odst. 1 a. t. je nezbytné vykládat i v kontextu aktuálních rozhodnutí Ústavního soudu. Citovat lze kupříkladu příslušnou část odůvodnění nálezu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11:„ Pojem ‚formulářová žaloba‘ je nutné přiblížit: zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej„ odhalí“ i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta.“ Dále je namístě odkázat na nález ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 2985/14, jímž Ústavní soud potvrdil svou dosavadní rozhodovací praxi stran náhrady nákladů řízení a připomněl, že formulářovou žalobou je taková žaloba, která sice obsahuje konkrétní žalobní tvrzení, jež věc individualizují, avšak ve zbytku obsahuje údaje a tvrzení, která jsou obecně uplatnitelná ve všech obdobných sporech, jež žalobce (věřitel) v rámci své činnosti vede (musí vést). Návrh, jímž žalobce zahájil řízení v této věci, přitom bez dalšího lze podřadit pod definici formulářové žaloby vymezené Ústavním soudem a dopadá na něj ratio legis § 14b a. t.