33 C 436/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 492 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 492 Kč s úrokem z prodlení v částce 20,29 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 492 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do [datum] kapitalizovaný částkou 91,54 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 846,64 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 492 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne [datum] úvěrovou smlouvu (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě mu žalobkyně poskytla úvěrový rámec ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč. Splatnost úvěru byla 30 dní od jeho poskytnutí. Částka 15 000 Kč byla žalovanému poukázána převodem na jeho účet dne [datum]. Dále se žalovaný zavázal uhradit poplatek 199 Kč za expresní vyřízení žádosti o úvěr do 60 minut, poplatek 99 Kč za možnost odložení splátky a poplatek 49 Kč za SMS servis. Žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně proto požaduje rovněž účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč a smluvní pokutu ve výši 450 Kč. Žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalobkyně informace poskytnuté žadateli o úvěr komplexně analyzuje a podrobuje porovnáním s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, který vyhodnocuje kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o spotřebitelský úvěr a je základním podkladem pro rozhodnutí, zda a za jakých podmínek spotřebiteli úvěr poskytnout. Žalobkyně prověřila výši závazků a platební morálku žalovaného z úvěrových registrů (BRKI, NRKI a SOLUS). Dále provedla žalobkyně lustraci insolvenčního rejstříku a Centrální evidence exekucí. Žalobkyně skóringovým modelem provedla zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného z hlediska demografických a behaviorálních dat. Výdaje uvedené žalovaným byly porovnány s částkou životního minima a statistickými daty. Žalovaný uvedl příjem [částka], příjem ostatních členů domácnosti [částka] a výdaje na bydlení ve výši [částka] měsíčně. Žalobkyně vycházela z výdajů bydlení ve výši 10 000 Kč, částky přestavující životní minimum ve výši 3 410 Kč a výdajů na závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 970 Kč. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Žalobkyně odkázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve věci 5868-16 ze dne 15. 11. 2017, Úřad pro ochranu spotřebitele proti H & M Hennes & Mauritz Sverige AB, kde bylo shledána dostatečná kontrola za pomocí kredit skóringu bez prokázání příjmu žadatele o úvěr. Obdobně Nejvyšší soud Litevské republiky v rozsudku ve věci A -408-858/2016 konstatoval, že nelze vytvořit závazný seznam informací, které mají být při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ověřovány. Žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 17 Co 152/2019, který uzavřel, že soud nemůže vzít za jediný přípustný pouze vlastní model posouzení úvěruschopnosti účastníka, vytvořený pouze na základě jím vybraných statistických dat, když zákon konkrétního metodiku posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nestanoví. Ochrana spotřebitele není absolutní a nemá chránit spotřebitelovu nedbalost, nezájem či lhostejnost při uzavírání smluv. Dle § 4 občanského zákoníku se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou opatrností a péčí. Tyto vlastnosti lze proto v právním styku důvodně očekávat. I v případě porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti by právní jednání bylo stiženo pouze relativní neplatností, když na právní jednání se má hledět spíše jako na platné než jako na neplatné (§ 574 občanského zákoníku). Ohledně preference platnosti právního jednání před neplatností pak žalobkyně odkázala na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 571/2006 a I. ÚS 625/2003). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

3. Žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] úvěrový rámec ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč. Splatnost úvěru byla 30 dní od jeho poskytnutí. Dále se žalovaný zavázal uhradit poplatek 199 Kč za expresní vyřízení žádosti o úvěr do 60 minut, poplatek 99 Kč za možnost odložení splátky a poplatek 49 Kč za SMS servis (úvěrová smlouva ID žádosti [číslo] ze dne [datum], printscreen ze systému k prokázání odeslání SMS kódu na č. l. 37 spisu, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ID žádosti [číslo], sazebník poplatků platný od [datum], sazebník platný od [datum], potvrzení o přijaté platbě ze dne [datum] a kopie OP žalovaného).

