36 C 101/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Blažejovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 590,89 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 10 590,89 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 11. 11. 2020 domáhala žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 zaplacení částky 10 590,89 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 10. 7. 2018 spolu právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo], na jejímž základě poskytla společnost [právnická osoba] žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 10 000 Kč s tím, že žalovaný byl oprávněn průběžně čerpat povolený debet a také byl oprávněn kdykoliv úvěr částečně či zcela splatit, tedy každou platební transakcí ve prospěch běžného účtu se úvěr splácel a znovu se tak obnovovala možnost čerpat úvěr do sjednané výše. Částka 10 000 Kč je tvořena jistinou ve výši 10 000 Kč a dlužnými poplatky ve výši 590,89 Kč [právnická osoba] poté postoupila pohledávku na společnost [anonymizována dvě slova], která pohledávku postoupila na žalobkyni. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že banka vycházela z údajů od žalovaného, porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne 6. 12. 2021 Obvodní soud pro Prahu 1 vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem. Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 8. 1. 2022 (doložka vyznačena až 24. 2. 2022).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Ze smlouvy o poskytování bankovních a jiných služeb ze dne 6. 9. 2016 soud zjistil, že byla uzavřena mezi [právnická osoba] a žalovaným a banka se zavázala žalovanému coby svému klientovi poskytovat služby běžného účtu č. [bankovní účet], spořicího účtu, přímého bankovnictví a debetní karty.

5. Z návrhu smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu ze dne 10. 7. 2018 soud zjistil, že tuto odeslal žalovaný původnímu věřiteli [právnická osoba] Banka se měla zavázat poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč ve formě povoleného debetu na účtu č. [bankovní účet], přičemž smluvní strany si ujednaly, že čerpání debetu (úvěru) je povoleno kdykoliv po dobu účinnosti smlouvy o úvěru.

6. Z akceptace návrhu ze dne 10. 7. 2018 soud zjistil, že jím banka akceptovala návrh žalovaného uzavření smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu ze dne 10. 7. 2018.

7. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek č. 2018, vč. přílohy, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 5. 2020, vč. přílohy a potvrzení úplaty ze dne 17. 6. 2020 soud zjistil, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek specifikovaných v přílohách této smlouvy, vč. pohledávek za žalovaným uplatněných žalobou.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2020, vč. přílohy soud zjistil, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek specifikovaných v přílohách této smlouvy, vč. pohledávek za žalovaným uplatněných žalobou.

9. Z dvou oznámení o postoupení pohledávky ze dne 26. 6. 2020, vč. podacího archu soud zjistil, že žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávek z banky na [anonymizována tři slova] .

10. Ze čtyř oznámení o postoupení pohledávky ze dne 26. 6. 2020, vč. podacího archu soud zjistil, že žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávek ze [anonymizována dvě slova] na žalobkyni.

11. Z výpisu z osobního účtu„ [číslo] [anonymizováno]“ za období 13. 9. 2019 až 4. 4. 2020 soud zjistil, že obsahuje zřejmě historii účtu, na výpise však není uvedeno číslo účtu, o jehož historii se jedná. Počáteční zůstatek účtu je – 6 007,55 Kč, konečný zůstatek není uveden. Z výpisu není jasně zřejmé, jaké transakce jsou čerpáním úvěru, jaké jsou jeho splátkami. Částky uvedené jako zůstatek nedávají v některých případech bez dalšího logický smysl, když např. u transakcí ze dne 30. 9. 2019 a 7. 10. 2019 z účtu nevyplývá, proč se jednotlivé částky a poplatky promítají, resp. nepromítají do zůstatku.

12. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 8. 4. 2022 (č. l. 41-42) soud zjistil, že v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebyla k osobě žalovaného nalezena negativní informace, přičemž žalovaný dostal nabídku na základě průměrných obratů na účtu ve výši 14 954 Kč, výdaje odhadla banka na základě historických dat z ČSÚ. Na základě uvedeného byl schválen povolený debet s limitem 10 000 Kč.

13. Z 3 předžalobních upomínek, vč. podacích archů soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu.

14. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

21. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce provedl kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

25. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

26. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

27. V daném případě vzal soud za prokázané shora uvedené skutečnosti, na která pro zjednodušení odkazuje a pouze uvádí, že v daném případě má za to, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného – výdaje přímo žalovaného zkoumány nebyly, tyto byly pouze odhadovány na základě historických dat ČSÚ, avšak bez bližšího uvedení jejich výše; příjmy žalovaného rovněž zkoumány nebyly, když úhrn obratů na běžném účtu nemusí být vždy vypovídající o reálné ekonomické situaci žalovaného, když výše obratu může být zkreslena„ přeposíláním“ peněz mezi účty apod. Soud proto posoudil smlouvu o zápůjčce jako neplatnou (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Dlužník je obecně povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat věřiteli (§ 2991 odst. 1 o. z.). V projednávaném případě však žalobkyně neprokázala vznik, ani výši bezdůvodného obohacení. Soud rekapituluje, že z výpisu není zřejmé, o výpis z jakého účtu se jedná; není ani jasně zřejmé, kdy k čerpání úvěru došlo, a zdali se tak stalo jednorázově či opakovaným čerpáním (historie účtu začíná až 13. 9. 2019, ačkoliv úvěrová smlouva byla odsouhlasena již dne 10. 7. 2018, a to již částkou - 6 007,55 Kč). Samotný výpis z účtu je nepřehledný, nedá se z něj jednoznačně zjistit ohledně výše potenciálního bezdůvodného obohacení žalovaného ničeho. Žalobkyně navíc ani konkrétní datum čerpání úvěru netvrdila. Jelikož se žalobkyně k jednání, které se ve věci konalo, přes řádné předvolání nedostavila, nemohl jí soud v tomto směru poskytnout poučení podle § 118a, neboť toto je účastníkům dáváno výhradně na jednání před soudem.

28. S ohledem na uvedené soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.).

29. Pro úplnost soud uvádí, že s ohledem na vše shora uvedené pro nadbytečnost neprováděl následující důkazy: prohlášení o okamžité splatnosti a výzva k uhrazení dluhu ze dne 15. 4. 2020; odstoupení od smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 29. 4. 2020; ceník produktů a služeb pro soukromé osoby 1. část; 2 x všeobecné obchodní podmínky; produktové podmínky k vedení účtů a vkladů; produktové podmínky pro úvěry ve formě přečerpání na běžném účtu [právnická osoba].

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když ve věci byl zcela úspěšný žalovaný, měl by proto vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.