33 C 5/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 11 291,04 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 085,04 Kč s úrokem z prodlení v částce 778,27 Kč, s úrokem v částce 904,34 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 700,11 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 494,11 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 7 700,11 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 206 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 206 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 11 291,04 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) uzavřela dne [datum] se žalovanou smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na základě které byla žalované dočasně poskytnuta částka 10 000 Kč. Za poskytnutí zápůjčky byla sjednána částka 8 807 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 724 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 250 Kč a poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 5 833 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná ve Smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 314 Kč. Žalovaná sjednané splátky neplnila, když uhradila pouze částku 4 794 Kč. Pohledávka ze Smlouvy byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. Ke dni postoupení činila výše pohledávky částku 11 291,04 Kč. Žalobkyně požaduje zaplatit: jistinu ve výši 7 700,11 Kč, dlužný souhrnný poplatek ve výši 3 590,93 Kč, kapitalizované úroky ve výši 904,34 Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 778,27 Kč, úroky ve výši 28 % ročně z dlužné jistiny ve výši 7 700,11 Kč od [datum] do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny ve výši 7 700,11 Kč od [datum] do zaplacení. Nárok na smluvní úrok ve výši 28 % ročně plyne přímo ze smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně ověřil úvěruschopnost žalované v souladu s požadavkem náležité péče. Informace poskytnuté žalovanou byly zaznamenány do zákaznické karty ze dne [datum] a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno, že zákazník rovněž potvrzuje, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka. Z článku 13 smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované zápůjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdce žalobkyně před uzavřením Smlouvy poskytla, jsou úplné, správné a pravdivé. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla, byla schopnost žalované splácet zápůjčku ke dni uzavření Smlouvy dostatečná. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v zákaznické kartě. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčela, mohla by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně odkazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, které stanoví, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jedná se o principy, která zná již starší judikatura. Z těchto principů plyne, že není povinností jedné strany a priory nedůvěřovat druhé straně, ale naopak se vychází z presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

2. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] a tabulky umoření ze dne ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, poskytl žalované téhož dne zápůjčku 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně v 60 týdenních splátkách po 314 Kč s tím, že poslední splátka byla sjednána ve výši 281 Kč, což představovalo částku 18 807 Kč, tvořenou jistinou 10 000 Kč a souhrnným poplatkem 8 807 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 7 dnů od data uzavření smlouvy.

3. Ze smluvních podmínek, které nejsou účastníky podepsány, soud zjistil bližší úpravu práv mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou.

4. Ze přílohy 1 - seznamu postoupených pohledávek a smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávek společnosti za žalovanou na žalobkyni.

5. Žalované bylo postoupení pohledávky společností [právnická osoba] oznámeno a oznámení o postoupení pohledávky zasláno (oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], informace o zpracování osobních údajů ze dne [datum] a podací lístek ze dne [datum]).

6. Ze zákaznické karty ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná v zákaznické kartě uvedla celkový měsíční příjem ve výši [částka] (z toho [částka] mzda a 10 [anonymizováno] další příjem domácnosti) a měsíční výdaje v souhrnné výši [částka]. Použitelný příjem tak představoval částku [částka].

7. Z tabulky umoření ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná uhradila pouze částku 4 794 Kč.

8. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě ze dne [datum] a podacího lístku ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě žalované pohledávky do [datum].

9. Žalovaná podepsala se společností [právnická osoba] pracovní smlouvu na dobu určitou ode dne [datum] do [datum]. Mzda žalované byla sjednána ve výši [částka] za hodinu (pracovní smlouva ze dne [datum]).

10. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

11. Na žalobkyni byla postoupena žalovaná pohledávka z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně. Žalovaná si při uzavření smlouvy převzala v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně zapůjčené prostředky v 60 týdenních splátkách po 314 Kč s tím, že poslední splátka byla sjednána ve výši 281 Kč, což představovalo částku 18 807 Kč, tvořenou jistinou 10 000 Kč a souhrnným poplatkem 8 807 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 7 dnů od data uzavření smlouvy. Žalovaná uhradila pouze částku 4 794 Kč. V zákaznické kartě ze dne [datum] žalovaná uvedla celkový měsíční příjem ve výši [částka] (z toho [částka] mzda a [částka] [anonymizováno] další příjem domácnosti) a měsíční výdaje v souhrnné výši [částka]. Použitelný příjem tak představoval částku [částka]. Žalovaná byla vyzvána k úhradě žalované pohledávky do [datum]. Žalovaná podepsala se společností [právnická osoba] pracovní smlouvu na dobu určitou ode dne [datum] do [datum]. Mzda žalované byla sjednána ve výši [částka] za hodinu.

12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ ZSÚ“).

13. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZSÚ. Žalobkyně doložila žalovanou vyplněnou zákaznickou kartu. Příjmy žalované byly doloženy pouze částečně, když žalobkyně ani netvrdila, jaký je zdroj dalšího příjmu domácnosti žalované. Výdaje byly v zákaznické kartě uvedeny ve zjevně nereálné výši 1 000 Kč měsíčně. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalované ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C 449/13, CA Consumer Finance SA).

19. Soud nepoučil žalobkyni o povinnosti tvrdit a navrhnout důkazy k prokázání provedení kontroly úvěruschopnosti dle ust. § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen„ o. s. ř.”), neboť se žalobkyně z jednání omluvila. V § 118a o. s. ř. se upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srovnej BUREŠ, Jaroslav § 118a (Poučovací povinnost při jednání). In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav, DLOUHÁ, Eva, DOLEŽÍLEK, Jiří, FIALA, Roman, HORÁČEK, Roman, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, KRBEK, Pavel, KRČMÁŘ, Zdeněk, MAZANEC, Michal, NOVOTNÝ, Zdeněk, POLEDNE, Petr, PUTNA, Mojmír, SIMON, Pavel, [příjmení], Roman, ŠTENGLOVÁ, Ivana. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 831 - 832).

20. Ust. § 9 odst. 1 ZSÚ je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).

21. Ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ nestanovuje přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr.

22. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 33 Cdo 201/2018-141). Žalobkyně nedoložila, že by právní předchůdce žalobkyně provedl v souladu s veřejnoprávním předpisem (ZSÚ) kontrolu úvěruschopnosti dle požadavku náležité péče. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

23. Je zcela zřejmé, že míra ochrany, kterou by spotřebiteli jakožto slabší straně zajišťovala relativní neplatnost, je výrazně nižší než v případě absolutní neplatnosti. Předně je zde problém informační asymetrie. Žalovaná by nejprve musela mít k dispozici informace, ze kterých by mohla dovodit, že poskytovatel úvěru porušil své povinnosti ohledně kontroly úvěruschopnosti. Dále by si musela být vědoma skutečnosti, že jí zákon umožňuje vznést námitku relativní neplatnosti. A konečně by tuto námitku musela vznést v rámci promlčecí lhůty. Soud v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, kde právní věta zní:„ Při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.“ Soud v souladu s tímto výkladovým pravidlem interpretoval § 9 odst. 1 ZSÚ tak, že se jedná o neplatnost absolutní.

24. Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.) a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni jistinu ve výši 5 206 Kč (zapůjčená částka ve výši 10 000 Kč po odečtení částečných úhrad ve výši 4 794 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 206 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 8 561 Kč s úrokem z prodlení v částce 6 085,04 Kč s úrokem z prodlení v částce 778,27 Kč, s úrokem v částce 904,34 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 700,11 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 494,11 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 7 700,11 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě ([datum]), ocitla se žalovaná s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.).

25. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu byla žalobkyni přiznána částka 5 743,34 Kč. Co do částky 15 677,26 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu. Procesně úspěšné žalované totiž žádné náklady řízení nevznikly.