33 C 406/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 31 580,56 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 13 901,56 Kč s úrokem v částce 3 789,66 Kč, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 27 351,43 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 901,56 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 679 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 679 Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 31 580,56 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne , datum, smlouvu o poskytnutí revolvingového spotřebitelského úvěru č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky, na jejichž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky do sjednaného úvěrového rámce a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit, platit sjednané úroky, poplatky a další platby dle smlouvy. V průběhu trvání smluvního vztahu žalovaný celkem vyčerpal částku 29 391 Kč a uhradil celkem 11 712 Kč, přičemž z důvodu opakovaného prodlení žalovaného se splácením sjednaných splátek žalobkyně úvěr v souladu se smlouvou a úvěrovými podmínkami zesplatnila ke dni , datum, . Ke dni podání žaloby tak žalobkyně evidovala za žalovaným pohledávku v celkové výši 31 580,56 Kč, sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 27 351,43 Kč, neuhrazených smluvních poplatků ve výši 234 Kč, dlužného pojistného ve výši 100,13 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 200 Kč a smluvních pokut ve výši 2 695 Kč. Dále žalobkyně uplatnila kapitalizovaný úrok ve výši 3 789,66 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 840,98 Kč a úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 31 580,56 Kč od , datum, do zaplacení. Žalobkyně současně tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z informací poskytnutých žalovaným a z dalších objektivních zdrojů, zejména provedla výpočet tzv. maximálního limitu měsíční splátky (MLS), jehož účelem je ověřit, zda je spotřebitel po odečtení nezbytných výdajů na bydlení, stravu, dopravu a dalších mandatorních výdajů, jakož i případných stávajících závazků, schopen úvěr splácet, přičemž při tomto výpočtu použila konzervativnější vstupní údaje vycházející mimo jiné ze statistických dat , právnická osoba, a z částek životního minima. Současně žalobkyně prověřila žalovaného v registrech BRKI, NRKI a SOLUS, dále v Centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku, přičemž nezjistila žádné skutečnosti svědčící o neúnosné zadluženosti či nízké platební morálce žalovaného. Posouzení úvěruschopnosti bylo dále doplněno automatizovaným skóringovým modelem založeným na demografických, behaviorálních a statistických datech, jenž vyhodnocuje kreditní riziko konkrétní žádosti o spotřebitelský úvěr. Na základě výsledků tohoto posouzení žalobkyně uzavřela, že žalovaný je schopen sjednaný úvěr splácet, a postupovala tak v souladu se zákonnými požadavky na odpovědné poskytování spotřebitelského úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

4. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru „, hodnota, , na jejímž základě mu byl poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 29 170 Kč, při roční úrokové sazbě 26,28 %, přičemž minimální měsíční splátka byla sjednána ve výši 4 % z dlužné částky, nejméně však 400 Kč. Součástí smluvního ujednání bylo rovněž sjednání splátkového programu „Nákup na splátky“, v jehož rámci bylo provedeno první čerpání úvěru ve výši 29 170 Kč na pořízení mobilního telefonu, se splatností ve 48 měsíčních splátkách po 935 Kč, se splatností první splátky dne , datum, , a dále sjednání tarifu , hodnota, s měsíčním poplatkem 39 Kč, jakož i pojištění schopnosti splácet v rozsahu balíčku MAX+ s měsíční úhradou ve výši 8,9 % z minimální splátky úvěru. Žalovaný se dále zavázal hradit sjednané úroky, poplatky dle sazebníku účinného ke dni uzavření smlouvy a případné sankce, zejména smluvní pokutu ve výši 500 Kč a úrok z prodlení ve výši odpovídající repo sazbě České národní banky zvýšené o 8 procentních bodů ročně (, hodnota, – revolvingový úvěr č. , hodnota, ze dne , datum, a úvěrové podmínky společnosti , právnická osoba, . platné od , datum, ).

5. Žalovaný vyčerpal celkem částku 29 391 Kč a uhradil částku 11 712 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad).

6. Žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí a registru SOLUS s negativním výsledkem (karta klienta ze dne , datum, ).

7. Žalovaný nesplácel dohodnuté splátky a žalobkyně proto vyzvala žalovaného k úhradě všech dlužných částek do , datum, (podací arch ze dne , datum, , podací arch ze dne , datum, , výzva ke splacení celého úvěru ze dne , datum, , předžalobní výzva k plnění ze dne , datum, ).

8. Kontrola příjmů byla nahrazena matematickým modelem žalobkyně (ověření bonity MLS).

9. Z úvěrové zprávy soud nezjistil žádné informace potřebné pro rozhodnutí ve věci samé.

10. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

11. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru „, hodnota, , na jejímž základě mu byl poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 29 170 Kč, při roční úrokové sazbě 26,28 %, přičemž minimální měsíční splátka byla sjednána ve výši 4 % z dlužné částky, nejméně však 400 Kč. Součástí smluvního ujednání bylo rovněž sjednání splátkového programu „Nákup na splátky“, v jehož rámci bylo provedeno první čerpání úvěru ve výši 29 170 Kč na pořízení mobilního telefonu, se splatností ve 48 měsíčních splátkách po 935 Kč, se splatností první splátky dne , datum, , a dále sjednání tarifu , hodnota, s měsíčním poplatkem 39 Kč, jakož i pojištění schopnosti splácet v rozsahu balíčku MAX+ s měsíční úhradou ve výši 8,9 % z minimální splátky úvěru. Žalovaný se dále zavázal hradit sjednané úroky, poplatky dle sazebníku účinného ke dni uzavření smlouvy a případné sankce, zejména smluvní pokutu ve výši 500 Kč a úrok z prodlení ve výši odpovídající repo sazbě České národní banky zvýšené o 8 procentních bodů ročně. Žalovaný vyčerpal celkem částku 29 391 Kč a uhradil částku 11 712 Kč. Žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí a registru SOLUS s negativním výsledkem. Žalovaný nesplácel dohodnuté splátky a žalobkyně proto vyzvala žalovaného k úhradě všech dlužných částek do , datum, . Kontrola příjmů byla nahrazena matematickým modelem žalobkyně.

12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

13. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. Příjmy žalovaného nebyly doloženy. Na těchto závěrech soudu nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C449/13, CA Consumer Finance SA). Neplatnost smlouvy v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak povinnost provést kontrolu úvěruschopnosti má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

20. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

21. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

22. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39, 36 ICm 4129/2015 (KSOS 36 INS 10674) jsou tak již soudní praxí překonány.

23. Obohacený (žalovaný) je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 17 679 Kč (jistina 29 391 Kč po zohlednění úhrad ve výši 11 712 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 679 Kč od , datum, do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 13 901,56 Kč s úrokem v částce 3 789,66 Kč, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 27 351,43 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 901,56 Kč od , datum, do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě (, datum, ), ocitl se žalovaný s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

24. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) byla žalobkyni přiznána částka 19 509,87 Kč. Co do částky 21 235,08 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení, když rozdíl úspěchu obou účastníků byl nepatrný.