37 C 124/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Ondřejem Šafránkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 56 957 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 716,02 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 716,02 Kč od 12. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu částky 29 240,98 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52 226 Kč od 9. 9. 2022 do 11. 1. 2023, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 29 240,98 Kč od 12. 1. 2023 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 95,91 % ročně z částky 34 044,02 Kč od 9. 9. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy smluvní úrok dosáhne částky 165 254 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně podala dne 27. 1. 2023 ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 56 957 Kč včetně příslušenství, a to z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru, který poskytla žalovanému. Žalovaná částka představuje zbývající dlužnou jistinu, přirostlý smluvní úrok a smluvní pokutu za pozdní splácení; příslušenstvím pak jsou zákonný úrok z prodlení a smluvní úrok z prodlení ve výši 95,91 %. Spotřebitelský úvěr ve výši 35 000 Kč měl být poskytnut na základě smlouvy č. 9102084427 ze dne 7. 11. 2017, ve které se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem 151,61 % p. a. splatit v 48 měsíčních splátkách po 2 869 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko částku v celkové výši 7 283,98 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala zejména na základě informací získaných od žalovaného, když tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, když zkoumala zejména příjmovou a výdajovou stránku u žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že provedla lustraci žalovaného v databázích SOLUS, NRKI. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal pasivní. Soud ve věci nařídil ústní jednání konané dne 12. 4. 2023, kterého se zúčastnila zástupkyně žalobkyně. Žalovaný se bez řádné omluvy nedostavil, nicméně následně dne 18. 4. 2023 byl do elektronické podatelny soudu doručen e-mail zřejmě odeslaný žalovaným z adresy [email] s tím, že se omlouvá za neúčast na jednání, neboť na něj zapomněl. Od února prý marodí s prasklým obratlem. E-mail nebyl elektronicky podepsán a ani následně doplněn listinným podáním podepsaným žalovaným. Ve věci soud učinil následující skutková zjištění. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2016 vyplývá, že byla uzavřena s žalovaným coby zaměstnancem (pozice svářeč) na dobu neurčitou s dvouměsíční zkušební dobou. Z dodatku k pracovní smlouvě ze dne 30. 4. 2017 vyplývá, že mezi stranami bylo sjednáno vyplácení mzdy v hotovosti. Z výplatní pásky za červenec 2017 vyplývá, že čistý příjem žalovaného činil 28 240 Kč. Z výplatní pásky za srpen 2017 vyplývá, že čistý příjem žalovaného činil 29 630 Kč. Z výplatní pásky za září 2017 vyplývá, že čistý příjem žalovaného činil 26 185 Kč. Z potvrzení o výši pracovního příjmu ze dne 6. 11. 2017 vystaveným zaměstnavatelem žalovaného vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného v období od července do září 2017 činil 28 018 Kč a byl vyplácen hotově. Z obrazu internetového bankovnictví žalovaného ze dne 7. 11. 2017 vyplývá, že byl vytvořen inkasní příkaz s limitem 2 859 Kč a ve prospěch účtu č. [bankovní účet]. Z kopie občanského průkazu žalovaného vyplývá, že byla pořízena dne 7. 11. 2017 osobou zprostředkující úvěr pro žalobkyni. Z předsmluvního formuláře ze dne 7. 11. 2017 vztahujícího se ke smlouvě o úvěru č. 9102084427 soud zjistil, že tento byl podepsán žalovaným. Žalovaný v něm souhlasil s podmínkami úvěrové smlouvy, tedy s poskytnutím částky 35 000 Kč a následným splácením v 48 měsíčních splátkách po 2 869 Kč, což odpovídá zápůjční úrokové sazbě 151,61 % p. a. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. 9102084427 ze dne 9. 11. 2017 soud zjistil, že tento byl uzavřen mezi žalobkyní a žalovaným a jedná se de facto přímo o úvěrovou smlouvu, nikoli o její návrh. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s úrokem 151,61 % p. a. splatit v 48 měsíčních splátkách po 2 869 Kč. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 10. 11. 2017, vč. dodejky soud zjistil, že jím žalobkyně oznámila žalovanému schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. 9102084427 za podmínek uvedených v návrhu na uzavření smlouvy ze dne 7. 11. 2017, a tedy uzavření úvěrové smlouvy. Oznámení bylo žalovanému doručeno dne 15. 11. 2017. Z informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru ze dne 7. 11. 