33 C 77/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 10 365 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 10 365 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 799,48 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 2 799,48 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení v částce 154 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 365 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně) uzavřela dne [datum] se žalovanou smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na základě které byla žalované dočasně poskytnuta částka 6 000 Kč. Za poskytnutí zápůjčky byla sjednána částka 4 617 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 799 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 2 410 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 1 408 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná ve Smlouvě zavázala uhradit v hotovosti ve 45 týdenních splátkách po 236 Kč. Pohledávka ze Smlouvy byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. Ke dni postoupení činila výše pohledávky částku 10 519 Kč s příslušenstvím. Za období od [datum] do [datum] byla uhrazena částka 6 052 Kč. Žalobkyně požaduje zaplatit: jistinu ve výši 2 799,48 Kč, poplatky za poskytnutí a správu úvěru ve výši 1 765,52 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 3 000 Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 154 Kč, sankční poplatky ve výši 2 800 Kč, úroky ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 2 799,48 Kč od [datum] do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 2 799,48 Kč od [datum] do zaplacení. Právní předchůdce žalobkyně ověřil úvěruschopnost žalované v souladu s požadavkem náležité péče. Informace poskytnuté žalovanou byly zaznamenány do zákaznické karty ze dne [datum] a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla, a výši požadované půjčky dospěl právní předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet zápůjčku je dostatečná. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v zákaznické kartě. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčela, mohla by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod, a zda jedná poctivě. Žalobkyně odkazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, které stanoví, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jedná se o principy, která zná již starší judikatura. Z těchto principů plyne, že není povinností jedné strany a priory nedůvěřovat druhé straně, ale naopak se vychází z presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

2. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] a standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované dne [datum] zápůjčku 6 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně ve 45 týdenních splátkách po 236 Kč s tím, že poslední splátka byla sjednána ve výši 233 Kč, což představovalo částku 10 617 Kč, tvořenou jistinou ve výši 6 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 4 617 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 7 dnů od data uzavření smlouvy.

3. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a její přílohy [číslo] soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávky právního předchůdce žalobkyně za žalovanou na žalobkyni.

4. Žalované bylo postoupení pohledávky společností [právnická osoba] oznámeno a oznámení o postoupení pohledávky zasláno (oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum], potvrzení podání ze dne [datum] a potvrzení podání ze dne [datum]).

5. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum], výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne [datum], potvrzení podání ze dne [datum], potvrzení podání ze dne [datum] a potvrzení podání ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě částky 10 719,03 Kč, respektive částky 10 519 Kč.

6. Ze zákaznické karty ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná v zákaznické kartě uvedla celkový měsíční příjem ve výši [částka] (z toho [částka] dávky státní sociální podpory a [částka] další příjmy domácnosti) a měsíční výdaje v souhrnné výši [částka]. Použitelný příjem by tak představoval částku 18 584 Kč. Další příjmy domácnosti nebyly žádným způsobem doloženy.

7. Z přehledu vyplacených dávek SSP ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná počínaje od [měsíc] [rok] pobírala rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč měsíčně.

8. Z výpisu z centrální evidence exekucí ze dne [datum] soud zjistil, že vůči žalované nebyla ke dni ke dni žádosti o úvěr evidována exekuce.

9. Soud neprovedl pro nadbytečnost důkaz výslechem svědkyně [jméno] [příjmení], která jako vázaný zástupce právního předchůdce žalobkyně smlouvu se žalovanou uzavírala. Skutkový stav byl na základě již provedených důkazů zjištěn bez důvodných pochybností. Rozsah zkoumaných listin ostatně vyplývá ze zákaznické karty. Soud zdůrazňuje, že lze po poskytovateli úvěru spravedlivě požadovat, aby uchovával listiny prokazující rozsah zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr, tak aby nemusel tyto průkazné důkazy nahrazovat svědeckými výpověďmi.

10. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

11. Na žalobkyni byla postoupena žalovaná pohledávka z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně. Žalovaná si při uzavření smlouvy převzala v hotovosti částku 6 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně ve 45 týdenních splátkách po 236 Kč s tím, že poslední splátka byla sjednána ve výši 233 Kč, což představovalo částku 10 617 Kč, tvořenou jistinou ve výši 6 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 4 617 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 7 dnů od data uzavření smlouvy. Žalovaná byla vyzvána k úhradě částky 10 719,03 Kč, respektive částky 10 519 Kč. Žalovaná v zákaznické kartě uvedla celkový měsíční příjem ve výši 27 264 Kč (z toho 7 600 Kč dávky státní sociální podpory a 19 664 Kč další příjmy domácnosti) a měsíční výdaje v souhrnné výši 8 680 Kč. Použitelný příjem by tak představoval částku 18 584 Kč. Další příjmy domácnosti nebyly žádným způsobem doloženy. Žalovaná počínaje od července 2018 pobírala rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč měsíčně. Vůči žalované nebyla ke dni žádosti o úvěr evidována exekuce.

