36 C 71/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Blažejovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 2 057,87 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 2 057,87 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

2. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30. 4. 2020 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 2 057,87 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 25. 2. 2019, na jejímž základ poskytla banka žalované možnost čerpat finanční prostředky až do výše 1 000 Kč. Usnesením č. j. 68 C 1104/2020-39 ze dne 29. 4. 2021 Obvodní soud pro Prahu 1 vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem (rozhodnutí v právní moci dnem 23. 6. 2021, doložka právní moci Obvodním soudem pro Prahu 1 vyznačena dne 7. 9. 2021).

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že společnost [právnická osoba], [IČO], a žalovaná spolu dne 25. 2. 2019 uzavřely smlouvu o úvěru, v níž se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované v její prospěch peněžní prostředky ve výši 1 000 Kč, a to v podobě kontokorentu, tedy možnosti povoleného přečerpání zůstatku na bankovním účtu žalované č. [bankovní účet] až do částky 1 000 Kč. Následně smlouvou o postoupení postoupila společnost [právnická osoba] pohledávku za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna oznámení o postoupení pohledávky. Žalobkyně poté předžalobní vyzvala žalovanou k úhradě celého dluhu. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalovaná k žádosti o úvěr doložila, že výše jejího příjmu je rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč. Z tohoto potvrzení o příjmech žalované se dále poddává, že žalovaná rodičovský příspěvek pobírá již od listopadu 2015, a to do minimálně do ledna 2019, a že žalovaná byla opakované rovněž příjemcem příspěvku na bydlení, naposledy v období od 02/2018 do 10/2018. Právní předchůdce žalobkyně rovněž provedl lustraci v databázi CCB, a to s negativním výsledkem, proto dospěl k závěru, že splátkové zatížení ve výši 84 Kč je v možnostech žalované. Z výpisu z kontokorentního účtu žalované za období 13. 2. 2019 až 31. 3. 2019 soud dále zjistil, že na účtu bylo pro exekuci zadrženo 1 100 Kč.

5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

6. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by provedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

7. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

8. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

9. V daném případě právní předchůdce žalobkyně prokazatelně při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr vycházel z lustrace v databázi CCB a z doložené výše příjmu žalované. Z potvrzení o výši příjmu se však poddává, že žalovaná je (vzhledem k délce trvání) na rodičovské dovolené již opakovaně (minimálně podruhé), a ze svého příjmu tedy musí„ uživit“ (tj. uspokojit minimálně základní potřeby svoje a svých dětí jako je bydlení, potraviny, ošacení). Právní předchůdce žalobkyně však výdaje žalované vůbec nezkoumal. Za této situace tedy není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla žalobkyně (resp. její právní předchůdce) k závěru, že žalovaná bude schopna úvěr splácet, neboť z předmětných dokumentů naopak zcela jasně vyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti žalované poskytnuté finanční prostředky z vlastních prostředků uhradit. O důvodnosti této pochybnosti ostatně svědčí i to, že ihned po poskytnutí kontokorentu byly na účtu žalované zadrženy finanční prostředky ve výši 1 100 Kč na exekuci. Z uvedeného tak jasně vyplývá, že cílem zkoumání úvěruschopnosti žalované zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost schopnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat. Protože tak žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.)

10. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.). Tvrzení žalobkyně a jí předložené důkazy však neposkytly soudu dostatečný podklad pro, aby mohl učinit jakýkoliv závěr o výši bezdůvodného obohacení, a zda vůbec nějaké na straně žalované vzniklo. S ohledem na uvedené soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.).

11. Pro úplnost soud uvádí, že byl připraven žalobkyni při jednání poučit o neunesení břemene důkazního ohledně prokázání skutečnosti o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši, jelikož se však žalobkyně k jednání, které se ve věci konalo dne 27. 6. 2022, přes řádné předvolání nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř., neboť toto je účastníkům dáváno výhradně na jednání před soudem.

12. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když ve věci byla zcela úspěšná žalovaná, měla by proto vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalované však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.