36 C 409/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Blažejovou, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 25 900 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 540 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 540 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 12 360 Kč spolu s : -) kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 656,88 Kč; -) kapitalizovaným úrokem ve výši 5 308,03 Kč; -) úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 8. 1. 2022 do 29. 4. 2022; -) úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 460 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení; -) úrokem ve výši 26,43 % ročně z částky 15 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení; zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 22. 7. 2022 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 25 900 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 20. 7. 2019 spolu právní předchůdce žalobkyně, společnost Fair Credit Czech s.r.o., [IČO], a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla společnost [právnická osoba] žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Zápůjčka měla být splacena nejpozději do 12. 9. 2020. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 1 460 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného společnost [právnická osoba] zkoumala zejména na základě informací získaných od žalovaného v tzv. Zákaznické kartě, když tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 7. 2019 soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž finanční prostředky byly poskytnuty žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se částku 15 000 Kč spolu s úrokem a poplatkem za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 12 360 Kč (celkem tedy 27 360 Kč) zavázal poskytovateli úvěru vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 456 Kč.

4. Ze zákaznické karty - žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 20. 7. 2019 soud zjistil, že žalovaný ke svým poměrům uvedl, že bydlí jako spolubydlící v nájemním bydlení, je svobodný, vzdělání má základní (resp. je bez vzdělání), nemá nezaopatřené děti, je zaměstnaný na hlavní pracovní poměr jako uklízeč s čistým měsíčním příjmem ve výši 23 000 Kč, jeho měsíční výdaje jsou ve výši cca 4 000 Kč na bydlení a 5 000 Kč na osobní výdaje, jiné zápůjčky nemá. Žalovaný uvedl, že údaje v žádosti dokládá výplatními páskami, pracovní smlouvou a nájemní smlouvou.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, vč. přílohy, uzavřené mezi společností [právnická osoba] jakožto postupitelem a žalobkyní jako postupníkem soud zjistil, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek specifikovaných v přílohách této smlouvy. Z přílohy smlouvy soud zjistil, že zde není uvedena pohledávka za žalovaným.

6. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022, vč. podacího lístku, soud zjistil, že jím společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o zápůjčce na žalobkyni coby postupníka.

7. Z předžalobní upomínky ze dne 14. 4. 2022, včetně podacího lístku, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, a to nejpozději do 29. 4. 2022.

8. Z dodatku č. 1 nájemní smlouvy (č. l. 24) soud zjistil, že tento měl být uzavřen mezi [právnická osoba] [právnická osoba], a.s. a paní [jméno] [příjmení], [datum narození] a měl prodlužovat dobu sjednaného nájmu do 30. 9. 2019. Dodatek obsahuje pouze první stranu, neobsahuje podpisy smluvních stran. K dodatku byl připojen evidenční list vlastníka, ze kterého vyplývá, že v předmětném pronajatém bytě bydlí od 1. 1. 2019 s nájemkyní rovněž její dva synové, kdy jedním z nich je žalovaný.

9. Z pracovní smlouvy ze dne 12. 3. 2019 soud zjistil, že žalovaný pracoval v Německu, předložená smlouva byla v německém jazyce. Ze smlouvy dále vyplývá, že byla uzavřena na dobu určitou do 22. 12. 2019. Žalovaný dále uvedl, že bydlí v [obec].

10. Z výplatních pásek na č.l. 25 soud zjistil, že jsou z 15. 2019, 11. 6. 2019 a 11. 7. 2019. Pásky z 11. 6. 2019 a 11. 7. 2019 jsou evidovány na žalovaného, u pásky z 11. 5. 2019 je však jméno zcela zakryto a není tedy zřejmé, komu předmětná výplatní páska patří. Dle pásky z 11. 6. 2019 byla čistá mzda žalovaného 735,84 EUR dle pásky z 11. 7. 2019 byla čistá mzda žalovaného 826,58 EUR.

11. Z provedených důkazů má soud po skutkové stránce za prokázané tyto skutečnosti: právní předchůdce žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s poplatkem za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 12 360 Kč (celkem tedy 27 360 Kč) zavázal poskytovateli úvěru vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 456 Kč. Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas a dostal se tak s placením splátek do prodlení. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě dluhu do 29. 4. 2022.

12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce provedl kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

23. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

24. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

25. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevyhodnotila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 z. s. ú. V daném případě žalobkyně prokazatelně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z doložené výše příjmu, informací poskytnutých žalovaným, nájemní smlouvy, pracovní smlouvy a výplatních pásek. Soud v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že z předložené pracovní smlouvy vyplývá, že tato byla uzavřena na dobu určitou do 22. 12. 2019, splátky úvěru však byly naplánovány na 60 týdnů, tedy 15 měsíců a značně časově přesahovaly dobu trvání pracovní smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně se však s uvedeným spokojil a dále se zjištěním příjmu, ze kterého by žalovaný mohl splátky úvěru v budoucnu hradit, nezabýval. Právní předchůdce žalobkyně podrobněji neanalyzoval ani údaje týkající se bydlení žalovaného a s tím souvisejícími výdaji. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, žalobkyně k tomuto předložila dodatek nájemní smlouvy, ze kterého se poddává, že žalovaný měl být hlášen jako spolubydlící osoba svojí matky v bytě v [obec], který měla jeho matka pronajatý od [právnická osoba], a to od 1. 1. 2019. V předložené pracovní smlouvě z března 2019 je však jako bydliště žalovaného uveden [obec]. Jedná se tedy o rozpor v informacích, který žalobkyně nevysvětlila a kterým se právní předchůdce žalobkyně zřejmě ani nezabýval. Pokud žalovaný bydlel v době poskytnutí úvěru v [obec], tak lze důvodně předpokládat, že jeho výdaje na bydlení přesahovaly uvedené 4 000 Kč, stejně tak ostatní běžné výdaje musel mít žalovaný vyšší, neboť ve Spolkové republice Německo jsou ve srovnání s Českou republikou vyšší ceny a tedy i vyšší náklady na živobytí. Pro úplnost soud pak uvádí, že i pokud by se žalovaný v [obec] nezdržoval trvale, ale za prací dojížděl, pak lze zase důvodně předpokládat, že měl značně zvýšené náklady na dopravu, které nebyly při posuzování úvěruschopnosti nijak zohledňovány. Z uvedeného tak jasně vyplývá, že cílem zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost schopnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat. Protože tak žalobkyně, resp. její právní předchůdce, nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

26. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 13 540 Kč (tj. čerpaná částka zápůjčky ve výši 15 000 Kč mínus celkové úhrady žalovanou ve výši 1 460 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 540 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil uplynutím lhůty poskytnuté v předžalobní upomínce do 29. 4. 2022, když před předžalobní upomínkou žalovaný k úhradě celého dluhu vyzván nebyl). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

27. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.). 28. pro úplnost soud uvádí, že z důvodu nadbytečnosti neprováděl následující důkazy: zařazení zákazníka do pojistného programu.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). Žalobce byl v řízení úspěšný z 37,37 %, žalovaný byl úspěšný z 62,63 %, přičemž soud při výpočtu zohlednil veškeré žalobou uplatněné nároky, vč. příslušenství (obdobně např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2717/08), které pro účely výpočtu kapitalizoval ke dni vyhlášení rozhodnutí, tj. ke dni 15. 2. 2023. V řízení tedy byl převážně úspěšný žalovaný, který by proto měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.