36 C 234/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Blažejovou, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 32 579 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 18 400 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 14 179 Kč spolu s : -) úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 24 081 Kč od 10. 6. 2022 do 11. 4. 2023; -) úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 681 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení; zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 9. 5. 2023 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 32 579 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 10. 5. 2022 spolu žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 18 400 Kč. Zápůjčka spolu s poplatkem ve výši 5 681 Kč měla být splacena nejpozději do 9. 6. 2022. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně k uvedenému ničeho konkrétního neuvedla. V rozsahu 5 998 Kč žalobkyně žalobou uplatnila rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z 18 400 Kč od 10. 6. 2022 do 2. 5. 2023.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že tato je datována dnem 10. 5. 2022 a měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou. Smlouva měla být uzavřena dálkově přes internet, kdy žalovaná ji měla podepsat zadáním PIN kódu [číslo]. Žalobkyně se měla zavázat poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 18 400 Kč, a to na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaná se částku 18 400 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 681 Kč (celkem tedy 24 081 Kč) měla zavázat žalobkyni vrátit nejpozději do 30 dnů.

4. Z Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně soud zjistil bližší úpravu práv a povinností účastníků smlouvy.

5. Z potvrzení o platbě soud zjistil, že žalobkyně dne 10. 5. 2022 zaslala finanční prostředky ve výši 18 400 Kč na účet č. [bankovní účet].

6. Z upomínky ze dne 16. 6. 2022 soud zjistil, že žalobkyně měla vyzvat žalovanou k úhradě dluhu; chybí doklad o odeslání.

7. Z upomínky ze dne 23. 6. 2022 soud zjistil, že žalobkyně měla vyzvat žalovanou k úhradě dluhu; chybí doklad o odeslání.

8. Z opakované výzvy k úhradě ze dne 30. 6. 2022 soud zjistil, že žalobkyně měla vyzvat žalovanou k úhradě dluhu; chybí doklad o odeslání.

9. Z opakované výzvy k úhradě ze dne 9. 7. 2022 soud zjistil, že žalobkyně měla vyzvat žalovanou k úhradě dluhu; chybí doklad o odeslání.

10. Z opakované výzvy k úhradě ze dne 24. 7. 2022 soud zjistil, že žalobkyně měla vyzvat žalovanou k úhradě dluhu; chybí doklad o odeslání.

11. Z předžalobní upomínky ze dne 3. 4. 2023, včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu, a to do tří dnů. Předžalobní výzva byla odeslána dne 3. 4. 2023.

12. Z výpisu z účtu žalobkyně ze dne 21. 12. 2020 soud ničeho nezjistil, když časově značně předchází (téměř o dva roky) den uzavření smlouvy o zápůjčce ze dne 10. 5. 2022.

13. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] za období 17. 10. až 16. 11. 2020 soud zjistil, že předmětný účet byl veden u [právnická osoba], a to na jméno žalované.

14. Z kopie občanského průkazu na č. l. 17 soud zjistil, že se jedná o občanský průkaz žalované [číslo] platný do 10. 1. 2030.

15. Z provedených důkazů má soud po skutkové stránce za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně a žalovaná spolu dne 10. 5. 2022 uzavřely smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky v celkové výši 18 400 Kč. Žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky společně s poplatkem žalobkyni. Žalovaná však svůj dluh nehradila řádně a včas (na svůj dluh neuhradila ničeho) a dostala se tak se splacením do prodlení. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k úhradě dluhu upomínkou odeslanou dne 3. 4. 2023, a to ve lhůtě tří dnů.

16. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

26. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

27. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

28. V daném případě žalobkyně konkrétně netvrdila, jak úvěruschopnost žalované zkoumala, ani neprokázala, že tuto vůbec zkoumala. S ohledem na uvedené má soud za to, žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, a proto je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

29. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 18 400 Kč (tj. žalobkyní poskytnuté finanční prostředky žalované) s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 18 400 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení (bod I. výroku; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil v souladu s ust. § 573 o. z., když předžalobní upomínka byla odeslána dne 3. 4. 2023 s lhůtou tří dnů a před předžalobní upomínkou žalovaná k úhradě celého dluhu prokazatelně vyzvána nebyla). Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

30. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalovaného (výrok II.). Pokud jde o částku 2 500 Kč coby náklady na uplatnění pohledávky za odeslané upomínky, pak je soud nemá za prokázané, neboť v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně předmětné upomínky žalované skutečně odeslala, nadto se dle názoru nejedná o příslušenství v podobě nákladů spojených s uplatněním pohledávky, ale o samostatnou jistinu v podobě smluvní pokuty, soud tedy tuto částku zahrnul do výše zamítané jistiny.

31. Žalobkyně byla ohledně jistiny úspěšná co do částky 18 400 Kč, žalovaná byla úspěšná co do částky 14 179 Kč. Žalobkyně však rovněž nebyla úspěšná ohledně příslušenství v podobě úroku z prodlení. S ohledem na uvedené rozhodl soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok III.), neboť úspěch (resp. neúspěch) obou účastníků v řízení byl téměř stejný.