4. Částka 15 000 Kč byla žalovanému poukázána převodem na jeho účet dne [datum] (potvrzení o provedené platbě ze dne [datum] a opis výpisu proplacení smlouvy ze dne [datum]).

5. Žalovaný neuhradil ničeho (výpis čerpáním splátek a úhrad).

6. Žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí a registru [příjmení] s negativním výsledkem (printscreeny ze systému žalobce na č. l. 21 p. v. a 22).

7. Žalovaný nesplácel dohodnuté splátky a žalobkyně proto vyzvala žalovaného k úhradě všech dlužných částek do [datum] (poštovní podací arch ze dne [datum] a předžalobní výzva k plnění ze dne [datum]).

8. Z úvěrové zprávy na č. l. 23-25 spisu soud nezjistil žádné informace potřebné pro rozhodnutí ve věci samé.

9. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

10. Žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] úvěrový rámec ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč. Splatnost úvěru byla 30 dní od jeho poskytnutí. Dále se žalovaný zavázal uhradit poplatek 199 Kč za expresní vyřízení žádosti o úvěr do 60 minut, poplatek 99 Kč za možnost odložení splátky a poplatek 49 Kč za SMS servis. Částka 15 000 Kč byla žalovanému poukázána převodem na jeho účet dne [datum]. Žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí a registru SOLUS s negativním výsledkem. Žalovaný nesplácel dohodnuté splátky a žalobkyně proto vyzvala žalovaného k úhradě všech dlužných částek do [datum].

11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. Příjmy žalované nebyly doloženy. Na těchto závěrech soudu nemůže nic změnit ani prohlášení žalované ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).

21. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

22. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

23. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39, 36 ICm 4129/2015 (KSOS 36 INS 10674) jsou tak již soudní praxí překonány.

24. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

25. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).

26. Argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve věci 5868-16 ze dne 15. 11. 2017 a rozsudkem Nejvyšší soud Litevské republiky ve věci A -408-858/2016 není přiléhavá. Směrnice je normou teleologickou, tedy stanoví pouze cíl, kterého má členský stát dosáhnout. V dané věci ochranu spotřebitele před nepřiměřeným zadlužováním. Volba prostředků k dosažení tohoto cíle je na členských státech Evropské unie. Pochopitelně se tak může lišit i judikatura členských států v závislosti na zvolené právní úpravě a specifikách právního řádu daného členského státu. Rozdíl je však i v předmětu řízení. Ve věci řešené švédským soudem se jednalo o správní soudnictví, konkrétně o přezkum pokuty udělené ve správním řízení. V dané věci se jedná o spor mezi soukromými subjekty. Skutkové okolnosti byly rovněž odlišné. Pokutovaná společnost poskytovala drobné úvěry svým zákazníkům ve formě odložených plateb na pořízení vlastního zboží. Jednalo se o drobné částky a za těchto okolností švédský soud uzavřel, že nelze spravedlivě trvat na prokázání příjmů zákazníky. Zkoumání úvěruschopnosti lze tak nahradit matematickými modely.

27. Argumentace rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 17 Co 152/2019 rovněž nezměnila závěry soudu ohledně neplatnosti Smlouvy, když i senát 17 Co ve své judikatuře požaduje pro platnost úvěrové smlouvy prokázání provedení kontroly příjmů žadatele o úvěr. Ohledně nahrazení kontroly výdajů žadatele o úvěr pomocí matematického modelu pak požaduje prokázání základních parametrů tohoto modelu, což žalobkyně rovněž nesplnila.

28. Obohacený (žalovaný) je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do [datum] kapitalizovaný částkou 91,54 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 1 492 Kč s úrokem z prodlení v částce 20,29 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 492 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě ([datum]), ocitl se žalovaný s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 846,64 Kč, přičemž tato částka představuje 82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 91 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 9 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 492 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

30. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu advokáta za sepis doplnění žaloby, neboť tvrzení obsažená v doplnění žaloby měla být obsažena přímo v žalobě tak, aby soud nemusel vyzývat k jejímu doplnění. Nejedná se tak o účelně vynaložené náklady.