36 C 501/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Blažejovou, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 31 750 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 31 750 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 28. 12. 2022 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 31 750 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 19. 2. 2019 spolu žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla společnost žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem 129,69 % p. a. splatit v 48 měsíčních splátkách po 2 605 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko částku v celkové výši 84 940 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala zejména na základě informací získaných od žalovaného, když tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, když zkoumala zejména příjmovou a výdajovou stránku u žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že provedla lustraci žalovaného v databázích SOLUS, NRKI.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z dodatku k pracovní smlouvě [číslo] soud zjistil, že tento byl uzavřen dne 4. 8. 2015 mezi žalovaným coby zaměstnancem a [právnická osoba], a. s. a jeho předmětem byla změna spočívající ve sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou.

4. Z výplatní pásky žalovaného za období 12/2018 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného byla ve výši 26 630 Kč.

5. Z výplatní pásky žalovaného za období 01/2019 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného byla ve výši 40 073 Kč, přičemž 21 630 Kč z této částky tvořily pololetní prémie.

6. Z detailu úhrady ze dne 15. 1. 2019 soud zjistil, že uvedeného dne na účet č. [bankovní účet] byly připsány finanční prostředky ve výši 26 630 Kč od [právnická osoba], a. s .

7. Z detailu úhrady ze dne 15. 2. 2019 soud zjistil, že uvedeného dne na účet č. [bankovní účet] byly připsány finanční prostředky ve výši 40 073 Kč od [právnická osoba], a. s .

8. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 19. 2. 2019 soud zjistil, že tento byl uzavřen mezi žalobkyní a žalovaným a jedná se de facto přímo o úvěrovou smlouvu, nikoli o její návrh. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč, a to zasláním na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s úrokem 129,69 % p. a. splatit v 48 měsíčních splátkách po 2 605 Kč.

9. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 20. 2. 2019, vč. dodejky soud zjistil, že jím žalobkyně oznámila žalovanému schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo].

10. Z hodnocení klienta soud zjistil, že se jedná o dokument zachycující poměry žalovaného. Žalovaný zde uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem je ve výši 30 000 Kč, a to formou „ ze zaměstnání“. Jako měsíční výdaje jsou zde uvedeny částky 3 410 Kč coby životní minimum, 1 000 Kč na bydlení, 1 000 Kč rezerva. Jako volné zdroje žalobkyně vyhodnotila částku 24 590 Kč. Žalovaný dále uvedl, že jeho bydlení je ve formě„ jiné“ (bez uvedení upřesnění), přičemž nebydlí s manželkou/partnerkou, rodiči, vlastním bydlení, ani pronájmu, má středoškolské vzdělání s maturitou.

11. Z karty klienta soud zjistil, že se jedná o souhrn informací k úvěrové smlouvě [číslo]. Jsou zde uvedeny dvě úhrady žalovaným v období od 20. 3. 2019 do 20. 1. 2023, a to v celkové výši 86 240 Kč.

12. Z výpisu z registru SOLUS ze dne 20. 2. 2019 soud zjistil, že žalovaná nemá žádný záznam.

13. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 19. 2. 2019 žalobkyně zaslala částku 35 000 Kč na účet č. [bankovní účet].

14. Z výpisu z NRKI ze dne 18. 2. 2019 soud zjistil, že obsahuje hodnocení žalovaného, kdy žalovaný obdržel skóre 276. Dle přiložené legendy tedy žalovaný spadá do Kategorie I. = nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Jedná se o nejhorší ze čtyř uváděných kategorií.

15. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 12. 2022, vč. podacího archu (č. l. 46-47) soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu před podáním žaloby, a to do 15 dnů od odeslání výzvy. Výzva byla odeslána dne 7. 12. 2022.

16. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

23. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

24. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

27. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

28. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

29. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevyhodnotila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 2 z. s. ú. V daném případě žalobkyně prokazatelně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z informací uvedených žalovaným, výplatnic a výpisů z účtu žalovaného. Z předložených výplatnic jasně vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného je zkreslen pololetními odměnami, a to o to více, že byly doloženy pouze dvě výplatnice, přičemž období dvou měsíců není dle názoru soudu poskytnout věrohodný obraz o ekonomické situaci žalovaného. Pokud jde o výdaje žalovaného žalobkyně se bez dalšího spokojila s odhadem nákladů ve výši životního minima 3 401 Kč, náklady na bydlení 1 000 Kč a„ rezervou“ 1 000 Kč. Takto tvrzené náklady, jak na bydlení, uspokojování základní potřeb (jídlo, hygiena, ošacení apod.) jsou nestandardně nízké, přičemž žalobkyně se podrobněji nezabývala skutečnými výdaji žalovaného a jeho celkovými poměry ani přesto, že jeho skóre dle lustrace v NRKI bylo velmi nepříznivé, spadající do nejhorší možné kategorie při poskytování úvěrů. K tomuto k polemice žalobkyně soud doplňuje, že je toho názoru, že trvání na doložení takto nízkých nákladů na bydlení je povinností žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti, neboť zákon (z. s. ú.) tuto povinnost ukládá přímo jí; teprve vyšlo-li by následně najevo, že doklady o výši výdajů byly padělané či nepravdivé, jednalo by se úmyslný klam ze strany dlužníka, přičemž teprve takové jednání dlužníka či jiných osob by teoreticky mohlo mít přesah i do trestněprávní roviny. Z uvedeného tak jasně vyplývá, že cílem zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost schopnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat. Protože tak žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

30. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je obecně povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům ve výši 35 000 Kč vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.); sama žalobkyně však uvedla, že žalovaný žalobkyni uhradila již celkem částku ve výši 84 940 Kč, dle zjištění soudu celkem částku 86 240 Kč, tedy jeho dluh vůči žalobkyni byl již zcela uhrazen. S ohledem na uvedené soud žalobu v celém rozsahu zamítl, když nárok uplatňovaný žalobou převyšuje bezdůvodné obohacení žalovaného (výrok II.).

31. Dále pokud jde o žalobkyní navrhované důkazy: úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu; předsmluvní formulář; kopie občanského průkazu na č. l. 12-13; prohlášení klientů – informace pro klienty ze dne 19. 2. 2019; vyjádření znalce ze dne 25. 10. 2018; oznámení o využití ochranné doby ze dne 19. 5. 2020; přípis ze dne 20. 5. 2020; výzva k zaplacení ze dne 22. 11. 2021; výzva k zaplacení ze dne 20. 1. 2022; výzva k zaplacení ze dne 21. 2. 2022; oznámení ze dne 23. 2. 2022; pak tyto soud pro nadbytečnost neprováděl.

32. V řízení tedy byl zcela úspěšný žalovaný, který by proto měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.