36 C 412/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Blažejovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15 974 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 600 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 9 374 Kč spolu s : -) kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 361,63 Kč; -) kapitalizovaným úrokem ve výši 2 976,53 Kč; -) úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 364,95 Kč od 29. 1. 2022 do 21. 6. 2022; -) úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 764,95 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení; -) úrokem ve výši 30 % ročně z částky 8 364,95 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení; zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 1. 8. 2022 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 15 974 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 29. 11. 2019 spolu právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla společnost [právnická osoba] žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději do 27. 11. 2020. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného společnost [právnická osoba] zkoumala zejména na základě informací získaných od žalovaného v tzv. Zákaznické kartě, když tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že tato byla dne 29. 11. 2019 uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž finanční prostředky byly poskytnuty žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se částku 10 000 Kč spolu s úrokem a poplatkem za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 9 554 Kč (celkem tedy 19 554 Kč) zavázal poskytovateli úvěru vrátit v pravidelných 52 týdenních splátkách ve výši 377 Kč (poslední splátka měla být ve výši pouze 327 Kč).

4. Z tabulka umoření ze dne 31. 1. 2022 soud zjistil, že žalovaný zaplatil na svůj dluh celkem částku 3 400 Kč.

5. Ze zákaznické karty - žádosti o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že žalovaný ke svým poměrům uvedl, že bydlí v nájemním bydlení, má základní vzdělání, má partnera/partnerku, důvodem žádosti o poskytnutí úvěru je vybavení domácnosti, pracuje na plný úvazek jako dělník s čistým měsíčním příjmem 14 1738 Kč. Další čistý příjem domácnosti je 7 600 Kč. Údaj o počtu vyživovaných osob není čitelný. Měsíční výdaje žalovaný uvedl 6 000 Kč a dále cca 2 500 Kč (údaj není zcela čitelný) na externí splátky jiného závazku. Žalovaný uvedl, že údaje v žádosti dokládá pracovní smlouvou a dvěma výpisy z bankovního účtu.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, vč. přílohy, uzavřené mezi společností [právnická osoba] jakožto postupitelem a žalobkyní jako postupníkem soud zjistil, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek specifikovaných v přílohách této smlouvy. Z přílohy smlouvy soud zjistil, že zde není uvedena pohledávka za žalovaným.

7. Z oznámení o postoupení pohledávky, vč. informací o zpracování údajů ze dne 30. 1. 2022 a vč. podacího lístku, soud zjistil, že jím společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o zápůjčce na žalobkyni coby postupníka.

8. Z předžalobní upomínky ze dne 6. 6. 2022, včetně podacího lístku, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, a to nejpozději do 21. 6. 2022.

9. Z provedených důkazů má soud po skutkové stránce za prokázané tyto skutečnosti: právní předchůdce žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s poplatkem za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 9 554 Kč (celkem tedy 19 554 Kč) zavázal poskytovateli úvěru vrátit v pravidelných 52 týdenních splátkách ve výši 377 Kč (poslední splátka měla být ve výši pouze 327 Kč). Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas (na svůj dluh uhradil toliko 3 400 Kč) a dostal se tak s placením splátek do prodlení. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě dluhu do 21. 6. 2022.

10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce provedl kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

21. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

22. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

23. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by žalovaný doložil v žádosti o úvěr výši svých tvrzených příjmů a výdajů. Na základě takto ničím nepodložených údajů (kterým údaje v tzv. Zákaznické kartě samy o sobě jsou) nelze posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Již tento nedostatek sám o sobě by postačuje k tom, že soud posoudil smlouvu o zápůjčce jako neplatnou (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). Nad rámec uvedeného však soud konstatuje, že ani při hlubší analýze údajů poskytnutých žalovaným, není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla žalobkyně (resp. její právní předchůdce) k závěru, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, neboť z údajů v zákaznické kartě (žalovaný v podstatě z příjmu cca 14 000 Kč čistého měsíčně živil a uspokojoval základní potřeby tří osob – sebe, partnerky a nezletilého dítěte, a to za situace, kdy již byl zatížen splátkovou povinností cca 2 500 Kč/měsíc na dřívější závazky) naopak zcela jasně vyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnuté finanční prostředky z vlastních prostředků uhradit. Pokud žalobkyně, resp. její právní předchůdce, jakkoli uvažovala celkové příjmy domácnosti (příjem žalovaného a na základě částky zřejmě rodičovský příspěvek), pak ale měla rovněž zkoumat i pravidelné celkové výdaje celé domácnosti, nikoliv pouze žalovaného.

24. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 6 600 Kč (tj. čerpané částka zápůjčky ve výši 10 000 Kč mínus celkové úhrady žalovaným ve výši 3 400 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 600 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil uplynutím lhůty poskytnuté v předžalobní upomínce do 21. 6. 2022, když před předžalobní upomínkou žalovaný k úhradě celého dluhu vyzván nebyl). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

25. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.).

26. Žalobkyně byla ohledně jistiny úspěšná ohledně částky 6 600 Kč, žalovaný byl úspěšný co do částky 9 374 Kč. V řízení tedy byl převážně úspěšný žalovaný, který by proto měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.