36 C 323/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Blažejovou, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 13 239,84 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 13 239,84 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 29. 6. 2023 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 13 239,84 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 23. 11. 2018 spolu žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla společnost žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 64 000 Kč. Jelikož žalovaný své závazky neplnil, bylo ze strany žalobkyně zahájeno soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. [číslo jednací] ze dne 26. 11. 2020, který pravomocně řešil období prodlení žalovaného do 5. 10. 2020. Jelikož prodlení žalovaného trvalo i po datu 5. 10. 2020, vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % denně z„ nové jistiny“ úvěru i za následující období. Žalovaná částka 13 239,84 Kč tak představuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 47 415,11 Kč od 6. 10. 2020 do 12. 6. 2023. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala zejména na základě informací získaných od žalovaného, když tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, když zkoumala zejména příjmovou a výdajovou stránku u žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že provedla lustraci žalovaného v databázích [příjmení], NRKI.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 23. 11. 2018 soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným a žalobkyně se v ní zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 64 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal splatit úvěr spolu s obchodním úrokem, to vše splátkou ve výši 5 150 Kč/měsíc. V čl. 6 smlouvy je ujednána povinnost žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné Nové jistiny úvěru (tj. nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky) za každý den prodlení, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění až do jejího úplného zaplacení.

4. Z oznámení ze dne 21. 11. 2019 soud zjistil, že jím žalobkyně žalovanému zesplatnila všechny závazky žalovaného vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 23. 11. 2018 a vyzvala žalovaného k jejich úhradě.

5. Z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. [číslo jednací] ze dne 26. 11. 2020 soud zjistil, že jím soud a) řízení ohledně úroku ve výši 49,27 % ročně z částky 59 945,08 Kč od 23. 11. 2019 do 14. 2. 2020, úroku ve výši 49,27 % ročně z částky 57 715,11 Kč od 15. 2. 2020 do 16. 3. 2020, úroku ve výši 49,27 % ročně z částky 52 565,11 Kč od 17. 3. 2020 do 16. 4. 2020 a úroku ve výši 49,27 % ročně z částky 47 415,11 Kč od 17. 4. 2020 do zaplacení zastavil (výrok I.), b) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 66.775,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 75 262 Kč od 23. 11. 2019 do 16. 12. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 70 112 Kč od 17. 12. 2019 do 16. 1. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 64 692 Kč od 17. 1. 2020 do 14. 2. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 59 812 Kč od 15. 2. 2020 do 16. 3. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 54 662 Kč od 17. 3. 2020 do 16. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 49 512 Kč od 17. 4. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 40 % ročně z částky 59 945,08 Kč od 23. 11. 2019 do 14. 2. 2020, s úrokem ve výši 40 % ročně z částky 57 715,11 Kč od 15. 2. 2020 do 16. 3. 2020, s úrokem ve výši 40 % ročně z částky 52 565,11 Kč od 17. 3. 2020 do 16. 4. 2020 a s úrokem ve výši 40 % ročně z částky 47 415,11 Kč od 17. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 11. 2019 dosáhne částky 222 480 Kč (výrok II.), c) rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Předmětný rozsudek byl vydán jako tzv. rozsudek pro zmeškání, v odůvodnění je tedy pouze stručně uvedeno, že soud má za to, že byly splněny podmínky vydání rozsudku pro zmeškání, kdy po právní stránce soud věc posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., na základě které vznikla žalovanému povinnost splnit svůj závazek vůči žalobkyni, tj. vrátit jí poskytnuté peněžní prostředky, přičemž v důsledku prodlení s jejich úhradou mu taktéž vznikla povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu dle § 2048 a násl. o. z., úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., smluvní úrok a konečně i náklady spojené s uplatněním pohledávky dle § 513 o. z.

6. Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu ze dne 26. 11. 2018 soud zjistil, že čistý příjem žalovaného za poslední 3 kalendářní měsíce byl ve výši 10 513 Kč/měsíc (a k tomu bylo žalovanému vypláceno stravné 15 569 Kč), za poslední kalendářní měsíc byla výše příjmu žalovaného 10 468 Kč (a k tomu bylo žalovanému vypláceno stravné 18 336 Kč). Žalovaný byl zaměstnán jako řidič.

7. Z výplatní páska za říjen a listopad 2018 soud zjistil, že se jedná ve skutečnosti o výplatnice za měsíc září 2018 a říjen 2018. V měsíci září byla čistá mzda žalovaného ve výši 10 468 Kč, k tomu mu byly vyplaceny dávky 18 336 Kč, celková dobírka tedy byla 28 804 Kč. V měsíci říjnu byla čistá mzda žalovaného ve výši 10 468 Kč, k tomu mu byly vyplaceny dávky 18 336 Kč, celková dobírka tedy byla 28 804 Kč.

8. Z pracovní smlouvy ze dne 27. 10. 2017, vč. dodatku soud zjistil, že žalovaný byl od 1. 11. 2017 na dobu neurčitou zaměstnán jako řidič s nástupním mzdovým tarifem 11 000 Kč/měsíc plus stravné a kapesné dle vyhlášky.

