33 C 454/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 118 995,65 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 57 055,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 79 853,08 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 78 293,08 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 77 793,08 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 853,08 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 61 940 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 61 940 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 118 995,65 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, [právnická osoba], [anonymizováno] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) uzavřela dne [datum] se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta karta s úvěrovým rámcem ve výši 20 000 Kč. Žalované vznikl dluh ke dni [datum] ve výši 89 489,04 Kč. Následně došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum]. Dne [datum] uzavřeli účastníci dohodu o podmínkách, za kterých nebude pohledávka vymáhána v nalézacím a exekučním řízení [číslo] (dále jen„ Dohoda“). Žalovaná v Dohodě uznala dluh ve výši 93 050,14 Kč v následující skladbě: jistina ve výši 79 853,08 Kč, úrok ve výši 5 341,24 Kč, úrok z prodlení ve výši 4 561,08 Kč a poplatky a smluvní pokuty ve výši 3 294,72 Kč. Účastníci si v Dohodě sjednali, že dluh bude splacen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši alespoň 1 560 Kč měsíčně, vždy do každého 25. dne v měsíci. Celkem tak měl být dluh uhrazen v 60 splátkách, a to pod ztrátou výhody splátek a sjednanou smluvní pokutou pro případ prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Žalovaná uhradila pouze částku 2 060 Kč. Žalobkyně tak požaduje zaplacení smluvní pokuty za období od [datum] do [datum] ve výši 28 005,51 Kč. Kontrolu úvěruschopnosti žalované provedl právní předchůdce žalobkyně, který nezjistil žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by údaje poskytnuté žalovanou nebyly dostatečné pro posouzení její úvěruschopnosti. V úvěrové smlouvě žalovaná uvedla čistý příjem ve výši [částka] měsíčně. Dále žalovaná uvedla, že její měsíční výdaje jsou ve výši 1 260 Kč. Žalovaná do smlouvy uvedla, že bydlí u rodičů a nemá povinnost k žádným vyživovaným dětem. Zákon č. 321/2001 Sb. Sb. účinný ke dni uzavření smlouvy nestanovil sankci neplatnosti v případě nezkoumání úvěruschopnosti žalované. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak obsahuje pouze relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Soud nemůže zkoumat platnost smlouvy z vlastní iniciativy. Smyslem zkoumání úvěruschopnosti je nejen ochrana dlužníka, ale i ochrana věřitele, proto nemůže být rozhodnuto o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti, a tedy neplatnosti úvěrové smlouvy, pokud dlužník vědomě uvede nepravdivé nebo zkreslené údaje, protože právě ty tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019). Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

2. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

3. Žalované byl žalobkyní [datum] poskytnut úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr včetně úroků ve výši 1,98 % měsíčně a nákladů měsíčně ve splátkách v minimální výši 5 % z dlužné částky. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla čistý příjem ve výši [částka] a náklady domácnosti ve výši [částka] (smlouva o poskytnutí úvěru ze dne [datum]).

4. Úvěrový rámec byl v roce [rok] žalované navýšen na částku 80 000 Kč (měsíční výpis z úvěrového účtu za [měsíc] [rok] a měsíční výpis z úvěrového účtu za [měsíc] [rok]).

5. Dne [datum] účastníci uzavřeli Dohodu. Žalovaná v Dohodě uznala dluh ve výši 93 050,14 Kč v následující skladbě: jistina ve výši 79 853,08 Kč, úrok ve výši 5 341,24 Kč, úrok z prodlení ve výši 4 561,08 Kč a poplatky a smluvní pokuty ve výši 3 294,72 Kč. Účastníci si v Dohodě sjednali, že dluh bude splacen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši alespoň 1 560 Kč měsíčně, vždy do každého 25. dne v měsíci. Celkem tak měl být dluh uhrazen v 60 splátkách, a to pod ztrátou výhody splátek a sjednanou smluvní pokutou pro případ prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny (dohoda o podmínkách, za kterých nebude pohledávka věřitele vymáhána v nalézacím a exekučním řízení [číslo] ze dne [datum]).

6. Žalovaná vyčerpala úvěrový rámec ve výši 80 000 Kč. Žalovaná ke dni [datum] uhradila celkem částku 18 060 Kč (přehled čerpání na č. l. 15-21 spisu a tvrzení žalobkyně).

7. Výše poplatků a dalších nákladů byla stanovena Sazebníky právního předchůdce žalobkyně (sazebník pro úvěry platný od [datum]).

8. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni a postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno (příloha [číslo] – seznam postupovaných pohledávek ze dne [datum], smlouva o postoupení pohledávek [číslo] ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva k plnění ze dne [datum]).

9. Žalobkyně vyhotovila výzvu žalované k úhradě částky 123 730,66 Kč s příslušenstvím do 7 dnů od odeslání předžalobní upomínky (předžalobní upomínka podle § 142a občanského soudního řádu ze dne [datum]).

10. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

11. Žalované byl žalobkyní [datum] poskytnut úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr včetně úroků ve výši 1,98 % měsíčně a nákladů měsíčně ve splátkách v minimální výši 5 % z dlužné částky. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla čistý příjem ve výši [částka] a náklady domácnosti ve výši [částka]. Úvěrový rámec byl v roce [rok] žalované navýšen na částku 80 000 Kč. Dne [datum] účastníci uzavřeli Dohodu. Žalovaná v Dohodě uznala dluh ve výši 93 050,14 Kč v následující skladbě: jistina ve výši 79 853,08 Kč, úrok ve výši 5 341,24 Kč, úrok z prodlení ve výši 4 561,08 Kč a poplatky a smluvní pokuty ve výši 3 294,72 Kč. Účastníci si v Dohodě sjednali, že dluh bude splacen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši alespoň 1 560 Kč měsíčně, vždy do každého 25. dne v měsíci. Celkem tak měl být dluh uhrazen v 60 splátkách, a to pod ztrátou výhody splátek a sjednanou smluvní pokutou pro případ prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Žalovaná vyčerpala úvěrový rámec ve výši 80 000 Kč. Žalovaná ke dni [datum] uhradila celkem částku 18 060 Kč. Výše poplatků a dalších nákladů byla stanovena Sazebníky právního předchůdce žalobkyně. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni a postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. Žalobkyně vyhotovila výzvu žalované k úhradě částky 123 730,66 Kč s příslušenstvím do 7 dnů od odeslání předžalobní upomínky.

12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

13. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle článku 8 Směrnice členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

15. Podle článku 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

16. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 9 odst. 2 o. z. soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.

19. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

20. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

22. Podle § 1959 písm. e) o. z. Neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

23. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

24. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

26. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalované při podstatném navýšení úvěrového rámce (k tomu došlo v roce [rok], když došlo navýšení z původní výši 20 000 Kč na 80 000 Kč) v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. Žalobkyně doložila pouze žalovanou vyplněnou žádost o úvěr. Příjmy žalované nebyly doloženy. Na těchto závěrech soudu nemůže nic změnit ani prohlášení žalované ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).

28. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

29. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

30. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci.

31. Žalobkyně poukazovala na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK, kde SDEU uzavřel, že povinnost eurokonformního výkladu má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem. K tomu soud uvádí, že z judikatury Ústavního soudu (konkrétně např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97) vyplývá, že gramatický výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, zatímco k objasnění smyslu a účelu právní normy slouží i řada dalších výkladových metod. Podle § 2 odst. 2 o. z. zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Zákonodárce jasně deklaroval ve zvláštní části důvodové zprávy pod bodem 3 Zhodnocení souladu s mezinárodními smlouvami a právem Evropské unie, že návrh zákona je v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a s právními akty Evropské unie. Zákonodárce tak jednal v jasném úmyslu přijmout normu, která bude v souladu s právními normami Evropské unie včetně judikatury SDEU. Rovněž nelze odhlédnout od zásady vnitřní koherence právního řádu. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče tak zjevně narušuje s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Žalobkyně nedoložila, že by provedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti při podstatném navýšení úvěrového rámce dle požadavku náležité péče. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

32. Na výše uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že žalovaná svůj dluh vůči žalobkyni písemně uznala co do důvodu a výše podle § 2053 o. z. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA). Tento závěr platí i ve vztahu k uznání dluhu.

33. Obohacená (žalovaná) je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 61 940 Kč (jistina ve výši 80 000 Kč po zohlednění úhrad žalované ve výši 18 060 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 61 940 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 57 055,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 79 853,08 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 78 293,08 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 77 793,08 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 853,08 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě, ocitla se žalovaná s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Splatnost dluhu dle výzvy žalobkyně k zaplacení (§ 1958 odst. 2 o. z.) nastala dle § 1959 písm. e) o. z. po uplynutí 5 dnů od doručení žaloby soudem, tedy dne [datum]. Prodlení žalované nastalo dnem následujícím po dni splatnosti, tedy dne [datum]. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.).

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu. Procesně úspěšné žalované dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.