36 C 245/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Blažejovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 31 250 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 500 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 20 750 Kč spolu s : -) kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 915,91 Kč; -) kapitalizovaným úrokem ve výši 9 668,37 Kč; -) úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24 305,62 Kč od 8. 1. 2022 do 31. 3. 2022; -) úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 805,62 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení; -) úrokem ve výši 24,69 % ročně z částky 24 305,62 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení; zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 31 250 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 13. 4. 2019 spolu právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla společnost [právnická osoba] žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Úvěr měl být splacen v 60 týdenních splátkách po 750 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem toliko 14 500 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného společnost [právnická osoba] zkoumala zejména na základě informací získaných od žalovaného v tzv. Zákaznické kartě, když tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 4. 2019 soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč, přičemž finanční prostředky byly poskytnuty žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se částku 25 000 Kč spolu s úrokem a poplatkem za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 20 000 Kč (celkem tedy 45 000 Kč) zavázal poskytovateli úvěru vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 750 Kč.

4. Ze zákaznické karty - žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 13. 4. 2019 soud zjistil, že žalovaný ke svým poměrům uvedl, že bydlí v nájemním bydlení s partnerem/partnerkou a má jedno nezaopatřené dítě. Žalovaný dále uvedl, že má čistý příjem ve výši 34 300 Kč od zaměstnavatele [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a jeho měsíční výdaje jsou 7 300 Kč na bydlení, 8 000 Kč osobní výdaje a 5 000 Kč splátky jiných úvěrů/zápůjček. Žalovaný uvedl, že údaje v žádosti dokládá výplatními páskami, pracovní smlouvou a potvrzením o příjmu od zaměstnavatele.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], vč. přílohy, uzavřené mezi společností [právnická osoba] jakožto postupitelem a žalobkyní jako postupníkem soud zjistil, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek specifikovaných v přílohách této smlouvy. Z přílohy smlouvy soud zjistil, že zde není uvedena pohledávka za žalovaným.

6. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022, vč. podacího lístku, soud zjistil, že jím společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o zápůjčce na žalobkyni coby postupníka.

7. Z předžalobní upomínky ze dne 16. 3. 2022, včetně podacího lístku, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, a to nejpozději do 31. 3. 2022.

8. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne 12. 4. 2019 soud zjistil, že jím společnost [právnická osoba] potvrdila průměrný čistý příjem žalovaného ve výši 37 260 Kč za posledních 12 měsíců.

9. Z výplatní pásky za [číslo], [číslo] a [číslo] (č.l. 28-29) soud zjistil, čistý příjem žalovaného v těchto měsících byl 34 249 Kč, 36 460 Kč a cca 32 000 Kč (výplatní páska je v této části špatně čitelná).

10. Z provedených důkazů má soud po skutkové stránce za prokázané tyto skutečnosti: právní předchůdce žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky v celkové výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s poplatky v souhrnné výši 20 000 Kč (celkem tedy 45 000 Kč) v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 750 Kč. Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas a dostal se tak s placením splátek do prodlení. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě dluhu do 31. 3. 2022.

11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

22. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

23. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

24. V daném případě žalobkyně vycházela z výše doložených příjmů, žalobkyně však neprokázala, že by žalovaný doložil v žádosti o úvěr výši svých tvrzených výdajů, a proto na základě v tomto rozsahu ničím nepodložených údajů (kterým údaje v tzv. Zákaznické kartě samy o sobě jinak jsou) nelze posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Již tento nedostatek sám o sobě by postačuje k tom, že soud posoudil smlouvu o úvěru jako neplatnou (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). Nad rámec uvedeného však soud konstatuje, že ani při hlubší analýze údajů poskytnutých žalovaným, není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla žalobkyně (resp. její právní předchůdce) k závěru, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet – žalovaný sice měl na první pohled„ dostatečný příjem“, pokud však měl žalovaný příjem v průměru přes 30 000 Kč čistého měsíčně, pak vyvstává otázka důvodu potřeby čerpání úvěru ve výši 25 000 Kč; přihlédneme-li navíc ke skutečnosti, že v době uzavření úvěrové smlouvy žalovaný již splácel dřívější závazky částkou ve výši 5 000 Kč, pak z uvedených údajů naopak zcela jasně vyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnuté finanční prostředky z vlastních prostředků uhradit; poskytovatel úvěru se proto zcela zjevně neměl spokojit pouze s výší příjmu doloženého žalovaným, ale měl se podrobněji a komplexněji zabývat ekonomickou situací žalovaného. Z uvedeného tak jasně vyplývá, že cílem zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost schopnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat, tedy poskytovatel úvěru nedostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, proto je úvěrová smlouva neplatná i z tohoto důvodu.

25. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 10 500 Kč (tj. čerpané částka zápůjčky ve výši 25 000 Kč mínus celkové tvrzené úhrady žalovaným ve výši 14 500 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 500 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil uplynutím lhůty poskytnuté v předžalobní upomínce do 31. 3. 2022, když před předžalobní upomínkou žalovaný k úhradě celého dluhu vyzván nebyl). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

26. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.).

27. Žalobkyně byla ohledně jistiny úspěšná ohledně částky 10 500 Kč, žalovaný byl úspěšný co do částky 20 750 Kč. V řízení tedy byl převážně úspěšný žalovaný, který by proto měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.