9. Z formuláře hodnocení klienta soud zjistil, že se jedná o dokument zachycující údaje o socioekonomických poměrech žalovaného. Žalovaný zde uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem je ve výši 10 516 Kč, a to formou„ ze zaměstnání“. Jako jeho další příjmy (bez uvedení specifikace) uvedl 7 784 Kč, celkem tedy 18 300 Kč. Jako měsíční výdaje jsou zde uvedeny částky 3 410 Kč coby životní minimum, 1 000 Kč na bydlení, 1 000 Kč rezerva, celkem tedy 4 410 Kč/měsíc. Žalovaný dále uvedl, že bydlí u rodičů, má základní vzdělání.

10. Z informativního výpisu z účtu soud zjistil, že dne 14. 11. 2018 přišla žalovanému„ mzda“ 28 804 Kč a dne 11. 10. 2018 ve výši 25 570 Kč, zůstatek na účtu žalovaného byl přitom 5 159,31 Kč.

11. Z výpisu z registru SOLUS soud zjistil, že žalovaný nemá žádný záznam.

12. Z hodnocení klienta z NRKI soud zjistil, že obsahuje hodnocení žalovaného, kdy žalovaný obdržel žádné skóre, pouze příznak„ 16“, což znamená„ klientova smlouva (smlouvy) je hodnocena jako špatná (negativní příznak)“.

13. Z předžalobní upomínka ze dne 12. 6. 2023, vč. podacího archu soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu před podáním žaloby. Výzva byla odeslána téhož dne.

14. Soud vzal za prokázaná shora uvedená skutková zjištění, na která dále pro zjednodušení pouze odkazuje.

15. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

22. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

23. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

24. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

27. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

28. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

29. Konkrétně pak soud po právní stránce věc posoudil tak, že ohledně základu nároku a smluvní pokuty za předešlé období již pravomocně rozhodl zdejší soud rozsudkem č. j. [číslo jednací] ze dne 26.11.2020; z provedeného dokazování má však za prokázané, že předmětný rozsudek je tzv. rozsudkem pro zmeškání (§ 153b o. s. ř.), tzn. že ve věci neprobíhalo dokazování a otázka ověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní nebyla v řízení sp. zn. [spisová značka] přezkoumána, neboť soud vycházel při svém rozhodování toliko z tvrzení žalobkyně, nikoli z důkazů. Soud je v projednávané věci navíc toho názoru, že řízení, kde nároky jsou odvozeny od smluv o spotřebitelském úvěru, jsou do určité míry nároky„ sui genereis“, v nichž je soud vždy povinen zabývat se otázkou zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele, a to zejména s ohledem na konstantní judikaturu, která umožňuje přezkum pravomocných soudních rozhodnutí i v exekučním řízení, viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18. S ohledem na uvedené se tak soud nejprve zabýval otázkou zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně, a dospěl k závěru, že žalobkyně nevyhodnotila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 2 z. s. ú. V daném případě žalobkyně prokazatelně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z informací uvedených žalovaným, výplatnic a výpisů z účtu žalovaného. Z předložených výplatnic jasně vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného je zkreslen vyplácenými dietami (stravným), které však nelze zahrnovat do čistého disponibilního příjmu, a proto čistý měsíční příjem žalovaného bez stravného je pouze cca 10 400 až 10 500 Kč. Nadto byly doloženy pouze dvě výplatnice, přičemž období dvou měsíců není dle názoru soudu poskytnout věrohodný obraz o ekonomické situaci žalovaného. Pokud jde o výdaje žalovaného žalobkyně se bez dalšího spokojila s odhadem nákladů ve výši životního minima 3 401 Kč, náklady na bydlení 1 000 Kč a„ rezervou“ 1 000 Kč. Takto tvrzené náklady, jak na bydlení, uspokojování základní potřeb (jídlo, hygiena, ošacení apod.) jsou nestandardně nízké, přičemž žalobkyně se podrobněji nezabývala skutečnými výdaji žalovaného a jeho celkovými poměry ani přesto, že jeho příznak dle lustrace v NRKI byl negativní. K tomuto soud doplňuje, že je toho názoru, že trvání na doložení takto nízkých nákladů na bydlení je povinností žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti, neboť zákon (z. s. ú.) tuto povinnost ukládá přímo jí. Z uvedeného tak jasně vyplývá (čistý příjem žalovaného cca 10 500 Kč, splátka úvěru ve výši 5 150 Kč/měsíc, tabulkově odhadnuté náklady 4 410 Kč/měsíc, zůstatek na účtu 5 159,31 Kč), že cílem zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost schopnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat. Protože tak žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je celá úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.), a to včetně ujednání o smluvní pokutě. S ohledem na uvedené, a jelikož v projednávané věci byla uplatněna pouze smluvní pokuta, soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.).

30. Dále pokud jde o žalobkyní navrhované důkazy: ověření bankovního účtu, předsmluvní formulář, dokument prohlášení klientů, kopie občanského průkazu, pak tyto soud pro nadbytečnost neprováděl.

31. V řízení tedy byl zcela úspěšný žalovaný, který by proto měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.