33 C 59/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 33 746,48 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 246,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 978,43 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 500,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 500,24 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 33 746,48 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Protože se žalovaná dostala do prodlení s úhradou více jak tří měsíčních splátek, žalobkyně sdělila žalované dopisem ze dne [datum], že došlo k zesplatnění všech závazků žalované vyplývajících ze Smlouvy. K zesplatnění všech závazků žalovaného došlo dnem následujícím po splatnosti nejpozději dospělé dlužné splátky, tj. dnem [datum]. Žalobkyně požaduje: splátky splatné do zesplatnění pohledávky ve výši 7 824,76 Kč, doplatek jistiny ve výši 24 453,91 Kč, smluvní pokuta ve výši dle sazebníku, tj. 10 % z dlužných splátek 782,48 Kč, úrok z prodlení ve výši dle sazebníku 185,33 Kč, poplatek za odeslání upomínky ve výši po 150 Kč dle sazebníku 300 Kč, poplatek za odeslání sdělení o zesplatnění všech závazků žalovaného 200 Kč, celkem tedy činí 33 746,48 Kč. Při posuzování úvěruschopnosti žalobkyně prověřovala následující registry: registr rizikových subjektů [anonymizována dvě slova], interní platební morálka klienta, interní černá listina, insolvenční rejstřík, databáze neplatičů SOLUS, databáze neplatných dokladů MV a Centrální evidence exekucí. Žalobkyně provedla kredit skóring, na základě kterého dospěla k závěru, že žalovaná bude schopna splácet úvěr. Žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčela, mohla by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Zákonodárce v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 87 výslovně stanovil, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Může se tak jednat toliko o neplatnost relativní, které se musí spotřebitel dovolat. Pokud spotřebitel námitku neuplatnil, je nutné smlouvu považovat za platnou. Žalobkyně získala oprávnění jako platební instituce v rozsahu platebních služeb od České národní banky. Taková instituce musí budovat a udržovat důvěru účastníků peněžního trhu a platnost jejího oprávnění zajišťuje pravdivost informací o peněžních transakcí. Proto podle názoru žalobkyně není důvod pochybovat o tvrzeních a pravdivosti důkazů předložených žalobkyní. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

2. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

3. Žalobkyně poskytla žalované úvěrový rámec ve výši 40 000 Kč. Účastníci si sjednali úrok ve výši 22,47 % ročně (formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a smlouva o úvěrovém rámci [číslo] ze dne [datum]).

4. Žalovaná vyčerpala celkem částku 46 621,78 Kč a uhradila částku 35 121,54 Kč (přehled čerpání, výpis z účtu ze dne [datum], výpis z účtu ze dne [datum], výpis z účtu ze dne [datum], výpis z účtu ze dne [datum], výpis z účtu ze dne [datum] a výpis z účtu ze dne [datum]).

5. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovanou k úhradě dlužných částek (upozornění ke smlouvě [číslo] ze dne [datum], upomínka ke smlouvě [číslo] ze dne [datum] a upomínka před zesplatněním pohledávky vyplývající ze smlouvy [číslo] ze dne [datum]).

6. Žalobkyně vyzvala dopisem ze dne [datum] k úhradě částky 33 710,14 Kč do 20 dní od vyhotovení dopisu (dodejka ze dne [datum] a zesplatnění ze dne [datum]).

7. Žalobkyně dne [datum] vyzvala žalovanou k úhradě částky 34 899,02 Kč do 7 dnů od odeslání této výzvy, a to pod hrozbou podání žaloby (poštovní podací arch ze dne [datum] a předžalobní upomínka ze dne [datum]).

8. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

9. Žalobkyně poskytla žalované úvěrový rámec ve výši 40 000 Kč. Účastníci si sjednali úrok ve výši 22,47 % ročně. Žalovaná vyčerpala celkem částku 46 621,78 Kč a uhradila částku 35 121,54 Kč. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovanou k úhradě dlužných částek. Žalobkyně vyzvala dopisem ze dne [datum] k úhradě částky 33 710,14 Kč do 20 dní od vyhotovení dopisu. Žalobkyně dne [datum] vyzvala žalovanou k úhradě částky 34 899,02 Kč do 7 dnů od odeslání této výzvy, a to pod hrozbou podání žaloby.

10. Při právním posouzení věci soud vycházel z následujících zákonných ustanovení:

11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné prohlášení žadatele o úvěr, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).

21. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

22. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

23. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

24. Skutečnost, že žalobkyně podléhá regulaci či kontrole České národní banky, neumožňuje sama o sobě nahrazovat zkoumání skutečných majetkových poměrů žadatelů o úvěr pomocí matematických modelů.

25. Argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve věci 5868-16 ze dne 15. 11. 2017 není přiléhavá. Směrnice je normou teleologickou, tedy stanoví pouze cíl, kterého má členský stát dosáhnout. V dané věci ochranu spotřebitele před nepřiměřeným zadlužováním. Volba prostředků k dosažení tohoto cíle je na členských státech Evropské unie. Pochopitelně se tak může lišit i judikatura členských států v závislosti na zvolené právní úpravě a specifikách právního řádu daného členského státu. Rozdíl je však i v předmětu řízení. Ve věci řešené švédským soudem se jednalo o správní soudnictví, konkrétně o přezkum pokuty udělené ve správním řízení. V dané věci se jedná o spor mezi soukromými subjekty. Skutkové okolnosti byly rovněž odlišné. Pokutovaná společnost poskytovala drobné úvěry svým zákazníkům ve formě odložených plateb na pořízení vlastního zboží. Jednalo se o drobné částky a za těchto okolností švédský soud uzavřel, že nelze spravedlivě trvat na prokázání příjmů zákazníky. Zkoumání úvěruschopnosti lze tak nahradit matematickými modely. V této věci se však o bagatelní úvěr nejedná, když úvěrový rámec měl být sjednán ve výši 40 000 Kč.

26. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.).

27. Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.) a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 11 500,24 Kč (vyčerpaná jistina ve výši 46 621,78 Kč po uhrazení 35 121,54 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 500,24 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 22 246,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 978,43 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě ([datum]), ocitla se žalovaná s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení ode dne následujícího po splatnosti dle výzvy žalobkyně (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, když procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.