36 C 252/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Blažejovou, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 284 808,24 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 256 575,04 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 256 575,04 Kč od 17. 5. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 28 233,20 Kč spolu s : -) kapitalizovaným úrokem ve výši 5 541,40 Kč od 18. 2. 2022 do 1. 5. 2023; -) úrokem 7,99 % ročně z částky 280 540,20 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení; -) kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 286,45 Kč od 18. 2. 2022 do 1. 5. 2023; -) úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 280 540,20 Kč od 2. 5. 2023 do 16. 5. 2023; -) úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 965,16 Kč od 17. 5. 2023 do zaplacení; zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení v částce 26 533,19 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 13. 6. 2023 domáhala zaplacení částky 284 808,24 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 18. 2. 2022 spolu právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla společnost [právnická osoba] žalovanému úvěr ve výši 283 445 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného společnost [právnická osoba] zkoumala zejména na základě informací získaných od žalovaného, částečně ověřovaných dle doložených výpisů z účtu žalovaného z jiné banky. Výdaje banka odhadla na základě vlastního ekonomického modelu a normativních nákladů na bydlení ve výši 6 943 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že tato byla dne 18. 2. 2022 uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 283 445 Kč. Měsíční splátka jistiny a úroku byla sjednána ve výši 4 025 Kč. Úvěr byl poskytnut v částce 93 445 Kč jako tzv. konsolidační, tedy jeho poskytnutím mělo dojít k úhradě tří již existujících dluhů u společnosti [právnická osoba] a dvou již existujících dluhů u [právnická osoba] bank!; použití zbylé částky úvěru bylo zcela na úvaze žalovaného.

4. Z výzvy ze dne 30. 12. 2022 soud zjistil, že jím společnost [právnická osoba] vyzývala žalovaného k úhřadě 15 420 Kč, k výzvě nebyl přiložen doklad o odeslání žalovanému.

5. Z rozhodnutí o okamžitém zesplatnění ze dne 1. 2. 2023, vč. podacího archu, soud zjistil, že tímto přípisem měla společnost [právnická osoba] oznámit žalovanému zesplatnění celého zbytku nesplacené části úvěru. Přípis neobsahuje výslovnou výzvu k úhradě, ani lhůtu, k jaké má být dluh uhrazen.

6. Z vyjádření [právnická osoba] k posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že původní věřitel ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného sdělil, že žalovaný uvedl v žádosti příjem ve výši 23 587 Kč, banka sama zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti již 14 úvěrových produktů, nová splátková zátěž byla (po konsolidaci úvěrů) v předpokládané výši 12 675 Kč Žalovaný dále uvedl své výdaje částkou 0 Kč, banka však stanovila životní výdaje klienta na základě ekonomického modelu a normativních nákladů na bydlení částkou 6 943 Kč.

7. Z výpisu z úvěrového účtu na č. l. 29 soud zjistil, že jsou z něj patrná poskytnutí finančních prostředků žalovanému původním věřitelem, a to konkrétně 18.

2. částkou 190 000 Kč a dne 23. 2. 2022 částkou - 93 445 Kč (tj. celkem 283 445 Kč). Celková výše částky uhrazené žalovaným pak činila částku 26 869,96 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023, vč. přílohy č. 1, uzavřené mezi společností [právnická osoba] jakožto postupitelem a žalobkyní jako postupníkem soud zjistil, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek specifikovaných v přílohách této smlouvy. Z přílohy smlouvy soud zjistil, že zde není uvedena pohledávka za žalovaným.

9. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] za období 1. 12. 2021 až 10. 2. 2022 soud zjistil, že se jedná o účet vedený na jméno žalovaného a že se jedná o výpis transakcí v uvedeném období. Z výpisu je zřejmé připsání mzdy dne 9. 12. 2021 ve výši 26 721 Kč, dne 11. 1. 2022 ve výši 20 506 Kč a dne 9. 2. 2022 ve výši 23 536 Kč. Z výpisu je dále zřejmé, že žalovaný často provozoval hazardní hry (z výpisu je neznatelných minimálně 22 transakcí, které souvisí s hazardními hrami) a často čerpal úvěr (z výpisu je neznatelných minimálně 68 transakcí, které souvisí s čerpáním finančních prostředků žalovaným z půjček a úvěrů).

10. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 4. 5. 2023, vč. podacího archu, soud zjistil, že jím společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na žalobkyni coby postupníka.

11. Z předžalobní upomínky ze dne 5. 5. 2023, včetně podacího archu, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, a to ve lhůtě 7 dnů od odeslání výzvy. Upomínka byla žalovanému odeslána dne 9. 5. 2023.

12. Z provedených důkazů má soud po skutkové stránce za prokázané tyto skutečnosti: právní předchůdce žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky v celkové výši 283 445 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet, avšak svůj dluh nehradil řádně a včas, přičemž na svůj dluh uhradil toliko 26 869,96 Kč a dostal se s placením splátek do prodlení. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě dluhu předžalobní upomínkou odeslanou dne 9. 5. 2023.

13. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

20. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

24. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

25. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

26. V daném případě žalobkyně (resp. její právní předchůdce) při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z doložené výše příjmu žalovaného za poslední 3 měsíce ve výši okolo 23 587 Kč. Z výpisu je však zřejmé, že žalovaný často provozoval hazardní hry (z výpisu je neznatelných minimálně 22 transakcí, které souvisí s hazardními hrami) a často čerpal různé úvěry (z výpisu je neznatelných minimálně 68 transakcí, které souvisí s čerpáním finančních prostředků žalovaným z půjček a úvěrů). Žalobkyně (resp. její právní předchůdce) se však i přes tento značný počet rizikových transakcí seznatelných z výpisu z účtu žalovaného se v podstatě vůbec nezabývala skutečnými majetkovými poměry žalovaného, zejména jeho skutečnými měsíčními výdaji. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by je vůbec zkoumala, resp. že by je zkoumala řádně (žalobkyně pouze neurčitě uvedla, že vycházela ze svého vlastního ekonomického modelu a normativních nákladů na bydlení, kdy uvažovala částku 6 943 Kč měsíčně).„ Přitěžující“ okolností pro žalobkyni je i to, že úvěr byl částečně poskytnut jako konsolidační, avšak pouze toliko v rozsahu cca 90 000 Kč, ve zbytku 190 000 Kč byly finanční prostředky žalovanému poskytnuty„ navíc“, a to za situace, kdy jednak již tehdy potřeboval konsolidaci dosavadních úvěrů, jednak výpisy z jeho účtu naznačovali ekonomické problémy, když v podstatě předložený výpis z účtu obsahoval pouze transakce úvěrů a hazardních her. S ohledem na vše uvedené tak není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla žalobkyně (resp. její právní předchůdce) k závěru, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, neboť z údajů poskytnutých žalovaným a zjištěných žalobkyní (právním předchůdcem) naopak zcela jasně vyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnuté finanční prostředky z vlastních prostředků uhradit. Soud tak má za to, že žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a proto je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

27. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 256 575,04 Kč (tj. čerpané částky úvěru ve výši 283 445 Kč mínus celkové úhrady žalovaným ve výši 26 869,96 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 256 575,04 Kč od 17. 5. 2023 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil uplynutím lhůty poskytnuté v předžalobní upomínce, když před ní žalovaný prokazatelně k úhradě celé dlužné částky vyzván nebyl). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

28. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.).

29. Pro úplnost soud uvádí, že z důvodu nadbytečnosti neprováděl následující důkazy: ceník pro soukromou klientelu; všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]; stav úvěru v minulosti (č. l. 25).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 26 533,19 Kč, přičemž tato částka představuje 64,56 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 82,28 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 17,72 %; soud při výpočtu zohlednil veškeré žalobou uplatněné nároky, vč. příslušenství, obdobně např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2717/08, které pro účely výpočtu kapitalizoval ke dni vyhlášení rozhodnutí, tj. ke dni 18. 11. 2023). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 11 393 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 284 808,24 Kč sestávající z částky 9 460 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 4 730 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 550 Kč ve výši 5 155,50 Kč.