12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku účinného ke dni uzavření smlouvy (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ z. s. ú.“).

13. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. Právní předchůdce žalobkyně zohlednil při zkoumání příjmu žalované příjem osoby, která žila se žalovanou ve společné domácnosti (další příjmy domácnosti). S příjmem třetích osob nelze kalkulovat, když tato osoba není smluvní stranou. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalované ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA). Po odečtení částky 19 664 Kč (další příjem domácnosti) by byly příjmy žalované zcela nepostačující k úhradě měsíčních splátek zápůjčky. Další příjmy domácnosti navíc dle zákaznické karty nebyly doloženy.

14. Ust. § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).

15. Ustanovení § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. nestanovují přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr.

16. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

17. Soud se neztotožňuje s argumentací žalobkyně, že zkoumání příjmů lze nahradit matematickým modelem, když již ze žalobkyní citovaného rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA, plyne, že nelze vycházet z pouhých prohlášení žadatele o úvěr, pokud nejsou podepřena doklady.

18. Pokud žalobkyně uváděla, že stačí ověřit pouze stěžejní informace, tak k tomu soud uvádí, že rozsah ověření musí být takový, který umožní závěr o schopnosti žadatele splácet úvěr. Příjem ve výši 7 600 Kč měsíčně byl již dle údajů v zákaznické kartě nedostatečný ke splácení zápůjčky.

19. Argumentace nízkou výši úvěru neobstojí. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Zákonodárce naproti předchozí právní úpravě nestanovil hranici bagatelnosti výše úvěru (srovnej § 2 písm. e/ zákona č. 145/2010 účinného do 30. 11. 2016). Ostatně pokud by u nízkých úvěrů nemusela být úvěruschopnost zkoumána, docházelo by k obcházení zákona čerpáním mnoha podlimitních úvěrů. Naopak čerpání nízkých úvěrů nasvědčuje tomu, že žadatel o úvěr má problém hradit i základní životní výdaje.

20. Ze závěrů v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, nelze bez dalšího vycházet, když se jednalo o jiný předmět řízení, když o otázce platnosti smlouvy již bylo pravomocně rozhodnuto v nalézacím řízení. Dovolací soud otázku kontroly úvěruschopnosti řešil pouze ve vztahu k zastavení exekuce. Intenzita porušení právní povinnosti byla tak vyvažována rovněž principem právní jistoty a legitimního očekávání, že exekuční titul bude vykonán. Na základě tohoto poměřování dovolací soud nepřistoupil ke zpochybnění účinků pravomocného a vykonatelného exekučního titulu.

21. Závěry v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, nelze rovněž paušalizovat, když předmětná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná pro bagatelnost žalované částky, ze které vyplývá absence ústavního rozměru řešeného případu.

22. Neplatnost smlouvy v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaná nějakou dobu splátky hradila a teprve následně se dostala do prodlení. Naopak povinnost provést kontrolu úvěruschopnosti má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované.

23. Co se týče zkoumání výdajů tak k tomu soud uvádí, že naprostým minimem praxe souladné s požadavkem náležité péče je dotázat se strukturovaně žadatele o úvěr na jeho pravidelné měsíční výdaje, tyto informace zaznamenat a porovnat s průměrnými výdaji domácností dle dat Českého statistického úřadu. V případně zjevného vybočení pod obvyklý průměr, by si měl poskytovatel úvěru od žadatele vyžádat vysvětlení nestandardní výše měsíčních výdajů. V daném případě takto poskytovatel úvěru nepostupoval, když výše výdajů je uvedena toliko souhrnnou částkou bez rozlišený jednotlivých položek. Pokud žalobkyně navrhovala výslech svědkyně k prokázání, že byly zkoumány i jednotlivé položky, tak soud tento důkaz neprovedl, když již sama skutečnost, že příjmy nebyly doloženy postačuje k závěru, že úvěruschopnost žalované nebyla náležitě zkoumána.

24. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

25. V daném případě žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru v souladu s požadavkem náležité péče. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 o. z.), konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.). Žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila celkem 6 052 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná uhradila celou dlužnou jistinu, splnila svou povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni. Soud proto žalobu zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu. Procesně úspěšné žalované totiž žádné náklady řízení nevznikly.