36 C 161/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Blažejovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 41 547,99 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 41 547,99 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 4. 2022 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 41 547 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 28. 3. 2019 spolu žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla společnost žalobkyně žalované úvěr ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s úrokem 129,69 % p. a. splatit v 48 měsíčních splátkách po 2 605 Kč. Žalovaná na svůj dluh uhradila toliko částku 70 335 Kč (v období od 15. 5. 2019 do 31. 8. 2021 uhradila žalovaná každý měsíc vždy částku 2 605 Kč). Žalovaná částka se skládá z neuhrazené jistiny úvěru ve výši 33 690,36 Kč, smluvních pokut ve výši 1 497 Kč, 600 Kč a 5 760,99 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala zejména na základě informací získaných od žalované, když tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované, když zkoumala zejména příjmovou a výdajovou stránku u žalované. Žalobkyně dále uvedla, že provedla lustraci žalované v databázích SOLUS, NRKI.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 28. 3. 2019 soud zjistil, že tento byl uzavřen mezi žalobkyní a žalovanou a jedná se de facto přímo o úvěrovou smlouvu, nikoli o její návrh. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 35 000 Kč, a to zasláním na účet č. [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala splatit úvěr s úrokem 129,69 % p. a. splatit v 48 měsíčních splátkách po 2 605 Kč.

4. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 1. 4. 2019, vč. dodejky soud zjistil, že jím žalobkyně oznámila žalované schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo].

5. Z oznámení ČSSZ ze dne 28. 12. 2018 soud zjistil, že žalované je vyplácen důchod pro invaliditu třetího stupně, a to s účinností od ledna 2019 ve výši 10 629 Kč.

6. Z přehledu běžných účtů na č. l. 14 soud zjistil, že se jedná o printscreen obrazovky zachycují přihlášení do online bankovnictví [právnická osoba] DNE 28. 3. 2019 NA obrazovce je zachyceno, že účet [číslo] je veden na jméno [celé jméno žalované], disponibilní zůstatek účtu je 36 675,65 Kč.

7. Z hodnocení klienta soud zjistil, že se jedná o dokument zachycující poměry žalované. Žalovaná zde uvedla, že její pravidelný měsíční příjem je ve výši 10 658 Kč, a to formou důchodu. Jako měsíční výdaje jsou zde uvedeny 3 410 Kč coby životní minimum, 1 400 Kč na bydlení a 1 897 Kč na splátky dřívějšího úvěru u žalobkyně. Celkové uvažované měsíční výdaje tedy byly 6 707 Kč. Jako volné zdroje žalobkyně vyhodnotila částku 3 451 Kč. Žalovaná dále uvedla, že je svobodná, bydlí sama ve vlastním bydlení.

8. Z karty klienta soud zjistil, že se jedná o souhrn informací k úvěrové smlouvě [číslo].

9. Z výpisu z registru SOLUS ze dne 28. 3. 2019 soud zjistil, že žalovaná nemá žádný záznam.

10. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 29. 3. 2019 žalobkyně zaslala částku 35 000 Kč na účet č. [bankovní účet].

11. Z výpisu z NRKI ze dne 28. 3. 2019 soud zjistil, že neobsahuje hodnocení žalované, neboť se jedná o novou klientku v systému.

12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

23. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

24. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

25. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevyhodnotila úvěruschopnost žalované ve smyslu ust. § 86 2 z. s. ú.. V daném případě žalobkyně prokazatelně při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr vycházela z doložené výše invalidního důchodu, informací poskytnutých žalovanou a lustrací v databázích klientských informací. Z dokladu o výši důchodu žalované jasně vyplývá, že výše důchodu byla ve výši 10 629 Kč a že žalovaná je v invalidním důchodu třetího stupně. Za této situace tedy není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr splácet, neboť z předmětných dokumentů naopak zcela jasně vyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti žalované poskytnuté finanční prostředky z vlastních prostředků uhradit. Již samotná skutečnost, že příjem žalované byl nízký a žalovaná byla v invalidním důchodu třetího stupně, mělo vést žalobkyni k větší pečlivosti při zkoumání úvěruschopnosti, neboť u osoby s takto vysokým stupněm omezením běžného života lze předpokládat i zvýšené běžné výdaje, vyplývající již ze samotného zdravotního stavu. Žalobkyně se však bez dalšího spokojila s odhadem ostatních nákladů ve výši životního minima. Obdobně se žalobkyně nezabývala tvrzenými nestandardně nízkými náklady na bydlení. K tomuto k polemice žalobkyně soud doplňuje, že je toho názoru, že trvání na doložení takto nízkých nákladů na bydlení je povinností žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti, neboť zákon (z. s. ú.) tuto povinnost ukládá přímo jí; teprve vyšlo-li by následně najevo, že doklady o výši výdajů byly padělané či nepravdivé, jednalo by se úmyslný klam ze strany dlužníka, přičemž teprve takové jednání dlužníka či jiných osob by teoreticky mohlo mít přesah i do trestněprávní roviny. K větší pečlivosti mělo žalobkyni vést i to, že v době poskytnutí úvěru žalovaná již jiný úvěr splácela. Z uvedeného tak jasně vyplývá, že cílem zkoumání úvěruschopnosti žalované zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost schopnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat. Protože tak žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

26. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je obecně povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům ve výši 35 000 Kč vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.); sama žalobkyně však uvedla, že žalovaná žalobkyni uhradila již celkem částku ve výši 70 335 Kč, tedy její dluh vůči žalobkyni byl již zcela uhrazen. S ohledem na uvedené soud žalobu v celém rozsahu zamítl, když nárok uplatňovaný žalobou převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.).

27. Dále pokud jde o žalobkyní navrhované důkazy: úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu; předsmluvní formulář; fotokopie občanského průkazu žalované; prohlášení klientů; vyjádření znalce ze dne 25. 10. 2018, vč. příloh; výzva k zaplacení ze dne 17. 8. 2021; výzva k zaplacení ze dne 17. 9. 2021; výzva k zaplacení ze dne 18. 10. 2021; oznámení ze dne 21. 10. 2021; předžalobní výzva, vč. podacího archu; pak tyto soud pro nadbytečnost neprováděl.

28. V řízení tedy byla zcela úspěšná žalovaná, která by proto měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalované však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.