2017 vyplývá, že žalovaný učinil mj. prohlášení o tom, že poskytnuté údaje v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy č. 9102084427 jsou pravdivé a že je schopen úvěr řádně a včas splácet. Z hodnocení klienta soud zjistil, že se jedná o dokument zachycující poměry žalovaného. Žalovaný zde uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem je ve výši 27 000 Kč, a to formou„ ze zaměstnání“. Jako měsíční výdaje jsou zde uvedeny částky 3 410 Kč coby životní minimum, 1 064 Kč coby splátky jiným subjektům než žalobkyni, 9 254 Kč coby splátky žalobkyni, 1 400 Kč na bydlení, 500 Kč jako ostatní a 1 000 Kč jako rezerva. Jako volné zdroje žalobkyně vyhodnotila částku 11 436 Kč. Žalovaný dále uvedl, že jeho bydlení je ve formě„ u rodičů“, má středoškolské vzdělání s výučním listem. Z karty klienta soud zjistil, že se jedná o souhrn informací k úvěrové smlouvě č. 9102084427. Jsou zde uvedeny úhrady žalovaným v období od 12. 1. 2018 do 29. 9. 2020, a to v celkové výši 7 283,98 Kč Z výpisu z registru SOLUS ze dne 3. 11. 2017 soud zjistil, že žalovaný má evidovány dvě dlužné splátky a částku 2 129 Kč po splatnosti. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 9. 11. 2017 žalobkyně zaslala částku 35 000 Kč na účet č. [bankovní účet]. Z výpisu z NRKI ze dne 3. 11. 2017 soud zjistil, že obsahuje hodnocení žalovaného, kdy žalovaný obdržel skóre 299. Dle přiložené legendy tedy žalovaný spadá do Kategorie I. = nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Jedná se o nejhorší ze čtyř uváděných kategorií. Z žádosti o úpravu splátkového kalendáře ze dne 8. 1. 2018 vyplývá, že žalovaný žádal o odklad se splácením tří splátek kvůli změně zaměstnavatele, což doložil pracovní smlouvou ze dne 27. 11. 2017, z níž vyplývá, že téhož dne žalovaný nastoupil k novému zaměstnavateli na dobu určitou (do 30. 11. 2018). Z oznámení žalobkyně ze dne 10. 1. 2018 vyplývá, že žádosti žalovaného o odklad splátek bylo vyhověno a přílohou mu byl zaslán nový splátkový kalendář. Z vyjádření znalce ze dne 25. 10. 2018 vyplývá způsob přepočtu z„ efektivní úrokové sazby“ na nominální úrokovou sazbu, který je zachycený v tabulce. Z výzev žalobkyně zaslaných s měsíční periodicitou v období od 18. 6. 2018 do 19. 8. 2019 a dále shodných výzev ze dnů 4. 7., 7. 7., 8. 7., 11. 7., 12. 7. a 13. 7. 2022 vyplývá, že žalobkyně žalovaného vyzývala z úhradě dlužné částky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 7. 9. 2022 vyplývá, že žalobkyně žalovanému oznámila zesplatnění celého úvěru a vyzvala k okamžité úhradě částky 148 610 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 6. 1. 2023 včetně podacího archu soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu před podáním žaloby, a to do 15 dnů od odeslání výzvy. Výzva byla odeslána dne 6. 1. 2023. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, přičemž ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevyhodnotila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 z. s. ú. V daném případě žalobkyně prokazatelně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z informací uvedených žalovaným, výplatnic a potvrzení o příjmech žalovaného. Z předložených výplatnic jasně vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil ve třech měsících předcházejících sjednání úvěrové smlouvy 28 018 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného žalobkyně se bez dalšího spokojila s odhadem nákladů ve výši životního minima 3 410 Kč, náklady na bydlení 1 400 Kč, ostatní výdaje 500 Kč a„ rezervou“ 1 000 Kč. Takto tvrzené náklady, jak na bydlení, uspokojování základní potřeb (jídlo, hygiena, ošacení apod.) jsou již na základě běžné zkušenosti nestandardně nízké. K tomu dále je nutné zohlednit skutečnost, že podle tvrzení žalovaného měl v době sjednávání předmětné smlouvy měsíční splátkové závazky vůči žalobkyni v částce 9 254 Kč a další splátky v hodnotě 1 064 Kč. Zároveň se žalobkyně podrobněji nezabývala skutečnými výdaji žalovaného a jeho celkovými poměry ani přesto, že jeho skóre dle lustrace v NRKI bylo velmi nepříznivé, spadající do nejhorší možné kategorie při poskytování úvěrů a v systému SOLUS byly evidovány pohledávky žalovaného po splatnosti. Navzdory všem těmto signálům o problematické finanční situaci žalovaného žalobkyně schválila úvěrovou smlouvu zavazující žalovaného k měsíčním splátkám ve výši 2 869 Kč po dobu následujících čtyř let. Z uvedeného tak jasně vyplývá, že cílem zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Protože tedy žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je obecně povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům ve výši 35 000 Kč vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.); sama žalobkyně však uvedla, že žalovaný žalobkyni uhradil již celkem částku ve výši 7 283,98 Kč. S ohledem na uvedené soud žalobě vyhověl pouze v částce rozdílu mezi poskytnutým plněním a již uhrazenou částkou včetně zákonného úroku z prodlení od okamžiku uplynutí lhůty poskytnuté v předžalobní výzvě, kdy byla částka uplatněna prokazatelně poprvé (výrok I.). Ve zbylé části byly žalobní nároky zamítnuty, neboť vyplývaly z absolutně neplatné smlouvy (výrok II.). V řízení tedy byl z větší části úspěšný žalovaný, který by měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a proto soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.