36 C 193/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Radkou Plachou Nekolovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 33 870 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 16 370 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25 850 Kč od 10. 3. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky 33 870 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25 850 Kč od 10. 3. 2024 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne , datum, přes internetové stránky , Anonymizováno, smlouvu o zápůjčce, na základě které mu byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Dne , datum, žalovaný požádal o navýšení zápůjčky o dalších 10 000 Kč, které byly žalovanému poskytnuty dne , datum, . Žalovaný se zavázal jistinu zápůjček vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 850 Kč do 9. 3. 2024. Žalovaný však nezaplatil ničeho. Byl proto 5x písemně upomenut, za což žalobkyně požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč celkem. Dále žalobkyně požadovala smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (jistiny) ve výši 20 000 Kč, a to od 10. 3. 2024 (den následující po splatnosti zápůjčky) do 15. 4. 2025 (podání žaloby), tedy částku 8 020 Kč. Žalovaný byl písemně vyzván k zaplacení před podáním žaloby, avšak ničeho nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc projednal dle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání omluvila a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil.

4. Žalobkyně k výzvě zdejšího soudu týkajícího se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím zápůjčky uvedla, že nebude doplňovat žádná skutková tvrzení a že je tedy srozuměna s tím, že by soud případně hodnotil její nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv jako nárok z platné smlouvy o zápůjčce.

5. Na základě provedeného dokazování byl soudem zjištěn následující skutkový stav: Žalovaný přes internet požádal žalobkyni o poskytnutí zápůjčky a o její navýšení, celkem o 20 000 Kč (smlouva o zápůjčce, dodatek). Žalobkyně žalovanému částku 20 000 Kč poskytla, a to dne 8. 2. 2024 ve výši 10 000 Kč a dne 14. 2. 2024 ve výši 10 000 Kč (výpis z účtu žalovaného). Žalovaný byl opakovaně upomínán o zaplacení (5 písemných upomínek), naposledy pak předžalobní výzvou před podáním žaloby (výzva zástupce žalobkyně). Žalobkyně netvrdila a nedoložila nic, co by svědčilo o tom, že před poskytnutím zápůjčky žalovanému prověřila, zda bude žalovaný schopen zápůjčku splácet. Z výpisu z účtu žalovaného za leden a únor 2024 vyplývá, že žalovaný měl příjem ze zaměstnání ve výši 23 046 Kč v lednu 2024 a 29 350 Kč v únoru 2024 a že před zápůjčkou od žalobkyně měl několik dřívějších zápůjček/úvěrů, např. u , Anonymizováno, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, ).

6. Soud má tedy za prokázané, že smlouva o zápůjčce a její dodatek byly uzavřeny a že žalobkyně žalovanému částku celkem 20 000 Kč v souladu se smlouvou poskytla.

7. Soud vychází z toho, že žalovaný na zápůjčku ničeho nezaplatil (žalovaný netvrdil, že by něco zaplatil).

8. Právně soud hodnotí uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 odst. 1 NOZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 NOZ), podle níž byla úvěrující (žalobkyně) povinna poskytnout na požádání úvěrovanému (žalovanému) v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný (žalovaný) byl povinen poskytnuté peněžní prostředky, a to včetně úroků v ujednané výši (§ 2395 NOZ), vrátit sjednaným způsobem (§ 2399 NOZ). Uvedená povinnost byla žalovaným porušena, když dlužnou částku neuhradil řádně a včas. Žalovaný však v daném případě vystupoval v pozici spotřebitele, neboť sjednával úvěr mimo rámec svého samostatného výkonu povolání či podnikání (taková skutečnost neplyne ze smlouvy o úvěru a ani nebyla v řízení tvrzena, natožpak prokazována), pročež je nutné uzavřít, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o úvěru se na daný závazkový právní vztah aplikuje rovněž ZSÚ.

14. Žalobkyně tak byla povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného - spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Posouzení schopnosti splácet úvěr je závislé na disponibilních příjmech žalovaného, tedy příjmech po zohlednění pravidelných měsíčních výdajů. Soud je toho názoru, že posouzení úvěruschopnosti musí vycházet z doložených údajů o skutečném poměru mezi příjmy a výdaji žadatele o úvěr. Smyslem této povinnosti věřitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99, citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , č. j. 1 As 30/2015-39).

15. Soud v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

16. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposuzovala schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splatit. Bylo prokázáno, že žalovaný měl několik dřívějších úvěrů. Za této situace měla být řádně zkoumána bonita žalovaného, jeho příjmy a zejména jeho skutečné výdaje a jeho zadluženost v rámci bankovních a nebankovních registrů.

17. Jelikož soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru neposoudila schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí podle § 86 ZSÚ, posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 NOZ ve spojení s § 588 NOZ. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr. O uvedené skutečnosti svědčí rovněž § 87 odst. 1 ZSÚ, podle něhož poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Poněvadž je smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ze shora uvedených důvodů absolutně neplatná, posoudil soud právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. NOZ, jelikož ochuzená žalobkyně přenechala obohacenému žalovanému bez právního důvodu částku 20 000 Kč.

19. Protože smlouva o úvěru nebyla uzavřena platně, když žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, ale bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka 20 000 Kč, má žalobkyně nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši. Protože žalovaný ničeho nezaplatil (nic jiného netvrdil a neprokazoval), soud mu výrokem I. uložil zaplatit právě tuto částku.

20. Protože soud shledal uzavřenou smlouvu o úvěru neplatnou z důvodů shora uvedených a nárok žalobkyně byl posuzován dle zásad bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. NOZ), nevznikl žalobkyni nárok na žalobou uplatněnou smluvní pokutu a poplatek a náklady na vymáhání, soudu nezbylo než žalobu co do těchto částek výrokem II. zamítnout.

21. Dle § 87 odst. 1 a 2 ZSÚ je dlužník povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Pokud je mezi účastníky spor o to, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Z toho tedy vyplývá, že zákon lhůtu splatnosti nestanoví a pokud nedojde k dohodě mezi věřitelem a dlužníkem o splacení (příp. faktickému splacení dlužníkem tak, že je s tím věřitel spokojen), musí určit dobu splatnosti soud. V této věci soud shledal, že za přiměřenou lhůtu lze považovat zákonnou třídenní lhůtu od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný ničeho sám neuvedl, neboť byl po celou dobu řízení zcela pasivní.

23. Vzhledem k tomu, že splatnost dluhu nastane až ve lhůtě stanovené soudem, tedy dluh dosud není splatný, není žalovaný dosud v prodlení a nevznikla mu povinnost hradit žalobkyni úrok z prodlení (§ 1968, § 1970 NOZ). Nárok na zaplacení úroku z prodlení proto také není důvodný, proto byl také výrokem II. zamítnut. Tento právní názor je v souladu s názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem vyjádřeným v rozhodnutí č.j. 14 Co 132/2025-70.

24. Vzhledem k výše uvedenému tak soud žalovanému uložil zaplatit žalobkyni jen dlužnou jistinu ve výši 20 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je v zásadě shodný, když zamítnuté příslušenství je nutno kapitalizovat ke dni vyhlášení rozsudku, proto soud rozhodl jak uvedeno ve výroku III. rozsudku a náklady řízení žádnému z účastníků nepřiznal.