36 C 73/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Blažejovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 138 979,17 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 62 818 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 62 818 Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 76 161,17 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 76 161,17 Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 20. 12. 2021 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 138 979,17 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 24. 10. 2018 spolu právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 112 798 Kč. Zápůjčka měla být splacena v 72 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 940 Kč splatných vždy k 24. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje dnem 24. 11. 2018. Žalovaný však na svůj dluh uhradil toliko 49 980 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala zejména na základě vyhodnocení informací získaných z nebankovních registrů, registru SOLUS, ostatních registrů a databází, příjmu a výdajů žalovaného, vč. výdajů na jiné splátky úvěrů, finančních rezerv/disponibilního příjmu žalovaného, skóringového modelu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 24. 10. 2018 soud zjistil, že tato uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 112 798 Kč, a to za účelem financování kupní ceny zboží – osobního automobilu VOLKSWAGEN [anonymizována tři slova]) [příjmení] [anonymizována tři slova] s rokem 2008 coby rokem první registrace, a to u prodejce [anonymizována dvě slova]. a.s. Poskytnuté finanční prostředky spolu s úrokem a poplatky, celkem 212 480 Kč se žalovaný zavázal vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 940 Kč. Ve smlouvě jsou rovněž uvedeny informace k poměrům žalovaného – žalovaný měl být svobodný se 2 vyživovanými osobami, měl být zaměstnán u [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem 23 000 Kč, měsíční příjem domácnosti měl být ve výši 26 800 Kč, výdaje na bydlení žalovaného ve výši 2 000 Kč, přičemž žalovaný měl uvést, že již splácí 7 000 Kč na splátkách předchozích úvěrů.

4. Z úvěrových podmínek ze dne 1. 5. 2018 soud zjistil, že si účastníci úvěrové smlouvy sjednali způsob čerpání úvěru tak, že celá výše úvěru bude převedena na účet určený prodejcem zboží.

5. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému základní informace o poskytovaném úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy.

6. Z potvrzení o poskytnutí/proplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně dne 29. 10. 2018 zaslala na účet [právnická osoba] Holdings. a.s. č. [bankovní účet] finanční prostředky ve výši 112 798 Kč.

7. Ze zesplatnění pohledávky ze dne 28. 4. 2021, vč. dodejky soud zjistil, že žalobkyně tímto přípisem vyzvala žalovaného k úhradě celé zbývající dlužné částky, a to ve lhůtě do 18. 5. 2021. Výzva byla prostřednictvím poštovních služeb odeslána žalovanému a žalovaný si ji osobně převzal.

8. Z přehledu plateb pro smlouvu [číslo] soud zjistil, že žalovaný zaplatil na svůj dluh z úvěrové smlouvy celkem částku 49 980 Kč.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 3. 9. 2021, včetně podacího lístku, soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dluhu.

10. Z provedených důkazů má soud po skutkové stránce za prokázané tyto skutečnosti: žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 112 798Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s úrokem a poplatky, celkem 212 480 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 940 Kč. Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas (na svůj dluh uhradil toliko 49 980 Kč) a dostal se tak s placením splátek do prodlení. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě dluhu do 18. 5. 2021.

11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

22. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

23. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

24. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by žalovaný doložil v žádosti o úvěr výši svých tvrzených příjmů a výdajů. Na základě takto ničím nepodložených údajů nelze posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Již tento nedostatek sám o sobě by postačuje k tom, že soud posoudil smlouvu o zápůjčce jako neplatnou (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). Nad rámec uvedeného však soud konstatuje, že ani při hlubší analýze údajů poskytnutých žalovaným, není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, neboť z údajů poskytnutých žalovaným (při skutečnosti, že žalovaný má dvě vyživovací povinnosti jsou měsíční výdaje na bydlení ve výši 2 000 Kč bez dalšího těžko uvěřitelné, další měsíční výdaje žalovaného žalobkyně nezkoumala vůbec; žalobkyně se ani podrobněji nezabývala již existujícími dluhy žalovaného, na které splácel již částku 7 000 Kč) naopak zcela jasně vyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnuté finanční prostředky z vlastních prostředků uhradit.

25. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 62 818 Kč (tj. čerpané částka úvěru 112 798 Kč mínus celkové úhrady žalovaným ve výši 49 980 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 62 818 Kč od 19. 5. 2021 zaplacení (výrok I.). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

26. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.).

27. Pro úplnost soud uvádí, že z důvodu nadbytečnosti neprováděl následující důkazy: přípis ze dne 12. 5. 2021; přehled plateb; sazebník k úvěrovým podmínkám; mandátní smlouva [číslo].

28. Žalobkyně byla ohledně jistiny úspěšná ohledně částky 62 818 Kč, žalovaný byl úspěšný co do částky 76 161,17 Kč. V řízení tedy byl převážně úspěšný žalovaný, který by proto měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.